PhDr. Zdeněk Kuchyňka o Velikonocích / sobota 29.3.2025

   V sobotu 29.března 2025 jsme měli možnost v rámci Slánské akademie volného času přivítat v Městském kině ve Slaném dnes již emeritního ředitele Sládečkova vlastivědného muzea v Kladně PhDr. Zdeňka Kuchyňku, který přijel s přednáškou „Pomlázka se čepejří“ / Proč a jak slavíme Velikonoce. Než se však ujal slova předala zástupkyně vedoucí odboru kultury a památkové péče MěÚ Slaný Alena Urbanová panu Luboši Horovi ocenění za vypracování ročníkové práce zabývající se radikálním husitstvím.

  Poté se již přednášející věnoval nejstarším křesťanským svátkům, jenž připomínají umučení a vzkříšení Ježíše Krista, Velikonocům. Ty oproti Vánocům nemají ustálený termín a slaví se rozhodnutím nicejského koncilu od r. 325 vždy v neděli po prvním jarním úplňku. Jejich pojmenování v některých cizích jazycích odkazuje na židovský svátek Pesach. České názvosloví vzniklo spojením slov veliká a noc.

   Velikonoční svátky jsou u křesťanů uvozeny čtyřicetidenním půstem, který začíná Popeleční středou a postní neděle v tomto období jsou pojmenovány takto: invocavit (černá, neděle pučálka, liščí), reminiscere (pražná), oculi (kýchavá), laetare (družebná), judica (smrtelná či smrtná) a palmárium (květná, též květnice). Jednotlivé neděle byly spojeny s lidovými zvyky a pověrami. Tak třeba na smrtnou neděli se konalo vynášení a upálení či utopení Morany. Této tradice se v Kladně v nedávné době ujalo Sládečkovo muzeum. Na květnou neděli, kdy si věřící připomínají Kristův vjezd do Jeruzaléma, někde v procesí táhli dřevěného osla na kolečkách, na které byla posazena figurína Krista. Středověké památky tohoto typu můžeme spatřit třeba v muzeích ve Strakonicích a Colmaru. Světily se také kočičky (větvičky jívy).

   Poté začíná pašijový týden, v němž si křesťané připomínají jednotlivé události z posledních okamžiků Kristova pozemského života. K některým dnům z tohoto týdne se váží také různé lidové tradice. Na Škaredou středu, která prý odvozuje svůj název od toho, že se Jidáš škaredil na Krista, by se neměli lidé na ostatní mračit. Označovala se také jako sazometná či smetní středa, což odkazovalo na to, že se v tento den vymetaly komíny. Zelený čtvrtek nese svůj název od zeleného mešního roucha. Říká se, že tento den odlétají zvony do Říma a jejich zvuk nahrazovaly řehtačky a klapačky. Na Velký pátek podle tradice umřel Kristus na kříži, a proto je to den smutku. Uctívá se Svatý kříž. Konají se pobožnosti křížové cesty, která má 14. či 15.zastavení. V Římě ji v Koloseu vede většinou papež. Podle pověstí se otevírají skály s poklady. Někde se konaly pašijové hry – Oberammergau nebo Hořice na Šumavě. Na Bílou sobotu se před vigilií světí oheň, od kterého se zapaluje velikonoční svíce (paškál). Z „Božího hrobu“ v kostele je vyzvednuta monstrance s Nejsvětější Svátostí nebo Kristova socha. Církevní svátky vrcholí Božím hodem velikonočním, kdy se světí velikonoční pokrmy – beránek, mazanec, vajíčka, chleba a víno.

   Velikonoční pondělí je oslavou příchodu jara, kdy se mládenci a později především děti vydávají na pomlázku. Pomlázkou (na Slánsku pamihodem) zhotovenou z vrbového proutí a zakončenou ozdobenými stuhami ve svém sousedství vyšupali dívky a ženy, aby je takto omladili, a při tom také vinšovali. Nejznámější z koled je Hody, do provody. Za to dostávali malovaná vajíčka a další pochutiny. Někde následující den chodily na pomlázku děvčata nebo chlapce polévala vodou, aby byli svěží.

