S PhDr. Dagmar Pospíšilovou o zpodobnění ženy v indickém umění / sobota 6.4.2019

   V sobotu 6. dubna 2019 posluchači Slánské akademie volného času vyslechli přednášku PhDr. Dagmar Pospíšilové, CSc., (Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur) „Žena v indické výtvarné tradici“, která proběhla v rámci Dnů indické kultury ve Slaném. Svým vyprávěním navázala na před několika lety uskutečněnou stejnojmennou výstavu v Lobkovickém paláci na Pražském hradě. Tu připravila spolu s kolegyní z Národní galerie v Praze Zdenkou Klimtovou.
    Indické umění je uměním náboženským. Indie je zemí mnoha náboženství (hinduismus – vycházející z bráhmanismu, buddhismus, džinismus, sikhismus, islám ad.). Námět ženy je v tamní výtvarné tradici dominantní. Ženské postavy zpodobňují matky, bohyně, polobohyně a světské ženy. Mnohdy tvoří dvojici s mužskou postavou, přičemž spojení ženy a muže symbolizuje sloučení mužského a ženského principu (jednota v mnohosti).
   Ztvárnění ženy nacházíme již ve starověké harrapské (protoindické) kultuře, která je spojena s nejstarší městskou civilizací na Indickém subkontinentu, jenž sídlila na území dnešního Pákistánu a severozápadní Indie. Praktikovala matriarchát a uctívala kult Bohyně Matky. K němu se váží také archeology nalezené hliněné votivní figurky v podobě nahých žen, které zdobí pouze šperky. Nemají ruce a někdy chybí i hlava. Obličeje mají ptačí rysy. Zvýrazněny jsou druhotné pohlavní znaky. Zánik této civilizace bývá spojován s příchodem Indoevropanů (Árjovů) v polovině 2. tisíciletí př. Kr.
   S jejich příchodem je spojován nástup patriarchátu a potlačení kultu bohyň, který přetrvává v malé tradici. Bohyně se stávají partnerkami bohů a jsou v podřízené pozici. To nalezlo vyjádření v antropomorfním zpodobnění bohyně cudnosti, která má místo hlavy lotosový květ a nohy pokrčené ve tvaru písmena M.

    Zpodobnění žen nacházíme na indických chrámech (Khajuraho, Konark, Muktarigi ad.), kde jsou vytesány z kamene. Jejich ztvárnění vychází z tehdejších představ indické společnosti o tom, jak by měla ideální žena vypadat. Velký důraz byl kladem na anatomické přednosti, šarm a funkčnost – plodnost. Opět jsou zvýrazněny sekundární sexuální znaky. Ideálem jsou velká prsa, úzký pas a úzké boky. Přestože v jejich ztvárnění převládá šablonovitost, někteří umělci ve svých pracích vyjadřují svůj individuální vkus. Najdeme na nich mimo jiné také tyto náměty: žena a strom (drží se ho, opírá se o něj, objímá ho, dotýká se ho nebo po něm šplhá), opilá žena (vrcholná fáze kolem r. 1000 po Kr.), žena si vyndává z nohy trn nebo otevírá dveře (často spojené s erotickým symbolem papouška). Výjevů matky s dítětem však najdeme málo. Většinou se jedná o erotické motivy. Často bývá žena zpodobněna s partnerem v milostné pozici. Tato vyobrazení však neměla za cíl pouhé zobrazení erotiky, ale měla i svůj duchovní přesah, který vycházel z šaktismu a tantrismu.

   Ženy lze také spatřit na výjimečných nástěnných malbách v jeskyních, které náleží ke komplexu skalních chrámů v Adžantě. Nacházíme je také zpodobněné na luxusních výrobcích uměleckých řemeslníků (sekáček na arekové ořechy, svícny). Jedná se o příslušnice dvorské společnosti, hudebnice, tanečnice, ale také o nadpřirozená stvoření jako jsou bohyně či polobohyně. Někdy nelze poznat, jestli se jedná o bytosti pozemské či nebeské.
   Bohyně [Sarasvátí, Lakšmí, Paravátí (Durga, Šaktí, Kálí)] bývají zobrazovány buď se svými mužskými protějšky jako součást velké tradice, nebo samostatně usazené na zvířeti či lotosu a ozdobené symboly jejich moci. V případě, že se nacházejí po boku svých manželů (Brahma, Višnu, Šiva), jsou zpodobněny podstatně menší než on a někdy mu sedí na stehně. Oproti lidem mají více paží, v nichž drží své atributy. Přesunují se na svých jízdních zvířatech. Na promítaných obrázcích jsme mohli vidět, jak si je umělci představovali od nejstarších dob až do současnosti.
   Další často zobrazovanou dvojicí je bůh Višna – Krišna a pastýřka Rádhá. Oblíbeným motivem z příběhů o nich je ten, v němž Višna – Krišna krade pastýřkám jejich šaty.

   Závěr přednášky patřil islámské výtvarné tradici v Indii. Mohli jsme spatřit umění, které vzniklo v období Mughalské říše v 16. a 17. století po Kr. Malířství bylo zastoupeno ilustracemi milostných příběhů určených pro dvorskou společnost a portréty členek dvorů indických panovníků.
   Poté paní doktorka zodpověděla dotazy posluchačů a nám nezbylo než poděkovat za zajímavé vyprávění. Naše setkání nakonec uzavřela vedoucí odboru kultury MěÚ Slaný Mgr. Markéta Škrancová, která přítomné pozvala i na další akce Dnů indické kultury.
(Pavel Zděnovec)