PhDr. Vladimír Přibyl o starém umění ve Slaném / sobota 26.4.2024

   V sobotu 26. února 2025 měli posluchači Slánské akademie možnost se v salónku bývalého hotelu Grand znovu setkat s jejím zakladatelem, historikem umění PhDr. Vladimírem Přibylem, jenž mezi ně tentokrát zavítal v roli přednášejícího, aby je seznámil s novými poznatky o památkách našeho města. V přednášce Kaleidoskop starého umění ve Slaném tak měli možnost se vydat na krátkou virtuální pouť po zdejších pamětihodnostech.

   První zastávka na této cestě byla v místním muzeu, jehož depozitář ukrývá ve svých útrobách mimo mnoha jiných cenností také pozdně gotickou sochu sv. Šebestiána (kol. r. 1520). O jejím původu se ví pouze to, že se do muzea dostala v r. 1955 po smrti její majitelky. Jedno z putování Slánské akademie v r. 2011, kdy jsme navštívili kostel sv. Petra a sv. Pavla v Kralovicích, přivedlo pana doktora ke zjištění, že sousoší Zvěstování Panny Marie z tamního hlavního oltáře, jež je připsáno tzv. Mistru Týneckého Zvěstování, má blízko k soše ze slánského muzea. Tohoto sochaře proto považuje za autora i této plastiky. Ve svém článku pro sborník k jubileu PhDr. Ireny Bukačové, emeritní ředitelky Muzea a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici, následně přiřadil tuto sochu do západočeského okruhu pozdně gotických skulptur tohoto světce, které byly inspirovány grafikou Albrechta Dürera z r. 1495.

   Poté jsme se přesunuli v bloku nazvaném „fioretti“ ze slánského františkánského kláštera do konventního kostela Nejsvětější Trojice. Nejprve byla nadhozena otázka autorství jeho barokní přestavby po r. 1665. Rozhoduje se mezi italským architektem Carlem Luragem a jeho spolupracovníkem Domenikem Orsim, který je ve slánských matrikách doložen jako kmotr dětí slánských měšťanů. Její vyřešení je však složité, protože se na některých stavbách, jako je nedaleký klášter v Hájku, podíleli společně.

   Poté pan doktor upozornil na kamenické prvky, na kterých se podílel Giovanni Battista Allio, a bohatou štukatérskou výzdobu, která pro svou vysokou úroveň snad může být připsána Giovannimu Bartolomeu Comettovi.

   Přiblížil jeho „genius loci“, který zachytil ještě před druhou světovou válkou na svém obraze Ráno ve slánském františkánském kostele Josef Krejza a jenž v důsledku událostí v druhé polovině 20. stol. již zanikl. Zcela zasvé tehdy vzala také výmalba kostela. Starší nástropní malba pocházela patrně z druhé poloviny 19. stol. a mladší výzdoba stěn a kněžiště z r. 1911 byla dílem Jana Nepomuka Řehoře.

   Následně byla věnována pozornost oltáři sv. Kříže, který prošel v r. 1884 za kvardiána Gilberta Procházky proměnou, kdy byla v něm umístěná Pieta nahrazena křížem se sochou Ukřižovaného a po jeho stranách umístěny sochy sv. Jana Evangelisty a Panny Marie Bolestné. Pieta, která je možná vyobrazená na jednom z „křídel“ oltáře původně z Martinické kaple ve sv. Vítu na Pražském hradě, byla přemístěna do výklenku na boční straně a po zrušení kláštera se dostala do sv. Gotharda.

   Prostor byl dán také pozdně barokní truhlářské výzdobě kláštera, jenž je dílem řádových truhlářů a řezbářů Tadeáše Ratajského a Benedikta Šlechty. Ten se podílel na zhotovení chórových lavic v oratoři za hlavním oltářem, prospektu varhan a otočného pulpitu završeného křížem.

   Spojitost s oratoří má také františkánské skříňové nekrologium, které je dnes vystavené v městském muzeu. Z jeho obsahu se dozvídáme také o slánských františkánech, kteří svoji pozemskou pouť ukončili jako misionáři v dalekých zemích.

   Na konci tohoto bloku jsme se zastavili v aleji soch před klášterem. Podařilo se najít torzo další z nich. Jedná se o sochu sv. Salvátora, která se dnes nachází v klášterní zahradě. Snad by se mohla restaurovaná spolu s kopií sv. Petra z Alcantary v budoucnu vrátit na své místo.

