Doc. Miloš Sládek o farních školách na Slánsku / sobota 7.6.2025

  V sobotu 7. června 2025 jsme měli v salonku bývalého hotelu Grand ve Slaném opět možnost setkat se s dlouholetým lektorem Slánské akademie volného času doc. PhDr. Milošem Sládkem, Ph.D., (KTF Univerzity Karlovy v Praze), který nám přijel přednášet o farních školách na Slánsku na přelomu 17. a 18. stol.

   O základním školství v Čechách za dávných dob toho v našem povědomí moc není. Každému z nás se patrně vybaví pedagogické zásady Jana Amose Komenského a zavedení povinné školní docházky za Marie Terezie. To, že již na přelomu 17. a 18. století zde byla hustá síť farních škol, ale ví málokdo.

Jedním z důvodu tohoto stavu je nedostatek pramenů a také to, že dřívější bádaní se zaměřilo především na vysoké (Univerzita Karlova) a střední školy (jezuitská gymnázia).

   Základní vzdělaní bylo v těchto dobách možné provádět několika způsoby. Vedle farních škol existovaly podobné vzdělávací ústavy také v klášterech. V gramotných rodinách byla také možnost domácí výuky, kterou zajišťoval některý z členů rodiny. Tuto možnost využívali tajní evangelíci, kteří nechtěli, aby jejich děti byly ve škole ovlivněny katolickou věroukou. Pro bohaté byla možnost zaplatit si domácího preceptora. Někdo se poté naučil psát a číst u pana faráře na hodinách náboženství, které byly od třicetileté války pro všechny povinné.

  Gramotnost na přelomu 17. a 18. století byla v českých zemích na vysokém stupni. To dosvědčují vysoké počty výtisků duchovní literatury pro lidové vrstvy (modlitební knížky, překlady bible do národních jazyků, knížky lidového čtení a kramářské písně). Znalost čtení dosvědčují také soupisy poddanských knihoven (např. z Tuchoměřic), které evidují mezi poddanými několik stovek knih. Vedle duchovní literatury (modlitební knížky, kancionály, postily) vlastnili také třeba Hájkovu Kroniku českou. Doklad toho, že negramotnost mezi měšťany byla spíše výjimkou, nacházíme v Bavorově. O tom, zda budou děti umět čtení a psaní, rozhodoval především zájem a možnosti rodičů. U poddaných měla svoje slovo také vrchnost, což na Slánsku dosvědčuje poddanský řád Jaroslava Bořity z Martinic, v němž se rodičům klade na srdce, aby nechali svá dítka vzdělávat.

  Ve městech se počátky farních škol kladou již do středověku. První školy vznikly již za panování Jana Lucemburského nebo Karla IV. Obdobím, kdy se výrazně zvýšila u nás gramotnost, bylo husitství. Věroučné spory vedly k většímu zájmu o bibli i u laiků, což podnítilo jejich potřebu umět číst. Tehdy také vzniklo několik jejích překladů do staročeštiny. Podobně tomu bylo také v období reformace. Vznik těchto škol v nekatolickém prostředí podporoval Martin Luther. Spory o text bible však podnítil zájem o vzdělaní také i na katolické straně. Zde se v 16. stol. rozšířila představa, že vzdělaní lidé jsou mravně lepší. O školách na venkově máme povědomí až z doby třicetileté války. Na přelomu 17. a 18. století se potom síť farních škol zahušťuje. Dokladem toho jsou farářské relace a duchovní tabela, z nichž se dovídáme o mnohdy nedobrém stavu škol a místech, kde se také učilo (hospoda, radní dům). Školy se většinou nacházely poblíž kostela a na venkově byly mnohde dřevěné.

  Učitelé se oproti svým kolegům na univerzitách a gymnáziích mohli ženit. Jejich kvalifikace byla mnohdy nedostatečná a na venkově to bývali mnohdy podruzi. Vedle vlastní výuky měli být také dobrými hudebníky a hudbu také vyučovali. Kvalitní učitele si mohly dovolit pouze bohaté farnosti.  Jejich příjem byl většinou nedostatečný a plat se skládal z několika složek, z nichž některé byly za úkony, jež se školstvím neměly nic společného (vyzvánění na zvony / klekání proti mrakům, hraní na pohřbu apod.). Malou část tvořil příspěvek rodičů dětí (1–2 krejcary). Dále je platila farnost, městská rada nebo vrchnost. Několikrát do roka také chodili na koledy. Plat mohl být zčásti v penězích a zčásti v naturáliích. Ve městech měli byt většinou mimo školu, avšak na venkově bydleli ve škole (skanzen Přerov nad Labem, Police nad Metují – dvoupatrová budova, v přízemí učebny a v patře byt učitele).

