Pražské památky (III.) - Rezidence pražského primátora

V sobotu 16. listopadu 2013 měli zájemci z řad posluchačů Slánské akademie ojedinělou možnost navštívit rezidenci primátora hlavního města Prahy, která se nachází v budově Ústřední knihovny města Prahy na Mariánském náměstí. Před její budovou jsme se sešli s PhDr. Helenou Čižinskou (Národní památkový ústav – územní odborné pracoviště Praha), která nám byla opět zasvěcenou průvodkyni. Nejprve nás stručně seznámila s historickým vývojem zástavby na Mariánském náměstí, přičemž hlavní pozornost zaměřila na městskou knihovnu. Ta vznikla v letech 1925-1928 podle návrhu architekta Františka Roitha (1876-1942), jenž byl
projektantem také její umělecké výzdoby, a její výstavba byla financována Pražskou městskou spořitelnou. Jedná se o neoklasicistní stavbu, která má jako jediný ozdobný prvek pouze balkon se šesti alegorickými sochami od Ladislava Kofránka. Již od počátku bylo počítáno s jejím multifunkčním využitím, takže zde nalezly své místo, vedle knihovny, také Vlastenecká společnost přátel umění a loutkové divadlo Říše loutek. Pro rezidenci primátora bylo vyhrazeno celé první a druhé patro průčelního traktu knihovny. Plně využity byly tyto prostory, jejichž zařizování a výzdoba ve stylu art deca byla dokončena na počátku třicátých let 20. století, pouze za primátora Karla Baxy (primátorem 1919-1937). Jeho nástupci již rezidenci jako svou úřadovnu a své bydliště nepoužívají. Stále však slouží k reprezentačním a protokolárním účelům; zčásti také k ubytování významných zahraničních hostů. Poslední generální opravou prošla v devadesátých letech minulého století, kdy došlo také k nevyhnutelné modernizaci technického zázemí.

Po úvodním výkladu následovala samotná prohlídka rezidence. Vstoupili jsme do ní vlastním vchodem, jenž se nachází na nároží Platnéřské a Žatecké ulice. Naše kroky směřovaly nejdříve do bytu primátora, který se nachází ve druhém patře. Tvoří ho několik místností, které jsou zařízeni původním nábytkem nebo jeho věrnými kopiemi. Na stěnách jsou zavěšeny obrazy zejména od českých autorů a výzdobu doplňují další dekorativní předměty. Z původně dětských pokojů jsou dnes apartmány pro oficiální návštěvy. Poté jsme sešli do prvního patra, kde se nacházejí reprezentační sály rezidence. Na jejich výzdobě spolupracovali s Františkem Roithem významní umělci té doby: František Kysela, autor stropní výmalby, koberců, tapiserií, potahových látek a textilních tapet, malíř Josef Sejpka, jenž se podílel na dekorativní výmalbě, Emilie Paličková, která vytvořila záclony a krajkové doplňky, a sochař Karel Štipl, autor dekorativních doplňků. V těchto prostorách se nacházejí také umělecké předměty od dalších výtvarníků, např. keramické práce Heleny Johnové nebo obraz Cyrila Boudy. Jsou zde umístěny rovněž ukázky uměleckých knižních vazeb (např. děl od Aloise Jiráska či bratří Čapků) a mnohé cenné dekorativní předměty (vázy, drobné plastiky, porcelán), které byly pražským primátorům darovány.

Na závěr je nutno poděkovat jednak naší průvodkyni dr. Heleně Čižinské, jak za její fundovaný výklad, tak za zprostředkování této prohlídky, a zejména primátoru hlavního města Prahy RNDr. Tomáši Hudečkovi, Ph.D., bez jehož laskavého svolení, by se tato exkurze nemohla uskutečnit. Nám poté nezbývá než doufat, že se opět na jaře s paní doktorkou vydáme poznávat další pražskou památku, kterou by měl být kostel sv. Havla na Starém Městě pražském. (Pavel Zděnovec)
Další snímky zde 