   Jedním z nejvýraznějších symbolů Velikonoc jsou malovaná vejce – kraslice. Již za Velké Moravy se do hrobů přidávala malovaná hliněná vejce jako odkaz na vzkříšení a nový život. Existuje nespočet způsobů jejich zdobení (vosková batika, vyškrabování, sláma, drátování a další). Jejich tradičními barvami je červená, bílá, černá, zelená, žlutá, modrá a hnědá.

   Události spojené s velikonočním (pašijovým) týdnem se řadí mezi hlavní náměty křesťanského umění od jeho počátků až do současnosti. Umělci jako Giotto, Cimabue, Leonardo da Vinci, Rafael Santi, Hieronymus Bosch, Tizian, El Greco či Caravaggio zobrazovali tato témata: Kristův vjezd do Jeruzaléma, Poslední večeře, Kristus na hoře Olivetské, Jidášův polibek, Zajetí Krista, Kristus před Pilátem, Ecce Homo, Nesení Kříže, Ukřižování, Pieta, Ukládání do hrobu, Zmrtvýchvstání Krista, Noli me tangere, Večeře v Emauzích a Nevěřící Tomáš. Se zobrazením Spasitele souvisí také Turínské plátno a Veraikon. Od nás v nedalekém klášterním kostele v Doksanech se nachází také socha sv. Dismase, dobrého lotra ukřižovaného po pravici Kristově, v něhož uvěřil a byl proto spasen.

   S Velikonocemi podobně jako s dalšími svátky bylo také spojeno posílání pohlednic. Ty lze podle námětu rozdělit do několika skupin – žertovné, s klasickými symboly Velikonoc, s náboženskými motivy nebo pro reklamní účely. S nástupem komunismu poté přestaly být tisknuty ty náboženské. zůstaly tak pouze lidové motivy a v padesátých letech 20. století byly dokonce ideologicky laděné. Na tvorbě pohlednic se podílely také významní malíři jako Rudolf Kremlička, Josef Wenig, Josef Lada, Stanislav Kulhánek, Marie Fischerová-Kvěchová, Václav Klimánek, František Tichý nebo Cyril Bouda.

   Na závěr své přednášky nám pan doktor doporučil literatura k tomuto rozsáhlému tématu a nám nezbylo než mu poděkovat za zajímavé povídání a těšit se, že mezi nás brzo zase zavítá.

(Pavel Zděnovec) 

Březnová přednáška

 V sobotu 29. března proběhne další přednáška Slánské akademie volného času. Jelikož nám začalo jaro a blíží se Velikonoce, přednášení PhDr. Zdeněk Kuchyňka navrhl téma, kdy nám povypráví, proč a jak slavíme Velikonoce.

Přednáška se uskuteční v Městském kině ve Slaném na Masarykově náměstí od 9:30.

Jana Bělová o „Bratříčku“ ze Starého Města pražského / sobota 22.2.2025

V sobotu 22. února 2025 v Městském kině Slaný začal již devatenáctý ročník Slánské akademie volného času přednáškou Mgr. Jany Bělové, Ph.D. z Muzea hlavního města Prahy o Jezulátku od sv. Anny na Starém Městě Pražském. Ještě předtím, než se přednášející ujala slova obdrželi posluchači, jenž vypracovali ročníkovou práci, ocenění z rukou zástupkyně vedoucí odboru kultury a památkové péče Městského úřadu Slaný Aleny Urbanové.

Sbírky Muzea hlavního města Prahy se v roce 2019 rozrostly o barokní sošku Jezulátka a k ní náležející příslušenství. To vše darovaly muzeu bosé karmelitánky, které se stěhovaly ze svého kláštera na Hradčanech. O sošce se vědělo, že původně pochází z bývalého kláštera dominikánek u kostela sv. Anny na Starém Městě pražském, avšak celou její historii se podařilo téměř detektivní prací vypátrat až naší lektorce.