  Školní docházka nebyla tehdy povinná. Školní rok byl na venkově kratší než ve městě, protože tam děti musely rodičům pomáhat při polních pracích. Děti chodily do školy do jedenácti let a poté chlapci na vesnici šli do čelední služby a dívky se stávaly děvečkami. Vzdělávali se jak chlapci, tak dívky. Ty však méně častěji, protože se počítalo s tím, že v rodině musí umět číst a psát hlavně muž jako hospodář, který bude vyřizovat všechny záležitosti i za ženy. V 16. stol. existovaly i dívčí školy (hlavně v Sudetech), těch však postupně ubývalo a jejich poslání převzal v 17. stol. řád uršulinek.

   Výuka probíhala od pondělí do soboty. V neděli odpoledne na ní poté navazovala výuka náboženství, která byla povinná. Konala se v jedné místnosti na faře. Děti byly rozděleny do čtyř skupin (starší a mladší chlapci, starší a mladší dívky). Nejmenší děti se učily nazpaměť modlitby z šedesátistránkového katechismu a ty starší používal malý katechismus (200 stran), kde se dozvěděly také něco ctnostech a neřestech. Farář zkoušel každé dítě a připravoval je k prvnímu přijímání. Měl za úkol také dvakrát týdně vizitovat ve škole, kde se též učilo o náboženství. Naopak učitel po hodinách náboženství doprovázel děti domů.

   Pan docent věnoval také část svého vyprávění konkrétní situaci na Slánsku a posluchačům rozdal mapku škol ve zdejším vikariátu. Tady byly znát ještě na přelomu 17. a 18. stol. neblahé důsledky třicetileté války, kdy tudy procházely válčící armády. Někde byl proto malý zájem o výuku a školy byly zpustlé. Sedláci nechtěli platit učitele. Jinde si však již staví novou školu (Zvoleněves) a situace se postupně celkově zlepšuje. Hmotná nouze učitelů se však nezlepšila ani v 19. stol. a finanční ohodnocení učitelskému stavu je problém, který se nepodařilo zcela vyřešit ani v současnosti.

   Na závěr přednášející zodpověděl četné dotazy posluchačů a nám nezbylo než poděkovat za zajímavé a poutavé vyprávění. Zájemcům o tomto téma lze doporučit jeho nejnovější knihu Gramotnost, farní školy a výuka náboženství v Čechách na přelomu 17. a 18. století. Všem poté přejeme krásně prožité léto a doufáme, že se všichni opět sejdeme v říjnu na pokračování letošního ročníku akademie.

 (Pavel Zděnovec) 

PhDr. Miloš Hořejš o Colloredo-Mannsfeldech / sobota 24.5.2025

   V sobotu 24.5.2025 jsme opět po roce ve Slánské akademie volného času přivítali PhDr. Miloše Hořejše, PhD., z Národního technického muzea v Praze, který přijel přednášet o minulosti a přítomnosti šlechtického rodu Colloredo-Mannsfeldů v českých zemích a představit jim knihu věnovanou tomuto rodu, kterou nedávno vydal.

   Colloredo-Mannsfeldové, kteří patří dodnes k nejbohatším šlechtickým rodům v českých zemích, jsou u nás spojeni především se zámky Opočno, Dobříš a Zbiroh. Jedná se o jednu z odnoží velmi rozvětveného středoevropského rodu Colloredů, které se v 18. století podařilo sňatkem získat jméno, erb a české statky vymřelých Mansfeldů.