Umění staré Číny III. – Příběhy o oddanosti rodičům

Zahajovací setkání podzimního semestru VIII. ročníku Slánské akademie volného času se uskutečnilo za hojné účasti posluchačstva v sobotu 12. října 2013 v salónku bývalého hotelu Grand. Nejprve všechny přítomné přivítal PhDr. Vladimír Přibyl a byly předány diplomy těm, kteří vypracovali ročníkovou práci.
Následoval vlastní program setkání – přednáška PhDr. Zlaty Černé (Česko-čínská společnost) o kultuře staré Číny, tentokrát o příbězích konfuciánské oddanosti rodičům a taoistických nesmrtelných.
Kultura staré Číny byla ovlivněna třemi duchovními směry, a to budhismem, konfucianismem a taoismem. První část přednášky byla věnována příběhům oddanosti rodičům, jež vycházejí z učení konfucianismu. To povstalo z myšlenek Konfucia, který se zabýval sociální situací člověka a jeho vztahem s přírodou. Z nich vychází také model společnosti vytvořený na vzoru patriarchální rodiny …známá Konfuciova věta … Ať vládce je vládcem, poddaný podaným, otec otcem a syn synem … Každý se chová tak, jak to přísluší jeho společenskému postavení. Na ten měl vliv také již předtím rozšířený kult předků. Důležitý byl vztah dětí k rodičům, siao. Především synové (případně snachy k rodičům manželů) měli povinnost nejen se o ně postarat, když zestárli, ale i po celý život jim prokazovat patřičnou úctu. O tom, jak má být správně projevena úcta k rodičům, nás informují spisy 100 příběhů oddanosti nebo 24 slavných příběhů synovské (dětské) oddanosti. Zlata Černá obrátila svou pozornost ke čtyřiadvaceti slavným příběhům, které nám převyprávěla z originálních textů (v překladu nebyly ještě vydány). Některé z nich se vážou k legendárním postavám minulosti, jiné mají třeba pohádkový nádech. Literární texty byly doprovázeny dřevoryty. Ty se pak staly vzorem pro výzdobu různých druhů textilií, paravány nebo sochařské znázornění na zdech chrámů. Po přestávce paní doktorka přesměrovala naší pozornost k dalšímu v Číně rozšířenému myšlenkovému směru, jímž je taoismus. Ten se začal dělit na dva proudy – filosofický a lidový (náboženský). V rámci toho druhého se ujalo také učení o tom, jak dosáhnout nesmrtelnosti, sien. Představa nesmrtelnosti patří mezi klasické rysy čínské kultury. Vychází z představ, že nesmrtelným se může stát každý člověk, jenž postoupí dlouhodobý proces proměny pod vedením již nesmrtelného. Ten se skládá z určitých cvičení a meditací, držení diety, dodržování daných sexuálních praktik a užívání léků. Přitom však také musí konat dobro. Ve výtvarném umění bývá zobrazována skupina osmi nesmrtelných, jejíž složení kopíruje skladbu tehdejší společnosti (poustevník, vysoký státní úředník, učenec, dívka, mág atd.); s jejich vyobrazením se setkáme třeba na blahopřání zaslaném k narozeninám. Nakonec Zlata Černá zodpověděla dotazy posluchačů a nám nezbylo než dlouhým potleskem jí poděkovat za zajímavou přednášku. (Pavel Zděnovec).
• Fotografie ze setkání zde
• K prvnímu seznámení s čínskou kulturou stále doporučujeme knihu, sborník textů – Hledání harmonie, Studie z čínské kultury, 2009. – ukázka z knihy zde
• Aktuální informace o dění v Česko-čínské společnosti naleznete zde. 

S Dr. Irenou Bukačovou za památkami Plzeňska - III. okruh

Úterý - náměstí

Osmý ročník Slánské akademie jsme zahájili v sobotu 21. září 2013 exkurzí po památkách severního Plzeňska. Odbornou průvodkyni nám na naší cestě dělala opět PhDr. Irena Bukačová z Muzea severního Plzeňska v Mariánské Týnici.
První zastávkou tohoto putování se stala Luková u Manětína, kde jsme si prohlédli kostel sv. Jiří. Ten nejen dominuje obci, ale i blízké krajině. Jeho nejstarší části, presbytář a sakristie, pocházejí ze středověku. Za husitských válek byl pobořen a opravy se dočkal až v 16. století. K další rekonstrukci bylo nutno přistoupit po požáru v r. 1796 a nakonec v 19. století došlo k jeho přestavbě v duchu tehdy módních historizujících slohů. Upravena byla také věž, která získala štíhlou a elegantní střechu. Presbytář je sklenut gotickou křížovou klenbou, loď kostela je plochostropá a sakristie má gotickou klenbu. Výzdoba kostela je v novorománském stylu a poničené oltáře jsou z doby baroka. Dnes se nachází i přes dílčí opravy v 90. letech minulého století v havarijním stavu. Přesto se stal zajímavým místem, poté co v minulém roce v rámci projektu Zaniklé a ohrožené kostely Ústavu umění a designu Západočeské univerzity v Plzni zde byla instalována bakalářská práce Jakuba Hadravy „Věřící“. Kostel tak byl zaplněn sochami připomínajícími „duchy“, jež mají symbolizovat zesnulé a odsunuté obyvatele místní původně německy osídlené obce. Za možnost prohlédnout si tuto zajímavou instalaci je nutno poděkovat manželům Koukalovým, kteří se o tento svatostánek starají a snaží se o jeho obnovu.