První klášter dominikánek na území dnešní Prahy byl v části Malé Strany zvané Na Újezdě. R. 1313 tyto jeptišky koupily od johanitů bývalou templářskou komendu u sv. Vavřince na Starém Městě a vybudovaly si zde svůj nový domov. Kostel byl přestavěn v gotickém slohu a jeho patrocinium bylo rozšířeno o sv. Annu, jenž se později stala jeho jedinou patronkou. Další stavební úpravy kláštera proběhly v pozdní renesanci (1616) a v baroku (1676 nový chór jeptišek).

Soška Jezulátka pochází z druhé poloviny 17. stol, kdy se převorkou kláštera stala Anna Kateřina Příchovská z Příchovic. Od r. 1709 se datuje jeho veřejná úcta a soška byla vystavena v chóru. Svědectvím jejího uctívání v baroku jsou také svaté obrázky, které byly vytisknuty kolem r. 1740.

Klášter včetně kostela byl zrušen r. 1782 v rámci první vlny rušení řeholních institucí reformním císařem Josefem II. Mezi důvody patřilo také to, že na tom nebyl ekonomicky dobře, a vysoký věk řeholnic. Jejich část, která se nechtěla vrátit k světskému způsobu života, poté odešla včele s poslední převorkou do sběrného kláštera v Pohledu. Tady pobývaly s bosými karmelitánkami, jejichž klášter u sv. Josefa na Malé Straně byl také zrušen, a zde také většina z nich ukončila svou pozemskou pouť. Mezi příslušnicemi obou řádů panovaly dobré vztahy. A tak, když se mohly karmelitánky po deseti letech vrátit do Prahy, vzaly s sebou i poslední s nimi žijící dominikánku. V Praze však nemohly již obývat svůj původní klášter, a tak se jejich nový domov od té doby nalézal u sv. Benedikta na Hradčanském náměstí.

Sošku Jezulátka si dominikánky do Pohledu neodvezly, protože byla jako majetek kláštera určena do dražby ve prospěch Náboženské matice. Rodným sestrám Jenčíkovým, Adalbertě a Apolonii, které patřily k těm, jež po zrušení kláštera odešly do civilu, většinou se vrátily ke svým rodinám, avšak nezpřetrhaly kontakty s těmi, kdo v řádu zůstaly, se podařilo přemluvit komisaře, který sepisoval klášterní jmění, aby vyškrtl sošku z inventáře a daroval jim ji.  Poté, co r. 1799 Adalberta zemřela, Apolonie sošku s výbavou a malým jměním předala karmelu na Hradčanech, s jejichž osazenstvem pojilo dominikánky trvalé přátelství. Historie Jezulátka podle jejího vyprávění byla poté zaznamenána do kroniky karmelitánek.

Dřevěná polychromovaná soška vysoká 53 cm není kopií slavnějšího Pražského Jezulátka od Panny Marie Vítězné na Malé Straně, což dokládá mimo materiálu to, že má na chodidlech hřeby na uchycení, a podoba oblečků v baroku, která se podstatně liší od šatiček jeho „bratříčka“. Náleží k němu bohatá výbava, která se vedle skřínky z první čtvrtiny 18. století skládá z podstavce, oblečků, botiček, spodního prádla, doplňků (límec, krajky), paruk a korunky. Nejstarší šatičky dle tehdejší dětské módy jsou z let 1730–1750 a nejmladší oděv se skládá z částí zhotovených sestrami v r. 1924 a 1937. Od 19. století jsou však většinou inspirovány střihem šatů jeho malostranského „sourozence“. Vedle zachovalých barokních botek má také pletené botičky z nedávné doby (kol. r. 2000). To vše je dokladem kontinuální úcty řeholnic k Jezulátku.

Tento Ježíšek tak vydává svědectví nejen o barokní zbožnosti či době osvícenských reforem, nebo o návratu k tradicím po smrti Josefa II., ale také o víře našich současníků.

Na závěr přednášející odpověděla na dotazy posluchačů a nám nezbylo než poděkovat za zajímavé vyprávění. Těšíme, že se s ní opět ve Slaném opět setkáme, aby nás seznámila s dalšími exponáty muzea, jehož hlavní budova se má pro veřejnost v tomto roce opět otevřít.

(Pavel Zděnovec)