   Mansfeldové se psali podle panství Mansfeld v dnešním Sasku. To bylo r. 1069 povýšeno na říšské hrabství. V Čechách je nejvíce znám Petr Arnošt II., hrabě z Mansfeldu (1580–1626), jeden z vojevůdců českých stavů v době stavovského povstání, který r. 1618 dobyl katolickou Plzeň, ale v dalším roce byl poražen Karlem Bonaventurou Buquoyem v bitvě u Záblatí. V době bitvy na Bílé hoře zachoval neutralitu a po odchodu Fridricha Falckého ze Slezska odtáhl z Plzně do Falce. Za třicetileté války se na naše území vrátil ještě jednou, když s Janem Arnoštem Sasko-Výmarským táhl r. 1626 do Slezska a na Moravu v dánských službách. Zemřel cestou do Benátek, kde chtěl vyjednat spojeneckou smlouvu. Ten však v Čechách oproti jiným příslušníkům rodu nic nevlastnil.

   Panství Šluknov a Lipová patřily Brunovi II. z Mansfeldu a jeho potomkům. Posledním členem této větve byl Karel Adam (1626–1662), který musel pro násilí na manželce uprchnout ze země. Hraběti Brunovi III. z Mansfeldu (1576–1644) r. 1627 zastavil a poté v r. 1630 prodal císař Ferdinand II. panství Dobříš. Jeho syn František Maxmilián (1639–1692) byl „šlechticem – podnikatelem“, který nechal vybudovat železárnu ve Staré Huti u Dobříše. Pravnuk Jindřich Pavel František II. (1712–1780) se zasloužil o přestavbu zámku v Dobříši do podoby, kterou známe dnes. Jeho synem Josefem Václavem (1735–1780) rod vymřel a prostřednictvím sňatku jeho sestry Marie Isabely (1750–1794) se majetek rodu dostal do rukou Colloredů.

   Colloredové z Waldsee, jejichž předkové patřily k vznešeným rodinám Svaté říše římské již v 11. století, se v Čechách trvale usadili taktéž v důsledku třicetileté války. Bratři Rudolf (1585–1657) a Jeroným bojovali v císařských službách, za což jim Ferdinand II. r. 1635 zastavil a poté o rok později prodal Opočno. Schopnější Rudolf se stal velkopřevorem maltézských rytířů a jako zemský velitel v Čechách r. 1648 řídil obranu Prahy před Švédy. Jako maltézský rytíř se však nemohl oženit, a tak svůj majetek odkázal synovci Ludvíkovi (1631–1693). Opočno poté postupně dědili příslušníci několika větví. Coloredové se stali v r. 1723 dědičnými jídlonoši Království českého, o rok později říšskými hrabaty a nakonec r. 1763 byli povýšení do stavu říšských knížat. Druhý kníže František I. de Paula Gundakar (1731–1807) se r. 1771 oženil s Marií Isabelou z Mansfeldu a po smrti jeho bratra se po souhlasu císaře mohl od r. 1789 psát Colloredo-Mansfeld. Collerodské panství se tak také rozšířilo o Dobříš, Obořiště, Suchdol a Nusle.

  Z rodu pocházeli také dva významní arcibiskupové. Jeroným František Colloredo-Waldsee (1732–1812), biskup v Gurku (1762) a poté poslední kníže – arcibiskup salczburský (1772–1803), jenž je obecně znám především v souvislosti s rodinou Mozartů, a Antonín Theodor Colloredo-Waldsee-Mels (1729–1811), který byl duchovním pastýřem v Olomouci a kardinálem.

