V sobotu 23. sobotu 2015 byl
ukončen 9. ročník Slánské akademie volného času tradiční exkurzí. Již po
několikáté jsme se vydali do severních Čech, tentokrát na rozhraní tří okresů –
litoměřického, děčínského a českolipského. Našimi průvodci byli opět PhDr. Vít
Honys a PhDr. Kamil Podroužek, Ph.D., z Národního památkového ústavu – územního
odborného pracoviště Ústí nad Labem.
První zastávkou na naší cestě
byla vesnice Konojedy, kde se nachází rozsáhlý areál bývalého kláštera servitů
s kostelem Nanebevzetí Panny Marie. Ještě před jeho prohlídkou jsme se setkali
s Dr. Honysem, který krátce pohovořil o dějinách tohoto místa a o servitském
řádu. Obec je poprvé zmiňovaná jako majetek litoměřické kapituly. Byla v té
době patrně farní vsí se sídlem vladyků z Konojed. V 15. století je zde přímo
doložena tvrz a stál tu gotický kostel. Patrně za Viléma Konojedského z Pojetic
v šestnáctém století došlo k jeho přestavbě na renesanční zámek. Jeho rodu
náležel až do Bílé hory, kdy byl Albrechtu Konojedskému za jeho účast ve
stavovském povstání zkonfiskován a prodán. Na sklonku sedmnáctého století se
dostává do držení císařského generála jízdy Jana Antonína Šporka, jehož syn
proslavený František Antonín nechává r. 1699 přeměnit zámek na špitál a kostel
přestavět v barokním slohu. Jak vypadal tento svatostánek, jsme mohli vidět na
reprodukci dvou dobových vedut, které nechal pan doktor kolovat. Jelikož neměl
Špork mužského dědice, zdědila panství jeho druhá dcera Anna Kateřina, která
musela vyměnit duchovní stav za světský, a její manžel František Karel Swéerts.
Ten začal užívat též erb a jméno Šporků a vznikl tak podobně jako v případě
Clam–Martiniců nový rod Swéerts–Šporků. Manželé jako projev díků za uzdravení
jediného syna se rozhodli v Konojedech vybudovat klášter servitů. Tomuto plánu
musel ustoupit původní zámek a také starý kostel vzal za své. V r. 1752 se
začal budovat nový klášterní kostel a celý areál byl dokončen v r. 1762, kdy
byl vysvěcen. Svému původnímu účelu však sloužil pouze krátce, protože byl
rámci josefínských reforem r. 1786 jako klášter zrušen. Kostel se stal farním a
klášterní budovu koupil od státu syn zakladatelů Jan František Kristián Swéerts–Špork,
aby ho proměnil v nový zámek. Ten v průběhu času opět několikrát měnil
majitele, až posledním majitelům Delhasům, byl po r. 1945 zkonfiskován dle
Benešových dekretů. Byl poté využíván armádou, což jeho stavu moc neprospělo, a
v po revoluci ve značně zchátralém stavu přešel znovu do soukromých rukou.
Řád služebníků Mariiných zvaný též servité byl založen v třináctém
století v Itálii, kdy sedm bohatých florentských kupců zanechalo svého
dosavadního života, aby se naplno oddali svému duchovnímu poslání, službě P.
Marii, a založili nedaleko Florencie svůj klášter na hoře Monte Senario, který
se stal později centrem řádu, jenž se řídí regulí sv. Augustina. Do Čech se
dostali poprvé za Karla IV., avšak další doba jejich působení zde nepřála a
jejich řeholní dům na Novém Městě pražském v 16. století zanikl. Nástup
rekatolizace po bělohorské porážce však umožnil také rozkvět tohoto řádu, a tak
vznikají postupně např. konventy v Rabštejně nad Střelou, v Nových Hradech nebo
na Hoře Matky Boží u Králík. Postupem času se však česká servitská provincie
zmenšuje v důsledku nepříznivých vnějších okolností, až nakonec zbývají řádu u
nás pouze Nové Hrady, kde se i po komunismem vynucené přestávce v r. 1991 znovu
obnovuje řeholní život, avšak ani tam dnes již žádný člen této řehole nežije.
Poté jsme se vydali již do kostela, kde nás přivítal Dr. Podroužek,
který zde byl pracovně. Nejprve podal uměleckohistorický výklad Dr. Honys,
který se s námi podělil, také o své zážitky, jak se jako mladý student podílel
na opravě kostela za působení faráře Otce Křížka. Na něj navázal Dr. Podroužek,
který nás seznámil s výsledky stavebně historického průzkumu a zájemce poté
doprovodil na prohlídku vzácných barokních krovů. Kostel je staticky narušen
důsledkem dlouholeté činnosti v nedalekém lomu a postupně se opravuje. Jeho
vybavení, aby nebylo odcizeno zloději, bylo odvezeno do Varnsdorfu. Vedle
hlavního oltáře zasvěceného Nanebevzetí Panny Marie a sedmi servitským světcům,
zakladatelům řádu, zde byly dva boční oltáře po stranách toho hlavního a čtyři
boční v lodi. Ze všech dnes zde zůstaly pouze odstrojené mramorové oltářní
architektury, které svědčí o štědrosti donátora, jenž se nespokojil pouze s
napodobením mramoru, jak je tomu u podobných chrámů zvykem. Pozornost
zasloužily také rokokové varhany, které jsou dnes ve Varnsdorfu a jejichž
podobu jsme mohli vidět na fotografii. To, co však v interiéru v současnosti
nejvíce upoutá návštěvníkovu pozornost, jsou štukové erby: litoměřického
biskupa Emanuela Arnošta z Valdštejna, alianční Swéert–Šporků / Bubnů z Litic a
Swéert–Šporků / Kouniců. Po prohlídce kostela jsme se rozloučili s Dr. Podroužkem,
kterého zde vázaly jeho povinnosti, a my jsme pokračovali ve svém putování.
