O litinových náhrobcích s Janou Bělovou / sobota 2.12.2023

    V sobotu 2. prosince 2023 v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném ukončila letošní ročník Slánské akademie volného času svou přednáškou Mgr. Jana Bělová, Ph.D. (kurátorka sbírek starších českých dějin v Muzeu města Prahy). Přijela nám přednášet o sepulkrárních památkách z litiny na hřbitovech ve středních Čechách.

   Za napoleonských válek vzrostl nárůst výroby litiny a ta postupně začala pro svou dostupnost a cenu nahrazovat v mnoha oborech jiné dosud užívané materiály. Jedním z odvětví umělecky zaměřené produkce, kde také nalezla v 19. stol. své místo, se stala funerální plastika. Ta v té době zaplnila hřbitovy střední Evropy, jelikož si ji mohlo pořídit i méně majetné obyvatelstvo. Do českých zemí se dostala z Velké Británie přes Prusko, přičemž však i zde existovala vlastní tradice. Rozeznáváme tak dva základní typy – pruskou a podbrdskou, jež můžeme nalézt ve vzornících tehdejších sléváren na našem území. Někdy však také docházelo k obměnám vzorů převzatých z Berlína nebo Gliwic. K jejich významným výrobcům patřily vedle mnoha dalších železárny v Hořovicích (Komárově), Novém Jáchymově, Králově Dvoře, Zbirohu, Rožmitálu pod Třemšínem a později Akciová společnost pro průmysl železářský Ferrum. Jejich výrobky lze nalézt v celém středoevropském prostoru.

   Ikonografie funerální litiny vychází především z křesťanského umění (kříž, anděl), ale nachází se zde také motivy odkazující na antiku (stéla, genius zhasínající pochodeň, váza). Nejčastěji se jedná o kříž, vedle toho prostého nacházíme kříž s Ukřižovaným, s Mojžíšovým hadem, rouškou, věncem nebo je to celá Kalvárie. Na podstavcích je často doplněn o nástroje Kristova utrpení, Adamovu lebku nebo personifikace Božských ctností. Součástí některých náhrobků bývá i baldachýn. Jejich podoba je inspirována různými uměleckými slohy od baroka až po secesi a modernu. Některé z nich jsou také polychromované (u nás většinou bývají černo-stříbrné nebo černo-zlaté, spíše v cizině můžeme spatřit také vícebarevné nebo pouze bílé či zelené).

   V druhé části přednášky byly prezentovány příklady umělecké litiny na hřbitovech, jak v Čechách, tak v zahraničí. Nejprve jsme si prohlédli náhrobek Fürstenberků v Nižboru (1860), následoval hrob berounských katolických duchovních (po r. 1837) na hřbitově v Berouně, centrální kříž a náhrobek pátera Josefa Drába (1884) na hřbitově v Zdicích, kříž s Božskými ctnostmi v Hostimi, náhrobky rodiny Grosse na lesním hřbitově v Novém Jáchymově, hrob děkana Vojtěcha Nejedlého a hrob Josefa Hněvkovského na hřbitově v Žebráku a náhrobky na hřbitovech v Stradonicích, Počáplech a Plzni. V cizině jsme se nejdříve zastavili v Berlíně, který lze uvést jako vzor toho, jak se má pečovat o staré hřbitovy, a naším cílem zde byla tato dvě místa posledního odpočinku – Alte Garnisonfriedhof a Invalidenfriedhof. Z Německa jsme se přesunuli do Rakouska, kde jako příklad hřbitova s mnoha litinovými náhrobky vyrobenými v Čechách lze uvést ten v Mariazellu. Na závěr jsme nakoukli do Polska, kde v Gliwicích lze na Cementarz hutniczy nalézt produkty tamní původně pruské železárny.

