Alena Sarkissian o antické komedii v době nastupující totality / sobota 18.10.2025

   V sobotu 18. října po letní pauze opět začala v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném další přednáškou Slánská akademie volného času. Tentokrát mezi nás zavítala Mgr. Alena Sarkissian, Ph.D., z Kabinetu pro klasická studia Filozofického ústavu Akademie věd ČR, aby nám vyprávěla o inscenování antických komedií na prknech českých divadel na počátku studené války.

   Nejprve nám však představila projekt Cold War Classic, jenž se zabývá recepcí antické kultury v zemích východního bloku v době studené války. Přednášející na něm spolu se svými kolegy z našich vědeckých ústavů spolupracuje také s odborníky z britských univerzit v Oxfordu a St. Andrews. Mezi období, která jsou již v projektu zpracovaná, patří léta 1945 až 1948, na která se zaměřila při své dnešní přednášce.

   I když tuto dobu dnes mnozí vnímají jako krátký čas demokracie mezi dvěma totalitami a domnívají se, že se v té době teprve rozhodovalo, či budeme součástí Západu, nebo se staneme satelitem Sovětského svazu, lze konstatovat, že po odmítnutí Marshallova plánu již tehdy bylo více než patrné, že vývoj neodvratně směřuje k Vítěznému únoru. Toho dokladem je i situace v tehdejším divadelnictví.

   Na sklonku druhé světové války (od září 1944 do dubna 1945) byla v Protektorátu Čechy a Morava zavřena všechna divadla. V době pražského povstání pomáhali stavět herci Národního divadla u něho vznikající barikádu. Jejich začínající kolegové po osvobození založili pouliční divadlo Obratník, z něhož vzniklo po čase Divadlo mladých pionýrů. Záhy po skončení války byl v květnových dnech též zahájen provoz pražských divadel. Již 18. května uvedlo Divadlo Satiry Rozbitou trilogii. Také v Národním divadle se začalo hrát, nejprve se dávala Smetanova opera Libuše (27.5.) a o den později Jiráskova hra Lucerna.

   Významnou roli v tehdejším divadelním provozu začali hrát představitelé meziválečné levicové avantgardy (Jan Werich, E. F. Burian, Jindřich Honzl a Jiří Frejka). Komunisté a jejich přívrženci již v době okupace připravovali radikální reformu divadelní administrativy po vzoru divadel v Sovětském svazu. Těsně po osvobození poté došlo k faktickému znárodnění divadelní sítě a obsazení divadelních budov předtím německy hrajících souborů. S pomocí ministra informatiky Zdeňka Nejedlého byly řediteli divadel jmenováni komunisté a jejich spojenci. Fungování divadel regulovala nově zřízená Ústřední divadelní rada. Do Národního divadla byl dosazen Jindřich Honzl, který zde po sovětském vzoru založil pro mladé herce Studio. Inspirace pro fungování divadel v nové době byla hledána v knize Romaina Rollanda Divadlo lidu, jehož českému vydání z r. 1946 napsali předmluvu stoupenci reformy E. F. Burian a architekt Miroslav Kouřil).

   Z hlediska repertoáru to byla doba svobody. Znovu se mohli hrát hry, které byly v době protektorátu zakázané a do programu předních divadel se dostaly i hry sovětských autorů (N. F. Pogodin, Kremelský orloj, 1946). Obecně se více hrály více komedie než tragédie, a to se týká i antických dramat.

  Mezi prvními uváděními díly byla Aischylova Oresteia, dramatická trilogie s triumfálním vyzněním o znovunastolení řádu, režírovaná Antonínem Dostálem v r. 1947 v Národním divadle. Z tragédií dále také Antigona, a to ve zpracování tohoto klasického dramatu Jeanem Anoilthem (1944) uvedeném v režii Miroslava Kurše v Divadle 5. května v r. 1946, a Aischylův Upoutaný Prométheus v režii Antonína Dvořáka v divadle D46 v r. 1945. Z řeckých a římských komedií se v letech 1945 až 1948 adaptovaly díla Aristofanésa, Meandrose a Plauta. Je to období, kdy Aristofanésovy hry převažují před Plautovými.