   Závěrečný blok je přivedl nazpět do piaristické koleje, kde dnes sídlí vedle knihovny také Vlastivědné muzeum ve Slaném. Zprvu byla pozornost krátce věnována samotnému řádu, který se v českých zemích usadil nejprve na Moravě, slánská kolej se řadila k prvním vlaštovkám v Čechách, kde měli na poli své působnosti velkou konkurenci v jezuitech.

   Poté byli seznámeni s vedutami a návrhy koleje, které se podařilo najít v římském řádovém archivu. Mohli jsme se seznámit s jejím stavebním vývojem až do výrazné proměny, jež přinesla v 19. stol. přestavba podle návrhu Františka Štecha (1877) záhy, co se budova dostala do majetku města.

   V bývalé kolejní kapli byla pozornost zaměřena na otázku původní podoby části kleneb, které se zřítily následně po požáru koleje v r. 1795 a v r. 1807 byly nahrazeny novými. Ty původní byly patrně zdobeny freskovou a štukovou výzdobou podobnou té, která se dosud nachází v kapli sv. Kosmy a sv. Damiána na Novém Městě pražském (vedle Emauz).

   Přednášejí také vzpomenul na slánského rodáka, archeologa PhDr. Václava Mouchu, který prováděl v sedmdesátých letech minulého století archeologický výzkum hrobky piaristů. V této kryptě pod kaplí je uchována také část srdce zakladatele koleje Bernarda Ignáce z Martinic.

 Jejich pouť uzavřelo vyprávění o kometě, kterou slánští piaristé pozorovali v r. 1743. Ti byli zdatní v přírodních vědách. Znali také konstrukci slunečních hodin, z nichž jedny navrhovali pro hraběte Josefa Paara na jeho tvrz ve Štěchovicích. Je tedy velice pravděpodobné, že se také jedny nacházely na fasádě jejich koleje. Podobně jako je tomu v případě Benešova.

   Nakonec byl vyhrazen prostor na dotazy z auditoria a nám nezbylo než poděkovat za zajímavé vyprávění o památkách našeho města, popřát mu hodně zdraví do dalších let a doufat, že mezi nás brzo opět znovu zavítá.

(Pavel Zděnovec) 

PhDr. Zdeněk Kuchyňka o Velikonocích / sobota 29.3.2025

   V sobotu 29.března 2025 jsme měli možnost v rámci Slánské akademie volného času přivítat v Městském kině ve Slaném dnes již emeritního ředitele Sládečkova vlastivědného muzea v Kladně PhDr. Zdeňka Kuchyňku, který přijel s přednáškou „Pomlázka se čepejří“ / Proč a jak slavíme Velikonoce. Než se však ujal slova předala zástupkyně vedoucí odboru kultury a památkové péče MěÚ Slaný Alena Urbanová panu Luboši Horovi ocenění za vypracování ročníkové práce zabývající se radikálním husitstvím.

  Poté se již přednášející věnoval nejstarším křesťanským svátkům, jenž připomínají umučení a vzkříšení Ježíše Krista, Velikonocům. Ty oproti Vánocům nemají ustálený termín a slaví se rozhodnutím nicejského koncilu od r. 325 vždy v neděli po prvním jarním úplňku. Jejich pojmenování v některých cizích jazycích odkazuje na židovský svátek Pesach. České názvosloví vzniklo spojením slov veliká a noc.

   Velikonoční svátky jsou u křesťanů uvozeny čtyřicetidenním půstem, který začíná Popeleční středou a postní neděle v tomto období jsou pojmenovány takto: invocavit (černá, neděle pučálka, liščí), reminiscere (pražná), oculi (kýchavá), laetare (družebná), judica (smrtelná či smrtná) a palmárium (květná, též květnice). Jednotlivé neděle byly spojeny s lidovými zvyky a pověrami. Tak třeba na smrtnou neděli se konalo vynášení a upálení či utopení Morany. Této tradice se v Kladně v nedávné době ujalo Sládečkovo muzeum. Na květnou neděli, kdy si věřící připomínají Kristův vjezd do Jeruzaléma, někde v procesí táhli dřevěného osla na kolečkách, na které byla posazena figurína Krista. Středověké památky tohoto typu můžeme spatřit třeba v muzeích ve Strakonicích a Colmaru. Světily se také kočičky (větvičky jívy).

   Poté začíná pašijový týden, v němž si křesťané připomínají jednotlivé události z posledních okamžiků Kristova pozemského života. K některým dnům z tohoto týdne se váží také různé lidové tradice. Na Škaredou středu, která prý odvozuje svůj název od toho, že se Jidáš škaredil na Krista, by se neměli lidé na ostatní mračit. Označovala se také jako sazometná či smetní středa, což odkazovalo na to, že se v tento den vymetaly komíny. Zelený čtvrtek nese svůj název od zeleného mešního roucha. Říká se, že tento den odlétají zvony do Říma a jejich zvuk nahrazovaly řehtačky a klapačky. Na Velký pátek podle tradice umřel Kristus na kříži, a proto je to den smutku. Uctívá se Svatý kříž. Konají se pobožnosti křížové cesty, která má 14. či 15.zastavení. V Římě ji v Koloseu vede většinou papež. Podle pověstí se otevírají skály s poklady. Někde se konaly pašijové hry – Oberammergau nebo Hořice na Šumavě. Na Bílou sobotu se před vigilií světí oheň, od kterého se zapaluje velikonoční svíce (paškál). Z „Božího hrobu“ v kostele je vyzvednuta monstrance s Nejsvětější Svátostí nebo Kristova socha. Církevní svátky vrcholí Božím hodem velikonočním, kdy se světí velikonoční pokrmy – beránek, mazanec, vajíčka, chleba a víno.

   Velikonoční pondělí je oslavou příchodu jara, kdy se mládenci a později především děti vydávají na pomlázku. Pomlázkou (na Slánsku pamihodem) zhotovenou z vrbového proutí a zakončenou ozdobenými stuhami ve svém sousedství vyšupali dívky a ženy, aby je takto omladili, a při tom také vinšovali. Nejznámější z koled je Hody, do provody. Za to dostávali malovaná vajíčka a další pochutiny. Někde následující den chodily na pomlázku děvčata nebo chlapce polévala vodou, aby byli svěží.

   Jedním z nejvýraznějších symbolů Velikonoc jsou malovaná vejce – kraslice. Již za Velké Moravy se do hrobů přidávala malovaná hliněná vejce jako odkaz na vzkříšení a nový život. Existuje nespočet způsobů jejich zdobení (vosková batika, vyškrabování, sláma, drátování a další). Jejich tradičními barvami je červená, bílá, černá, zelená, žlutá, modrá a hnědá.

   Události spojené s velikonočním (pašijovým) týdnem se řadí mezi hlavní náměty křesťanského umění od jeho počátků až do současnosti. Umělci jako Giotto, Cimabue, Leonardo da Vinci, Rafael Santi, Hieronymus Bosch, Tizian, El Greco či Caravaggio zobrazovali tato témata: Kristův vjezd do Jeruzaléma, Poslední večeře, Kristus na hoře Olivetské, Jidášův polibek, Zajetí Krista, Kristus před Pilátem, Ecce Homo, Nesení Kříže, Ukřižování, Pieta, Ukládání do hrobu, Zmrtvýchvstání Krista, Noli me tangere, Večeře v Emauzích a Nevěřící Tomáš. Se zobrazením Spasitele souvisí také Turínské plátno a Veraikon. Od nás v nedalekém klášterním kostele v Doksanech se nachází také socha sv. Dismase, dobrého lotra ukřižovaného po pravici Kristově, v něhož uvěřil a byl proto spasen.

   S Velikonocemi podobně jako s dalšími svátky bylo také spojeno posílání pohlednic. Ty lze podle námětu rozdělit do několika skupin – žertovné, s klasickými symboly Velikonoc, s náboženskými motivy nebo pro reklamní účely. S nástupem komunismu poté přestaly být tisknuty ty náboženské. zůstaly tak pouze lidové motivy a v padesátých letech 20. století byly dokonce ideologicky laděné. Na tvorbě pohlednic se podílely také významní malíři jako Rudolf Kremlička, Josef Wenig, Josef Lada, Stanislav Kulhánek, Marie Fischerová-Kvěchová, Václav Klimánek, František Tichý nebo Cyril Bouda.

   Na závěr své přednášky nám pan doktor doporučil literatura k tomuto rozsáhlému tématu a nám nezbylo než mu poděkovat za zajímavé povídání a těšit se, že mezi nás brzo zase zavítá.

(Pavel Zděnovec)