   Na závěr byl vyhrazen čas na dotazy posluchačů. Přednášející nám prozradila, že s kolegou na téma funerální litiny chystá publikaci a doporučila nám tomu věnované diplomové práce, které obhájila na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy i další odbornou literaturu uvedenou na rozdávaných sylabech. Nám poté nezbylo než poděkovat za zajímavou přednášku, popřát šťastnou cestu domů a doufat, že opět někdy mezi nás zavítá, aby nás seznámila s dalšími tématy spojenými s její prací v Muzeu města Prahy.

   Tak skončil další rok fungování Slánské akademie volného času, a tak je na místě poděkovat jejím organizátorům z odboru kultury a památkové péče MěÚ Slaný za jejich obětavou práci. Všem poté přejeme krásné prožití vánočních svátků a hodně zdraví i štěstí v novém roce. Na konec nezbývá než doufat, že se všichni v r. 2024 sejdeme na dalším pokračování naší akademie.

(Pavel Zděnovec)

S Emerichem Warnekem o templářich / sobota 21.10.2023

    V sobotu 21. října 2023 se salonek bývalého hotelu Grand ve Slaném opět zaplnil posluchači Slánské akademie volného času, aby si vyslechli přednášku představeného řádu templářů Emericha Warnekeho Historie, současnost, mýty a fakta řádu templářů.

   Řád Chudých rytířů Krista a Šalamounova chrámu vznikl na počátku 12. století v souvislosti s úspěchy1. křížové výpravy do Svaté země, které se podařilo dobýt Jeruzalém. Na obsazeném území bylo zapotřebí zajistit bezpečnost poutníků mířících k Božímu hrobu, a tak se zprvu malá skupina rytířů, kteří se nechtěli vrátit de Evropy a chtěli vést mnišský život ujala i tohoto úkolu. Postupně se však rozrostla v elitní armádu, která se podílela na obraně křižáckých států. Řád byl uznán na regionálním koncilu v Troyes v r. 1129, k čemuž významně přispěl cisterciácký opat Bernard z Clarirvaux, který je autorem prvních řádových regulí. Jejich sídlem v Jeruzalémě se stal palác poblíž skalního dómu na Chrámové hoře, v místě, kde kdysi stál Šalamounův chrám, čili templ. Odtud tedy vznikl jejich název – templáři. Původní poslání řádu skončilo po pádu Akkonu v r. 1291 a rytířům se nepodařilo najít nové působiště, tak jako johanitům na Rhodu (a později na Maltě) a Řádu německých rytířů v Prusku a Pobaltí. Nadále však vykonával bankovní činnost a půjčoval velké částky panovníkům, což se mu ve Francii stalo osudným. Francouzský král Filip IV. Sličný, který byl u nich zadlužen, se rozhodl zmocnit se jeho bohatství a domohl se u papeže Klimenta V. roku 1312 jeho zrušení, čemuž přispělo obvinění templářů z hereze. Mnoho členů řádu včetně posledního velmistra Jakuba z Molaye bylo postupně upáleno na hranici.

   V českých zemích templáři působili krátce od poloviny 13. stol. V Praze působil u kostela sv. Vavřince na Starém Městě. Patřila jim také nedaleká Uhříněves. Na Moravě vlastnili Čejkovice, což dnes připomínají vína z družstva Templářské sklepy. Po jejich zrušení připadl většinou zabavený majetek johanitům.

   Řád, s kterým je spojeno mnoho legend a mýtů, nebyl církví oficiálně obnoven. V Aragonii (část pozdějšího Španělska) a Portugalsku, kde pokračoval boj s vyznavači islámu, však záhy vznikly nové řády Řád rytířů z Montesy a Řád Kristův, na které panovníci těchto zemí převedli zabavený majetek templářů, a ty navázaly na jejich činnost. Ve Skotsku patrně v důsledku tehdejších zmatků nedošlo k zrušení templářů a ti se spojili s johanity. Jejich společenství poté fungovalo až do reformace. Novodobí templáři se proto dělí do tří odnoží – španělské, portugalské a skotské. Pan Emerich Warneke zastupuje tu portugalskou. V ní zastával funkci provinčního maršála řádu a dnes je senešalem. V Portugalsku měli templáři své hlavní sídlo v Tomaru, kde jejich působení dodnes připomíná klášter Řádu Kristova. Kristovi rytíři převzali od templářů také jejich symbol – červený kříž, které později zdobily i plachty portugalských korábů Jindřicha Mořeplavce.