Luková - bakalářská práce J. Hadravy - "Věřící"

Po krátké cestě následoval další bod našeho programu, kterým byly Nečtiny. Ty byly povýšeny Vladislavem II. Jagellonským na městečko s vlastním znakem, avšak dnes jsou již jen větší obcí s 650 obyvateli. Přesto se mají možnost chlubit řadou památek. My jsme nejprve navštívili nedávno otevřené malé Regionální muzeum Nečtinska s informačním a kulturním centrem, které se nachází v budově z 2. poloviny 17. století (původně jako hostinec a rychta). Zde nás přivítala vedoucí  Soňa Vašíčková, která nám představila stálou expozici věnovanou historii Nečtinska. Výstavní prostory jsou obohaceny o 9 "figurín", které jsou vytvořeny místní kamenicí paní Stoklasovou, mají podoby podle žijících obyvatel Nečtin a okolí. Čas se již nachýlil k poledni a my jsme se proto vydali na oběd do nedaleké restaurace, jenž se nachází v bývalé renesančně – barokní radnici. Před ní jsme obdivovali barokní sloup, na jehož vrcholu je socha sv. Archanděla Michaela. Kolem něho se dole v ohrazené ploše nacházejí na soklech čtyři malé sochy – sv. Václav, sv. Jan Nepomucký, sv. Josef a sv. Antonín Paduánský. Po občerstvení jsme se přesunuli ke kostelu sv. Jakuba Staršího, jenž přes pohnutou historii je dnes v poměrně dobrém stavu. Původní kostel z r. 1290 byl za husitů zničen a r. 1534 šlechtickým rodem Gryspeků opět postaven. I ten však pro svůj technický stav byl zbořen a nahrazen nynějším z let 1750 – 1752 postaveným v barokním slohu. Z výzdoby interieru lze připomenout např. oltářní sochy sv. Archanděla Michaela či sv. Šebestiána. Zajímavými prvky jsou také málokdy zachovalé svícny místních cechů nebo korouhve nošené při procesí. S dalších památek Nečtin a jeho okolí lze připomenout ještě poutní kostel sv. Anny se špitálem, židovský hřbitov, neogotický zámek Mensdorffů - Pouilly a jejich hrobku, či zříceninu hradu Preitenstein. Na ty však nám bohužel nezbýval čas…
Neméně zajímavá byla návštěva dalšího místa naší pouti, kterým se stal nový klášter trapistů v Novém Dvoře, který se nachází nedaleko Dobré Vody u Toužimi. Zde jsme se mohli účastnit spolu s řeholníky krátké odpolední pobožnosti – modlitba hodin. Měli jsme tak možnost si prohlédnout moderní kostel Matky Boží postavený v minimalistickém slohu dle návrhu britského architekta Johna Pavsona. Součástí kláštera, jenž byl založen v r. 2002, však nejsou jenom novostavby, ale i zrekonstruované budovy bývalého zemědělského barokního statku, který dříve patřil premonstrátům z Teplé. Po chvilce duchovního usebrání jsme si mohli nakoupit náboženskou literaturu a produkty vyráběné trapisty ve zdejším obchůdku.

Posledním navštíveným místem našeho výletu bylo malebné městečko Úterý. Zdejšímu náměstíčku s mnoha památkově chráněnými domy včetně radnice vévodí mariánský sloup. Na jeho vrcholu je socha Panny Marie a u jeho paty poté sochy tří světců – sv. Šebestiána, sv. Vojtěcha a sv. Floriána. Po malé procházce městem naše kroky směřovaly do kostela sv. Jana Křtitele. Jeho současná podoba vznikla v době baroka podle návrhu Kryštofa Dienzenhofera a zadavatelem díla byl tepelský klášter včele s opatem Raimundem Wilfertem. Charakteristickým prvkem výzdoby oltářů a kazatelny je bohaté uplatnění akátového ornamentu. Obrazy v kostele pocházejí převážně z 19. a 20. století. Klenotem kostela jsou však nedávno opravené vrcholně barokní varhany, jenž pravděpodobně vznikly v dílně loketského varhanáře J. L. Burkhardta. Patří k nejstarším dochovaným varhanám na Plzeňsku a nejcennějším svého druhu v republice. Po prohlídce chrámu nás již čekala zpáteční cesta do našich domovů.
Na závěr je nutno poděkovat dr. Ireně Bukačové, která nás svým zasvěcením výkladem prováděla tímto koutem Plzeňska a doufat, že se z ní v budoucnu znovu potkáme při některé další exkurzi. (Pavel Zděnovec)

Snímky Dany Přibylové, Dáši Šmolíkové a Jana Rybáře zde