V sobotu 29.března 2025 jsme měli možnost v rámci Slánské akademie volného času přivítat v Městském kině ve Slaném dnes již emeritního ředitele Sládečkova vlastivědného muzea v Kladně PhDr. Zdeňka Kuchyňku, který přijel s přednáškou „Pomlázka se čepejří“ / Proč a jak slavíme Velikonoce. Než se však ujal slova předala zástupkyně vedoucí odboru kultury a památkové péče MěÚ Slaný Alena Urbanová panu Luboši Horovi ocenění za vypracování ročníkové práce zabývající se radikálním husitstvím.
Poté se již přednášející věnoval nejstarším
křesťanským svátkům, jenž připomínají umučení a vzkříšení Ježíše Krista,
Velikonocům. Ty oproti Vánocům nemají ustálený termín a slaví
se rozhodnutím nicejského koncilu od r. 325 vždy v neděli po prvním jarním
úplňku. Jejich pojmenování v některých cizích jazycích odkazuje na židovský
svátek Pesach. České názvosloví vzniklo spojením slov veliká a noc.
Velikonoční svátky jsou u křesťanů uvozeny
čtyřicetidenním půstem, který začíná Popeleční středou a postní neděle v tomto
období jsou pojmenovány takto: invocavit (černá, neděle pučálka, liščí),
reminiscere (pražná), oculi (kýchavá), laetare (družebná), judica (smrtelná či
smrtná) a palmárium (květná, též květnice). Jednotlivé neděle byly spojeny
s lidovými zvyky a pověrami. Tak třeba na smrtnou neděli se konalo vynášení a
upálení či utopení Morany. Této tradice se v Kladně v nedávné době ujalo
Sládečkovo muzeum. Na květnou neděli, kdy si věřící připomínají Kristův vjezd
do Jeruzaléma, někde v procesí táhli dřevěného osla na kolečkách, na které byla
posazena figurína Krista. Středověké památky tohoto typu můžeme spatřit třeba v
muzeích ve Strakonicích a Colmaru. Světily se také kočičky (větvičky jívy).
Poté začíná pašijový týden, v němž si křesťané připomínají jednotlivé události z posledních okamžiků Kristova pozemského života. K některým dnům z tohoto týdne se váží také různé lidové tradice. Na Škaredou středu, která prý odvozuje svůj název od toho, že se Jidáš škaredil na Krista, by se neměli lidé na ostatní mračit. Označovala se také jako sazometná či smetní středa, což odkazovalo na to, že se v tento den vymetaly komíny. Zelený čtvrtek nese svůj název od zeleného mešního roucha. Říká se, že tento den odlétají zvony do Říma a jejich zvuk nahrazovaly řehtačky a klapačky. Na Velký pátek podle tradice umřel Kristus na kříži, a proto je to den smutku. Uctívá se Svatý kříž. Konají se pobožnosti křížové cesty, která má 14. či 15.zastavení. V Římě ji v Koloseu vede většinou papež. Podle pověstí se otevírají skály s poklady. Někde se konaly pašijové hry – Oberammergau nebo Hořice na Šumavě. Na Bílou sobotu se před vigilií světí oheň, od kterého se zapaluje velikonoční svíce (paškál). Z „Božího hrobu“ v kostele je vyzvednuta monstrance s Nejsvětější Svátostí nebo Kristova socha. Církevní svátky vrcholí Božím hodem velikonočním, kdy se světí velikonoční pokrmy – beránek, mazanec, vajíčka, chleba a víno.
Velikonoční pondělí je oslavou příchodu
jara, kdy se mládenci a později především děti vydávají na pomlázku. Pomlázkou
(na Slánsku pamihodem) zhotovenou z vrbového proutí a zakončenou ozdobenými
stuhami ve svém sousedství vyšupali dívky a ženy, aby je takto omladili, a při
tom také vinšovali. Nejznámější z koled je Hody, do provody. Za to dostávali
malovaná vajíčka a další pochutiny. Někde následující den chodily na pomlázku
děvčata nebo chlapce polévala vodou, aby byli svěží.
Jedním z nejvýraznějších symbolů Velikonoc
jsou malovaná vejce – kraslice. Již za Velké Moravy se do hrobů přidávala
malovaná hliněná vejce jako odkaz na vzkříšení a nový život. Existuje nespočet
způsobů jejich zdobení (vosková batika, vyškrabování, sláma, drátování a další).
Jejich tradičními barvami je červená, bílá, černá, zelená, žlutá, modrá a
hnědá.
Události spojené s velikonočním (pašijovým)
týdnem se řadí mezi hlavní náměty křesťanského umění od jeho počátků až do
současnosti. Umělci jako Giotto, Cimabue, Leonardo da Vinci, Rafael Santi,
Hieronymus Bosch, Tizian, El Greco či Caravaggio zobrazovali tato témata:
Kristův vjezd do Jeruzaléma, Poslední večeře, Kristus na hoře Olivetské,
Jidášův polibek, Zajetí Krista, Kristus před Pilátem, Ecce Homo, Nesení Kříže,
Ukřižování, Pieta, Ukládání do hrobu, Zmrtvýchvstání Krista, Noli me tangere,
Večeře v Emauzích a Nevěřící Tomáš. Se zobrazením Spasitele souvisí také Turínské
plátno a Veraikon. Od nás v nedalekém klášterním kostele v Doksanech se nachází
také socha sv. Dismase, dobrého lotra ukřižovaného po pravici Kristově, v něhož
uvěřil a byl proto spasen.
S Velikonocemi podobně jako s dalšími svátky bylo také spojeno posílání pohlednic. Ty lze podle námětu rozdělit do několika skupin – žertovné, s klasickými symboly Velikonoc, s náboženskými motivy nebo pro reklamní účely. S nástupem komunismu poté přestaly být tisknuty ty náboženské. zůstaly tak pouze lidové motivy a v padesátých letech 20. století byly dokonce ideologicky laděné. Na tvorbě pohlednic se podílely také významní malíři jako Rudolf Kremlička, Josef Wenig, Josef Lada, Stanislav Kulhánek, Marie Fischerová-Kvěchová, Václav Klimánek, František Tichý nebo Cyril Bouda.
Na závěr své přednášky nám pan doktor
doporučil literatura k tomuto rozsáhlému tématu a nám nezbylo než mu poděkovat
za zajímavé povídání a těšit se, že mezi nás brzo zase zavítá.
(Pavel Zděnovec)