  Dnes je již řád především společenskou záležitostí. Prioritně se věnuje záchraně kulturního dědictví, nezapomíná však ani na charitu. Sám Emerich Warneke je restaurátorem uměleckých předmětů. Mezi projekty, na kterých se podílí, je také vybudování rehabilitačního centra pro vojáky NATO na zámku v Jemništi. Jeho součástí je též vojenské muzeum připomínající osudy našich vojáků v obou světových válkách. Působí však také v ekonomické sféře. V České republice před několika lety z větší míry svou veřejnou činnost pozastavil. Stále však přijímá nové členy. Zkušební doba uchazeče o členství v řádu je sedm let.

   Na závěr dal přednášející prostor na četné dotazy a zájemcům o historii řádu doporučil dvě knihy: Malcolm Barber, Noví rytíři – dějiny templářského řádu, Praha 2006, a Barbara Fralelová, Templáři, Praha 2009. Nám poté nezbylo než poděkovat za zajímavé povídání a těšit se na případné další vyprávění o tajemných templářích.

(Pavel Zděnovec)

S Mgr. Veronikou Chalupovou o šlechtě severozápadních Čech v raném novověku / sobota 23.9.2023

   Po prázdninové pauze se v sobotu 23. září 2023 opět sešli posluchači Slánské akademie volného času v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném, aby si vyslechli přednášku Mgr. Veroniky Chalupové (UJEP Ústí nad Labem) věnované šlechtě Slánského a Žateckého kraje v 17. století.

  Již od středověku bylo České království rozčleněno na kraje. Slaný a jeho širší okolí spadalo do krajů Slánského a Žateckého. V jejich čele stáli dva hejtmani, jeden ze stavu panského a druhý ze stavu rytířského. Mnohdy se pro šlechtice tato funkce stala odrazovým můstkem pro pozdější zastávání některého z nejvyšších zemských úřadů.

   Na počátku 17. století vyvrcholil spor protestantů a katolíků, který vedl k vypuknutí českého stavovského povstání, jež bylo počátečním konfliktem třicetileté války. Porážka stavů znamenala odchod mnoha protestantů do exilu a rekatolizaci těch, kteří zůstali doma. K tomu přispěl také nový kulturní styl – baroko. Útrapy třicetileté války způsobily úbytek obyvatel, což následně vedlo k utužování poddanství.

   V tomto století se proměnil se také šlechtický stav. Obnovené zřízení zemské (1627) zavedlo nové tituly. Změnil se také podíl majetku mezi pány a rytíři, kdy na jeho počátku (1615) byl téměř vyrovnaný (37 % : 30 % půdy), avšak již v jeho polovině (1648) se koncentroval v rukou vyšší šlechty (60 % : 9 %). Také převaha nekatolíků mezi šlechtou, která se datovala od husitských válek patrná, byla bitvou na Bílé hoře zlomená a jediným povoleným vyznáním se po vydaní nového zemského zřízení stalo to katolické. Rytířský stav v důsledku odchodu jeho členů do exilu a konfiskací vymírá.

   V důsledku tragických událostí spojených s českým stavovským povstání muselo mnoho českých šlechticů opustit rodnou zemi a odejít do exilu. Nejprve to byli někteří katolíci, kteří museli za povstání hledat azyl u svých souvěrců v cizině. Smečenský pán Jaroslav Bořita z Martinic našel útočiště v Pasově. Po porážce stavovského povstání a ustanovení katolického náboženství jako jediného povoleného museli nový domov hledat zase protestanti, kteří odcházeli do Saska, Polska, Uher nebo Nizozemí.