Další zastávkou se stal Bílý Kostelec, který je jako ves doložen již v
třináctém století, která náležela litoměřické kapitule. Po druhé světové válce
bylo zdejší německé obyvatelstvo odsunuto a vesnice se stala místem duchů. Před
úplným zánikem jí zachránil až chatařský boom v 60. letech minulého století, a
tak dodnes slouží jako chalupářská osada. Její poválečné osudy se však hrubě
zasáhly zdejší kostel sv. Havla. Z něho se dodnes zachovalo pouze obvodové
zdivo, na kterém lze ještě spatřit zbytky barokní freskové výzdoby. Památka
chráněná státem je zarostlá křovím i přes snahu tyto nálety odstranit a její
existence je do budoucna nejistá.
O nic méně „smutnějším“ místem našeho dalšího zastavení byl Boží vrch (Gottersberg)
u Verneřic. Poutní kostel Nejsvětější Trojice odstřelený v roce 1975 tu již
připomínají pouze základy a povalená a poničená socha Krista. Přitom až do
počátku dvacátého století zde panoval čilý poutnický ruch, který započal na
počátku století osmnáctého, kdy zde byl nejprve vztyčen kříž, poté kaple a
nakonec malý centrální kostel. Jak vypadal, jsme mohli vidět na obrázku v malé
brožurce. Poutní areál se postupně rozrostl o poustevnu, v níž žijící
poustevník se staral o kostel, a budovu pro ubytování poutníků. Odsun místního
obyvatelstva po válce zavinil postupný zánik budov a chátrající kostel bylo
nakonec rozhodnuto vymazat z povrchu zemského v akci nazývané „verneřický
případ“, kdy současně došlo k definitivnímu zániku několika církevních památek
v okolí městečka Verneřice.
Poté již nás čekal oběd v
restauraci hotelu Racek na kraji Úštěku. Kdo neměl zájem o společné stravování,
mohl si prohlédnout památkovou rezervaci tohoto malebného města a vidět např.
zdejší synagogu, Ptačí domky či Pikhartskou věž.
Odpoledne patřilo baroknímu
morovému sloupu Nejsvětější Trojice v Blíževedlech. Za jeho autora je považován
sochař František Tollinger, který vytvořil také podobné dílo ve Velvarech. Byl
vztyčen v r. 1714, aby připomínal oběti moru z předchozího roku a byl
financován z odkazu Mathese Scholtze. Pískovcový sloup náleží tzv. obláčkovému
typu (znázornění oblak s hlavičkami andělů), který se do Čech rozšířil z Vídně
(sloup Nejsvětější Trojice, ulice Graben, 1679). Na vrcholu je Nejsvětější
Trojice (Otec, Syn a holubice Ducha svatého) sedící na zeměkouli a na nárožích
podstavce poté sochy zemských patronů (sv. Václav, sv. Vojtěch, sv. Vít a sv.
Jan Nepomucký). Sloup je obehnán balustrádou se sochami světců – v rozích
evangelisté, sousoší sv. Josef a P. Marie držící zkřížené zlaté vavřínové listy
před veleknězem, sv. Jáchym, sv. Anna, sv. Alžběta, sv. Zachariáš, sv. Antonín
Paduánský a sv. František z Asissi. Podrobný výklad o této památce podobně jako
při předchozích zastavení nám podal Dr. Honys, s kterým jsme se zde rozloučili
a poděkovali mu za to, že nás naším putováním za pamětihodnosti této oblasti
doprovázel.
My jsme se poté vydali na zpáteční cestu domů, ale ještě nás čekalo
jedno zastavení v nedalekých Zlonicích. Vlastivědný kroužek Zlonicka uspořádal
v těchto dnech výstavu Ivan a Libuše Teršovi (keramika, porcelán a
restaurátorské práce) na zdejší faře, a tak jsme měli možnost si vedle
vystavených předmětů také zevnitř prohlédnout tuto barokní stavbu Kiliána Ignáce Dientzenhofera
z let 1750-1753. To byla závěrečná tečka našeho výletu, který se přes malé
zádrhele vydařil a i počasí nám tentokrát přálo.
Nakonec nezbývá než poděkovat všem těm, kteří se na letošním ročníku
Slánské akademie včele s PhDr. Vladimíru Přibylem a Alenou Urbanovou podíleli a
přát si, abychom se mohli na podzim setkat na tom desátém jubilejním. Všem poté
nezbývá než popřát krásně strávenou dobu dovolených a prázdnin, která nás vybízí
k poznávání krás naší vlasti i zahraničí. (Pavel Zděnovec)
Další fotografie zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat