V sobotu 10. února 2024 se ve slánském kině uskutečnilo první setkání Slánské akademie volného času v tomto roce. Po letech nám přijel přednášet jeden ze zakladatelů akademie Vladimír Přibyl. Nejprve však vedoucí odboru kultury a památkové péče Mgr. Hedvika Šebková předala ocenění těm, kteří vypracovali ročníkovou práci za minulý běh akademie. Poté se již slova ujal přednášející, který začal vyprávět o životě a díle dnes bohužel neprávem polozapomenutého umělce Karla Vika ve světle korespondence s jeho slánskými přáteli.
Malíř, grafik a ilustrátor Karel Vik se narodil na sklonku 19. století, 4. listopadu 1883 v Hořicích v Podkrkonoší. Nejprve dva roky studoval na odborné tkalcovské škole v Lomnici nad Popelkou a poté byl přijat na pražskou Akademii výtvarných umění, kde se u profesora Rudolfa von Ottenfelda věnoval krajinomalbě. Absolvoval studijní cesty po Německu, do Vídně a Dalmácie. Díky penězům z Hlávkovy nadace se dostal i do Itálie. Po úspěchu na výstavě v Lipsku se zaměřil především na grafiku a svá díla začal tvořit nejvíce jako dřevoryty. V r. 1917 se stal zakládajícím členem Sdružení českých umělců grafiků „HOLLAR“. Po první světové válce se trvale usadil v srdci Českého ráje v Turnově, kde působil ve skupině Turnovské dílo. Toto místo mělo zásadní vliv na jeho tvorbu a kniha Český ráj v barevných dřevorytech Karla Vika z r. 1930 dala patrně i podnět slánským „trhlinářům“ navázat s ním kontakt.
To byli především přední představitelé Uměleckého odboru slánského Sokola Karel Čížek († 1959), Josef Čížek († 1945) a Josef Kylies († 1946), kteří spolu s dalšími místními osobnostmi té doby vytvořili ve Slaném umělecké uskupení. Pojmenovali ho podle Trhliny čili kanceláře firmy Aloise Čížka, kde se „trhlináři“ scházeli, aby diskutovali o kultuře a umění.
Do Slaného zvali umělce (Ludvíka Kubu, Václava Fialu, Aloise Moravce, T. F. Šimona další členy spolku HOLLAR) a v sokolovně pořádali výstavy.
Přátelská korespondence mezi Karlem Čížkem a Karlem Vikem z let 1933–1958 není zajímavá jen ve vztahu ke Slanému, ale dává nahlédnout i do životních osudů umělce.
Významným Vikovým uměleckým počinem, který však díky době, v níž vznikal (1929–1937), měl pohnutý osud, byl grafický soubor Slovensko, který si objednal bankéř Jindřich Bělohříbek, majitel zámku Vinoř. Po jeho smrti v r. 1942 tento soubor kupuje nakladatel Bohumil Janda, avšak publikován je až po válce. V r. 1946 v jeho nakladatelství Sfinx vychází třídílná kniha Slovensko, k níž text napsala slovenská historička Jana Gašparíková-Horáková, a v lednu následujícího roku pořádá HOLLAR výstavu Vikových barevných dřevorytů, akvarelů a kreseb.
Němým svědectvím pohnuté doby a oknem do umělcovy duše jsou novoročenky. Vyzařuje z nich jeho láska k vlasti a obavy o ni, avšak také naděje, že se vše nakonec obrátí k lepšímu.
Jeho pracím, které byly inspirovány Slaným a jeho okolím, vévodí pohled na františkánský klášter ve Slaném z r. 1938. Umělec při svých návštěvách Slaného bydlíval v zahradním domku v Máchově ulici, odkud právě měl krásný výhled na klášter. Ten byl vyobrazen i s motivem holubice, která se vyskytuje také na novoročenkách, v tomto případě také na návrhu na svatební oznámení pro Alenu Čížkovou (1942). Významným počinem bylo také vydání knihy Pohledy do kulturních dějin Slaného a Slánska s Vikovými lavírovanými kresbami, která uchvátila i švýcarského spisovatele a malíře Williama Rittera. Zástupci slánských Trhlinářů také několikrát navštívili umělce v jeho domovském kraji a putovali po Českém ráji.
V r. 1939 se uskutečnila ve Slaném výstava Vikových obrazů, kreseb a grafik. Největší obraz, který při této příležitosti vznikl, je pohled na Slaný od Ovčár.
Karel Vik působil také na poli památkové péče a zastával na Turnovsku funkci konzervátora. Spolupracoval s historiky umění Karlem Wirthem, s nímž zamýšlel vytvořit podobné dílo jako Slovensko tentokrát věnované Čechám, a Viktorem Kotrbou. Má také zásluhu na tom, že se do slánského muzea dostala socha barokního sochaře Martina Jelínka ml. plastika světice (patrně sv. Barbory, jak je uvedeno v korespondenci Karla Vika) z poloviny 18. st., kterou v Turnově prodával starožitník Josef Scheybal. Jako vyznání kraji, jenž se stal jeho domovem, poté vyznívají kresby, které se staly součástí knihy Mateřídouška (1940).
Vikova poválečná tvorba se vyznačuje již trochu jiným stylem, který patrně nedosahuje kvalit jeho dřívějších prací. Dlouho se mu nedaří vydat knihu věnovanou Litomyšli, na jejíchž ilustracích pracoval již za války; to se nakonec podařilo až v roce 1959. Před tím ještě vychází kniha Střední Čechy (1953) a o pět let později Severní Čechy. K jeho sedmdesátinám se uskutečnila výstava v Národní galerii, je jmenován zasloužilým umělcem, což ho moc netěší. O něco později je vydán také soupis jeho grafického díla. Jeho slánští přátelé postupně umírají a on sám má zdravotní potíže.
Zemřel 4. října 1964 v Turnově, kde na jeho dílo dodnes nezapomínají a každého návštěvníka tohoto města vítají jeho obrazy Valdštejna a Hrubé Skály v hale tamního nádraží. Ve Slaném ho vedle jeho prací připomíná také název ulice v sídlišti Na Dolíkách.
Umělcovo dílo pohladilo duši milovníků umění v těžkých dobách českého národa, avšak svého diváka nalezne i v současnosti, přestože jeho autora nenacházíme na stránkách akademických dějin umění; zde „regionalisté“ přišli zkrátka.
Na závěr své přednášky nechal Vladimír Přibyl místo pro dotazy posluchačů a nám poté nezbylo než poděkovat za poutavé vyprávění o jednom z umělců spojených s naším městem.
(Pavel Zděnovec)
Žádné komentáře:
Okomentovat