   Osudy protestantské šlechty po Bílé hoře nám přednášející přiblížila na příkladu rodu Štampachů ze Štampachu, kteří drželi Mšec. Někteří jeho příslušníci odešli do exilu (Marienberg, Annaberg), kde žili v chudobě. Do Čech se navrátili nakrátko v době saského vpádu r. 1631 a sloužili v armádách nepřátel Habsburků (švédské, saské a francouzské). Jiní zůstali doma a podrobili se novému zřízení (generální pardon 1628), avšak záhy za podporu saského vpádu jim byl majetek konfiskován.

   Na námi sledovaném území se důsledky porážky českých stavů nemile dotkly mimo jiných těchto rodů Štampachů ze Štampachu, Doupovců z Doupova a Šliků, naopak nový majetek a lepší společenské postavení přinesly pro Martinice (Slaný, Ahníkov – Prunéřov), Černíny (Žihle, Nejdek), Šternberky (Postoloprty), Verdugy (Doupov, Maštov, Radenice) a Ditrichštejny.

   Jednou z povinností šlechtické vrchnosti bylo podle dobových názorů starat se o blaho svých poddaných, tedy i o jejich vyznání. V tomto duchu se proto již před Bílou horou snažili katoličtí majitelé panství jako byl Jaroslav Bořita z Martinic nebo Jiří Popel z Lobkovic své protestantské poddané obrátit na podle nich pravou víru i násilnou cestou. Po porážce stavů poté po čase proběhla z vůle Habsburků rekatolizace poddaných na celém území království. Dělo se tak jednak násilně s pomocí vojska tzv. dragonády nebo pomocí misionářů z řad řeholních řádu (jezuité).

  S rekatolizací je u nás též spjato baroko. To proměnilo také české krajinu, do níž zasadilo jako dominanty na vrcholky kopců kapličky, Boží hroby nebo Kalvárie. Jako příklad, jak zasahoval barokní člověk do přírody, byl uveden Jičín a jeho okolí, kde nechal Albrecht z Valdštejna na ose Velíš – Valdice vybudovat několik objektů (na vrchu Velíš měl být klášter, v Jičíně byl zámek, kostel sv. Jakuba jako zamýšlená katedrál, dále se nacházela alej, lodžie a klášter Valdice). Alej (na Slánsku zámek Budenice – Zlonice) je považována za typický prvek barokní krajiny.

  S krajinou souvisí též jeden z typických prvků barokní zbožnosti poutnictví. Oproti středověku putovalo více lidí, a to i na kratší vzdálenosti. Z poutních míst v okolí byla připomenuta loreta v Hájku. K dalším jejich projevů náleží uctívání zázračných obrazů nebo soch a vytváření jejich devočních kopií. S rodem Martiniců je spojena úcta k Panně Marii Pasovské (Jaroslav Bořita z Martinic) nebo Panně Marii Loretánské. Tato černá madona se nachází v loretách. Ty byly mimo jiné vybudovány v Hájku (Ždárský ze Ždáru), ve Slaném (Martinicové), v Hořovicích a v Žitenicích. Byl připomenut také kult sv. Isidora, který je na Slánsku spojen s Budenicemi.

   Své vyprávění přednášející uzavřela fenoménem rodových zvěstujících znamení. Jsou to opakující jevy nadpřirozeného charakteru (zjevení bílé paní), které se většinou objevují jako předsmrtná znamení. Jsou spojeny s rody Slavatů, Kolovratů, Bořitů z Martinic, Šternberků a Lobkovic.

   Poté již na řadu přišly dotazy posluchačů a nám na závěr nezbylo než poděkovat za zajímavou přednášku o šlechtických rodech z našeho regionu, popřát mnoho úspěchů v jejím dalším studiu a doufat, že mezi nás opět mezi někdy zavítá.

(Pavel Zděnovec)