    Již v době okupace se hrál na prknech Národního divadla Plautův Pseudolus s Ladislavem Peškem v režii Jiřího Frejky (1942), který dosáhl velké obliby, protože tehdy vyjadřoval pocity utlačovaného národa. Po osvobození proto vzniklo několik nových inscenací po celém Československu (např. r. 1945 v režii Rudolfa Waltra ve Svobodném divadlu Brno).

   Náladu v poválečné době však spíše vyjadřoval Aristofanés. Z jeho děl se hrály Mír, Ženy na sněmu, Plútos, Lysistrata a Jezdci. Tento řecký dramatik je považován za posla míru. Jeho hry vyjadřují touhu po svobodě, rovnosti a radosti. Jejich hrdinové zkouší uskutečnit utopii a změnit společnost. Často dávaným kusům patřil především Mír, na kterém nám přednášející ukázala postupnou proměnu v jeho inscenování tak, jak se v zemi měnila situace. První inscenací byl Mír v adaptaci Karla Daňka, kterou uvedlo v lednu 1946 Městské divadlo v Olomouci a jež byla ohlédnutím za okupací a válkou. Nesla v sobě estetiku Osvobozeného divadla a využila klaunů i jazzu. Následující rok se uskutečnila premiéra Míru v Disku (Studiu Damu), kde ji režíroval Luboš Pistorius a kde bylo užito upraveného překladu Václava Renče, který hru aktualizoval a její děj zkomplikoval. Jednalo se o utopickou vizi, jež byla oslavou práce a možnosti budovat nový svět poté, co došlo k svržení starých elit radikální levicí a ustanovení vlády lidu. Ve hře se prolínala současnost se světem řeckých bohů. Symbol války zde představovala atomová bomba. Představení, které vzniklo v Divadle pracujících ve Zlíně v režii Zdeňka Míky a mělo premiéru 24. ledna 1948, již svým vyzněním definitivně předznamenalo Vítězný únor. Poté již zase Plautus převládá nad Aristofanésem. 

   Na konci přednášky zbyl ještě prostor na dotazy posluchačů a nám nezbylo než poděkovat za zajímavé vyprávění naší stálé přednášející a těšit se, že v daném tématu bude někdy v budoucnu pokračovat.

     (Pavel Zděnovec)

Doc. Miloš Sládek o farních školách na Slánsku / sobota 7.6.2025

  V sobotu 7. června 2025 jsme měli v salonku bývalého hotelu Grand ve Slaném opět možnost setkat se s dlouholetým lektorem Slánské akademie volného času doc. PhDr. Milošem Sládkem, Ph.D., (KTF Univerzity Karlovy v Praze), který nám přijel přednášet o farních školách na Slánsku na přelomu 17. a 18. stol.

   O základním školství v Čechách za dávných dob toho v našem povědomí moc není. Každému z nás se patrně vybaví pedagogické zásady Jana Amose Komenského a zavedení povinné školní docházky za Marie Terezie. To, že již na přelomu 17. a 18. století zde byla hustá síť farních škol, ale ví málokdo.

Jedním z důvodu tohoto stavu je nedostatek pramenů a také to, že dřívější bádaní se zaměřilo především na vysoké (Univerzita Karlova) a střední školy (jezuitská gymnázia).

   Základní vzdělaní bylo v těchto dobách možné provádět několika způsoby. Vedle farních škol existovaly podobné vzdělávací ústavy také v klášterech. V gramotných rodinách byla také možnost domácí výuky, kterou zajišťoval některý z členů rodiny. Tuto možnost využívali tajní evangelíci, kteří nechtěli, aby jejich děti byly ve škole ovlivněny katolickou věroukou. Pro bohaté byla možnost zaplatit si domácího preceptora. Někdo se poté naučil psát a číst u pana faráře na hodinách náboženství, které byly od třicetileté války pro všechny povinné.

