S PhDr. Pavlem Šidákem o nejstarších českých sbírkách pohádek / sobota 15.12.2018

   Atmosféru nadcházejících vánočních svátků navodila posluchačům Slánské akademie volného času přednáška o českých pohádkách, která se uskutečnila v sobotu 15. prosince 2018 v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném. O zrodu moderní podoby tohoto literárního žánru v českých zemích nám přijel vyprávět PhDr. Pavel Šidák, Ph.D. z Ústavu pro českou literaturu AV ČR.
   Klasická česká pohádka, tak jak ji známe my, se dostala do naší literatury až v polovině 19. století. Než se však tak stalo, prošel tento žánr podstatnou proměnou. Ta započala na přelomu 18. a 19. století, kdy se začali čeští obrozenci pod vlivem romantismu zajímat o lidovou kulturu. Jejich zájem se však zprvu soustředil na sbírání lidových písní. Folklorní pohádky se zájmů badatelů těšily nejprve v Německu, kde jim svou pozornost věnovali bratři Grimmové. To, co vědce, jako byl Jakob Grimm či u nás Karel Jaromír Erben, na lidové slovesnosti přitahovalo, byla podle tzv. mytologické teorie představa, že se v ní zachovaly zbytky předkřesťanských náboženství. Zájem o pohanský dávnověk však měli již barokní učenci. Ten je přivedl k tomu, že po vzoru antické mytologie sami vytvářeli nová pohanská božstva. Třeba český exulant Pavel Stránský ze Zhoře ve svém díle O státě českém ztotožnil boha starých Slovanů Peruna s řeckým Diem. Toto úsilí o dotvoření uceleného slovanského panteonu vyvrcholilo v 19. století, kdy Antonín Jan Jungmann vydává v časopise Krok svůj článek „Krátký obsah náboženství pohanského, zvláště u Čechů“, který je kompendiem domnělých českých božstev. Cílem obrozenců tak bylo dokázat starobylost české kultury.

   Pohádka jako taková prodělala svůj historický vývoj od starověku. Předchůdkyně její evropské podoby lze najít v písemnictví starého Egypta, v literárních dílech Orientu či v antické literatuře. V Čechách na přelomu 18. a 19. století byli v tištěné podobě dostupná díla s pohádkovými motivy, jako jsou „Tisíc a jedna noc“, středověké „Příběhy římské“ (Gesta Romanum) či český výběr z italských „Líbezných nocí“ (16. stol.). Jsou tu i francouzské pohádky od Charlese Perlauta nazvané „Pohádky matky Husy“ a německé sbírky pohádek, z nichž některé vytvořili i němečtí Češi a jsou zasazeny do českých zemích. Jakou však měly tehdy podobu české lidové pohádky, netušíme. Samotné slovo má tehdy úplně jiný význam.
   Podoba folklorních pohádek jak je sesbírali první čeští buditelé, jako Věnceslav Metelka, byla podstatně odlišná od těch, které nám zprostředkovala třeba Božena Němcová. Často se jednalo o stylizované vyprávění ze současnosti, v nichž se však objevují pohádkové bytosti a jímž se říká memoráty. Obsahovaly často drastické či surové výjevy a vyskytovaly se v nich vulgarity a erotika. Jejich fabule byla přejatá z vysoké literatury. Sběratelé, kteří měli o lidové slovesnosti jiné představy, je proto upravovali. V důsledku toho v 30. letech 19. století vypukl spor o autenticitu. Nadále byla snaha těmto zásahům zabránit, přesto však i poté docházelo k jejich přetváření, tak aby vyhovovaly tvůrčím záměrům jejich vydavatelů.

   První pohádka v českém jazyce byla vytištěná v časopise v r. 1821 „Červená Karkulka“. Nejstarší sbírky českých pohádek se objevují až v 30. letech 19. století. Za první z nich lze považovat osm pohádek (z nich dvě přeložené z němčiny) vydaných časopisecky Josefem Kajetánem Tylem. R. 1838 vydává Jakub B. Malý „Báchorky a pověsti národní“, jež obsahují české pohádky a pověsti. Tuto sbírku doplňuje Matěj Mikšíček o pohádky moravské a slezské ve svém sedmidílném díle „Pověsti moravské a slezské“. Klasickou sbírkou, která uvedla českou lidovou pohádku do umělecké literatury, je ta od Boženy Němcové „Národní báchorky a pověsti“ z let 1845 až 1847. Vědecký pohled na svět pohádek přinesl Karel Jaromír Erben v díle „Sto prostonárodních pohádek a pověstí v slovanských nářečích“ (1865) a posmrtně vydaných „Českých pohádkách“ (1905). Z etnografického hlediska zkoumali lidová pohádková vyprávění Beneš Method Kulda a později také Štefan Josef Kubín, které nezajímal pouze jejich obsah, ale i osoba vypravěče.
   Za to, že dnes vnímáme pohádku jako příběh s pohádkovými postavami, kde dobro vítězí nad zlem, jenž má šťastný konec a liší se od pověsti, vděčíme u nás spisovatelům J. K. Tylovi, B. Němcové a K. J. Erbenovi. Ti ve svých dílech přetvořili lidová vyprávění do podoby, kterou dodnes děti milují a která inspirovala generace dalších tvůrců, pro něž se jejich pojetí pohádky stalo vzorem.
   Na závěr zodpověděl přednášející dotazy z publika a nám nezbylo než mu poděkovat za zajímavý výklad. Doufáme, že se s ním opět setkáme v příštím roce, a těšíme se na to, jaké další pohádkové téma si pro nás připraví. Jelikož máme za sebou také celý letošní zimní semestr XIII. ročníku Slánské akademie, je záhodno také poděkovat všem, jenž se na jeho průběhu podíleli. Všem poté přejeme krásně prožité vánoční svátky, hodně zdraví a štěstí v celém novém roce a budeme rádi, když se s nimi znovu setkáme při dalších akcích akademie.
(Pavel Zděnovec)