V sobotu 20. května 2023 měli posluchači Slánské akademie volného času možnost v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném vyslechnout vyprávění PhDr. Evy Lukášové z generálního ředitelství Národního památkového ústavu o Pražském Jezulátku.
K nejvýznamnějším poutním místům v České republice patří kostel Panny Marie Vítězné na Malé Straně v Praze, který uchovává Pražské Jezulátko. Historie této zázračné sošky je spojena s rodem Pernštejnů a karmelitánským řádem. S největší pravděpodobností byla zhotovena ve Španělsku. Do Čech ji však získala Marie Manrique de Lara y Mendoza, která, ač Španělka, pocházela ze španělské části Itálie. Tato dvorní dáma císařovny Marie Španělské se ve Vídni provdala r. 1555 za českého magnáta Vratislava z Pernštejna, který se později stal nejvyšším kancléřem Království českého. Jako dar přešla následně do rukou její dcery Polyxeny z Pernštejna. Ta byla vdaná dvakrát, nejprve se r. 1587 stala čtvrtou manželkou nejvyššího purkrabího Viléma z Rožmberka a poté pojala r. 1603 za chotě Zdeňka Popela z Lobkovic, který byl od r. 1599 nejvyšším kancléřem. R. 1628 darovala sošku pražskému klášteru bosých karmelitánů při kostele Panny Marie Vítězné. Jezulátko, které původně nemělo oblečky, bylo přechováváno v klauzuře. V té době probíhala třicetiletá válka, a tak v r. 1631 při vpádu Sasů, kteří byli protestanti, do Čech je klášter vypleněn a opuštěn. Soška je poničena a vyhozena za oltář. V této době již bylo oděné V r. 1637 po návratu řeholníků do Prahy je jimi nalezena, a protože je bez rukou, je opatřena novými. Začínají s ní být spojovány zázraky a její uctívání se pomalu začíná šířit do celého světa. R. 1641 je umístěna přímo do kostela, aby byla přístupná i veřejnosti. V roce 1655 byla slavnostně korunována korunkou, kterou nechal zhotovit nejvyšší purkrabí Bernard Ignác Bořita z Martinic. Soška se začíná šatit oblečky v liturgických barvách a vznikají její kopie, které jsou umisťovány do dalších kostelů. Nejstarší historii Pražského Jezulátka a zázraky s ním spojené zachytil v 17. stol. ve své kronice páter Cyril od Matky Boží. Jeho dílo vyšlo v následujícím století tiskem i v českém jazyce a podle něho byl zhotoven také cyklus obrazů. V době panování Marie Terezie se nadále těšilo veliké úctě a stalo se středem oltáře (1776), který mu je zasvěcen a jehož součástí je dodnes. Za vlády jejího syna Josefa II. však byl klášter zrušen a kostel se dostal pod duchovní správu maltézských rytířů, za nichž byl v 19. století kult Pražského Jezulátka obnoven. Po sametové revoluci opět přešel do rukou karmelitánů, kteří ve svém chrámu mohli přivítat i papeže Benedikta XVI., který sošce věnoval novou korunku.
Korunovaná soška je ze dřeva, které je pokryté voskem. V levé ruce drží říšské jablko a pravou žehná. Její garderoba dnes zahrnuje velké množství oblečků a stále přibývají nové, které jí darují věřící z celého světa. Nejstarší kusy pocházejí ze 17. století. Traduje se také, že jeden vyšívala i samotná císařovna Marie Terezie. Z těch moderních lze připomenout skautský oděv, nebo řeholní roucho karmelitánů. Spodní šat je bílá říza. Svrchní šatičky mají podobu dalmatiky a plášť má tvar pluviálu bez kapuce. K dalším textiliím patří okruží a manžetky. V 18. století mělo podle soudobých rytin také paruku. K souboru patří několik korun, ale ta Martinicova se nezachovala, a také darovaných šperků. Sošku dnes oblékají karmelitky Dítěte Ježíše ze Zbraslavi.
Poté nás přednášející seznámila s instalací části výstavy Národního památkového ústavu Pernštejnové, na které se v r. 2012 podílela a která se konala v Salmovském paláci na Hradčanském náměstí v Praze, patřícím Národní galerii. Bylo zde vystaveno několik předmětů, které se váží k Jezulátku, jeho kopie z kostela sv. Ignáce na Novém Městě pražském, několik oblečků zapůjčených karmelitány a obrazů z jemu věnovanému cyklu. Návštěvníci zde mohli vidět také pozdně manýristickou malbu, která zachycovala zachránění místodržících Pannou Marií po jejich vyhození z oken při třetí pražské defenestraci v r. 1618, na níž je patrně také kryptoportrét Polyxeny z Pernštejna. Ta totiž schovala zraněného Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka, Jaroslava Bořitu z Martinic a sekretáře Fabricia ve svém paláci na Pražském hradě.
Na závěr byl vyhrazen čas na dotazy posluchačů a nám nakonec nezbylo než paní doktorce poděkovat za zajímavou přednášku a těšit se, že nás opět brzo navštíví a seznámí nás s dalšími tématy, kterými se odborně zabývá v památkovém ústavu a které jsou spojeny s interiéry našich hradů a zámků. Všem poté lze jen doporučit návštěvu kostela Pražského Jezulátka a v něm také muzea, v němž lze spatřit oblečky a další předměty s ním spojené.
(Pavel Zděnovec)