  Z manželství Františka I. a Marie Isabely se narodily tři synové Rudolf Josef II. (1772–1843), Jeroným (1775–1822) a Ferdinand (1777–1842). Nejstarší syn se stal 3. knížetem a zdědil Opočno a Dobříš, prostřední, který se zúčastnil bitvy u Chlumce a Přestanova i srážky národů u Lipska a dotáhl to až na polního zbrojmistra, Zelenou Horu, a nejmladší dolnorakouské panství Sierndorf. Dalším knížetem byl Jeronýmův syn František z Pauly Gundakar II. (1802–1852) a po něm jeho bratranec Josef I. František (1813–1895), syn Ferdinanda. Ten měl dva syny – 5. knížete Jeronýma Ferdinanda (1842–1881), který se stal ministrem orby (zemědělství) a r. 1879 koupil zámek Zbiroh, a Františka de Paulu Ferdinanda (1847–1925), jenž obdržel Sierndorf a stal se zakladatelem vedlejší větve. Jeroným měl také dva syny – Josefa II. (1866 –1957) a Jeronýma (1870–1942). Josef se stal 6. knížetem a držitelem Opočna a Dobříše a Jeroným, jenž zdědil Zbiroh, byl námořní důstojník a zajistil pokračování knížecí linie. Bezdětný Josef r. 1925 před svým přesídlením do Francie postoupil svůj zdejší majetek třem nejstarším bratrovým synům a po čase všechny své synovce adaptoval. Jeroným měl s Bertou Kolowrat-Krakovskou (1890–1982), která mu však později utekla s černošským zpěvákem Rudolfem Hayesem, čtyři syny: 7. knížete Josefa III. (1910–1990) / Opočno /, 8. knížete Jeronýma (1912–1998) / Zbiroh /, Weikharda (1914–1946) / Dobříš / a Fridricha (1917–1991), otce nynějšího 9. knížete Jeroma (*1949). Tři nejstarší bratři spolu s otcem podepsali v r. 1939 Prohlášení české šlechty, jímž se přihlásili na stranu českého národa, a tak jim byl v 1942 zkonfiskován majetek nacisty. Po sametové revoluci Colloredo-Mannsfeldové vznesly restituční nároky, které však nebyly uspokojeny úplně. Spor o opočenský zámek trvá dodnes.

  Na závěr přednášky zbyl čas na dotazy posluchačů a nám nezbylo než poděkovat za zajímavé vyprávění. Zájemcům o dějiny rodu lze vřele doporučit jeho knihu, kde se dozví další informace. Těšíme se, že nás někdy příště seznámí s historií Auerspergů.

(Pavel Zděnovec)

  

PhDr. Vladimír Přibyl o starém umění ve Slaném / sobota 26.4.2024

   V sobotu 26. února 2025 měli posluchači Slánské akademie možnost se v salónku bývalého hotelu Grand znovu setkat s jejím zakladatelem, historikem umění PhDr. Vladimírem Přibylem, jenž mezi ně tentokrát zavítal v roli přednášejícího, aby je seznámil s novými poznatky o památkách našeho města. V přednášce Kaleidoskop starého umění ve Slaném tak měli možnost se vydat na krátkou virtuální pouť po zdejších pamětihodnostech.

   První zastávka na této cestě byla v místním muzeu, jehož depozitář ukrývá ve svých útrobách mimo mnoha jiných cenností také pozdně gotickou sochu sv. Šebestiána (kol. r. 1520). O jejím původu se ví pouze to, že se do muzea dostala v r. 1955 po smrti její majitelky. Jedno z putování Slánské akademie v r. 2011, kdy jsme navštívili kostel sv. Petra a sv. Pavla v Kralovicích, přivedlo pana doktora ke zjištění, že sousoší Zvěstování Panny Marie z tamního hlavního oltáře, jež je připsáno tzv. Mistru Týneckého Zvěstování, má blízko k soše ze slánského muzea. Tohoto sochaře proto považuje za autora i této plastiky. Ve svém článku pro sborník k jubileu PhDr. Ireny Bukačové, emeritní ředitelky Muzea a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici, následně přiřadil tuto sochu do západočeského okruhu pozdně gotických skulptur tohoto světce, které byly inspirovány grafikou Albrechta Dürera z r. 1495.

   Poté jsme se přesunuli v bloku nazvaném „fioretti“ ze slánského františkánského kláštera do konventního kostela Nejsvětější Trojice. Nejprve byla nadhozena otázka autorství jeho barokní přestavby po r. 1665. Rozhoduje se mezi italským architektem Carlem Luragem a jeho spolupracovníkem Domenikem Orsim, který je ve slánských matrikách doložen jako kmotr dětí slánských měšťanů. Její vyřešení je však složité, protože se na některých stavbách, jako je nedaleký klášter v Hájku, podíleli společně.

   Poté pan doktor upozornil na kamenické prvky, na kterých se podílel Giovanni Battista Allio, a bohatou štukatérskou výzdobu, která pro svou vysokou úroveň snad může být připsána Giovannimu Bartolomeu Comettovi.

   Přiblížil jeho „genius loci“, který zachytil ještě před druhou světovou válkou na svém obraze Ráno ve slánském františkánském kostele Josef Krejza a jenž v důsledku událostí v druhé polovině 20. stol. již zanikl. Zcela zasvé tehdy vzala také výmalba kostela. Starší nástropní malba pocházela patrně z druhé poloviny 19. stol. a mladší výzdoba stěn a kněžiště z r. 1911 byla dílem Jana Nepomuka Řehoře.

   Následně byla věnována pozornost oltáři sv. Kříže, který prošel v r. 1884 za kvardiána Gilberta Procházky proměnou, kdy byla v něm umístěná Pieta nahrazena křížem se sochou Ukřižovaného a po jeho stranách umístěny sochy sv. Jana Evangelisty a Panny Marie Bolestné. Pieta, která je možná vyobrazená na jednom z „křídel“ oltáře původně z Martinické kaple ve sv. Vítu na Pražském hradě, byla přemístěna do výklenku na boční straně a po zrušení kláštera se dostala do sv. Gotharda.

   Prostor byl dán také pozdně barokní truhlářské výzdobě kláštera, jenž je dílem řádových truhlářů a řezbářů Tadeáše Ratajského a Benedikta Šlechty. Ten se podílel na zhotovení chórových lavic v oratoři za hlavním oltářem, prospektu varhan a otočného pulpitu završeného křížem.

   Spojitost s oratoří má také františkánské skříňové nekrologium, které je dnes vystavené v městském muzeu. Z jeho obsahu se dozvídáme také o slánských františkánech, kteří svoji pozemskou pouť ukončili jako misionáři v dalekých zemích.

   Na konci tohoto bloku jsme se zastavili v aleji soch před klášterem. Podařilo se najít torzo další z nich. Jedná se o sochu sv. Salvátora, která se dnes nachází v klášterní zahradě. Snad by se mohla restaurovaná spolu s kopií sv. Petra z Alcantary v budoucnu vrátit na své místo.

   Závěrečný blok je přivedl nazpět do piaristické koleje, kde dnes sídlí vedle knihovny také Vlastivědné muzeum ve Slaném. Zprvu byla pozornost krátce věnována samotnému řádu, který se v českých zemích usadil nejprve na Moravě, slánská kolej se řadila k prvním vlaštovkám v Čechách, kde měli na poli své působnosti velkou konkurenci v jezuitech.

   Poté byli seznámeni s vedutami a návrhy koleje, které se podařilo najít v římském řádovém archivu. Mohli jsme se seznámit s jejím stavebním vývojem až do výrazné proměny, jež přinesla v 19. stol. přestavba podle návrhu Františka Štecha (1877) záhy, co se budova dostala do majetku města.

   V bývalé kolejní kapli byla pozornost zaměřena na otázku původní podoby části kleneb, které se zřítily následně po požáru koleje v r. 1795 a v r. 1807 byly nahrazeny novými. Ty původní byly patrně zdobeny freskovou a štukovou výzdobou podobnou té, která se dosud nachází v kapli sv. Kosmy a sv. Damiána na Novém Městě pražském (vedle Emauz).

   Přednášejí také vzpomenul na slánského rodáka, archeologa PhDr. Václava Mouchu, který prováděl v sedmdesátých letech minulého století archeologický výzkum hrobky piaristů. V této kryptě pod kaplí je uchována také část srdce zakladatele koleje Bernarda Ignáce z Martinic.

 Jejich pouť uzavřelo vyprávění o kometě, kterou slánští piaristé pozorovali v r. 1743. Ti byli zdatní v přírodních vědách. Znali také konstrukci slunečních hodin, z nichž jedny navrhovali pro hraběte Josefa Paara na jeho tvrz ve Štěchovicích. Je tedy velice pravděpodobné, že se také jedny nacházely na fasádě jejich koleje. Podobně jako je tomu v případě Benešova.

   Nakonec byl vyhrazen prostor na dotazy z auditoria a nám nezbylo než poděkovat za zajímavé vyprávění o památkách našeho města, popřát mu hodně zdraví do dalších let a doufat, že mezi nás brzo opět znovu zavítá.

(Pavel Zděnovec)