  Gramotnost na přelomu 17. a 18. století byla v českých zemích na vysokém stupni. To dosvědčují vysoké počty výtisků duchovní literatury pro lidové vrstvy (modlitební knížky, překlady bible do národních jazyků, knížky lidového čtení a kramářské písně). Znalost čtení dosvědčují také soupisy poddanských knihoven (např. z Tuchoměřic), které evidují mezi poddanými několik stovek knih. Vedle duchovní literatury (modlitební knížky, kancionály, postily) vlastnili také třeba Hájkovu Kroniku českou. Doklad toho, že negramotnost mezi měšťany byla spíše výjimkou, nacházíme v Bavorově. O tom, zda budou děti umět čtení a psaní, rozhodoval především zájem a možnosti rodičů. U poddaných měla svoje slovo také vrchnost, což na Slánsku dosvědčuje poddanský řád Jaroslava Bořity z Martinic, v němž se rodičům klade na srdce, aby nechali svá dítka vzdělávat.

  Ve městech se počátky farních škol kladou již do středověku. První školy vznikly již za panování Jana Lucemburského nebo Karla IV. Obdobím, kdy se výrazně zvýšila u nás gramotnost, bylo husitství. Věroučné spory vedly k většímu zájmu o bibli i u laiků, což podnítilo jejich potřebu umět číst. Tehdy také vzniklo několik jejích překladů do staročeštiny. Podobně tomu bylo také v období reformace. Vznik těchto škol v nekatolickém prostředí podporoval Martin Luther. Spory o text bible však podnítil zájem o vzdělaní také i na katolické straně. Zde se v 16. stol. rozšířila představa, že vzdělaní lidé jsou mravně lepší. O školách na venkově máme povědomí až z doby třicetileté války. Na přelomu 17. a 18. století se potom síť farních škol zahušťuje. Dokladem toho jsou farářské relace a duchovní tabela, z nichž se dovídáme o mnohdy nedobrém stavu škol a místech, kde se také učilo (hospoda, radní dům). Školy se většinou nacházely poblíž kostela a na venkově byly mnohde dřevěné.

  Učitelé se oproti svým kolegům na univerzitách a gymnáziích mohli ženit. Jejich kvalifikace byla mnohdy nedostatečná a na venkově to bývali mnohdy podruzi. Vedle vlastní výuky měli být také dobrými hudebníky a hudbu také vyučovali. Kvalitní učitele si mohly dovolit pouze bohaté farnosti.  Jejich příjem byl většinou nedostatečný a plat se skládal z několika složek, z nichž některé byly za úkony, jež se školstvím neměly nic společného (vyzvánění na zvony / klekání proti mrakům, hraní na pohřbu apod.). Malou část tvořil příspěvek rodičů dětí (1–2 krejcary). Dále je platila farnost, městská rada nebo vrchnost. Několikrát do roka také chodili na koledy. Plat mohl být zčásti v penězích a zčásti v naturáliích. Ve městech měli byt většinou mimo školu, avšak na venkově bydleli ve škole (skanzen Přerov nad Labem, Police nad Metují – dvoupatrová budova, v přízemí učebny a v patře byt učitele).

  Školní docházka nebyla tehdy povinná. Školní rok byl na venkově kratší než ve městě, protože tam děti musely rodičům pomáhat při polních pracích. Děti chodily do školy do jedenácti let a poté chlapci na vesnici šli do čelední služby a dívky se stávaly děvečkami. Vzdělávali se jak chlapci, tak dívky. Ty však méně častěji, protože se počítalo s tím, že v rodině musí umět číst a psát hlavně muž jako hospodář, který bude vyřizovat všechny záležitosti i za ženy. V 16. stol. existovaly i dívčí školy (hlavně v Sudetech), těch však postupně ubývalo a jejich poslání převzal v 17. stol. řád uršulinek.

   Výuka probíhala od pondělí do soboty. V neděli odpoledne na ní poté navazovala výuka náboženství, která byla povinná. Konala se v jedné místnosti na faře. Děti byly rozděleny do čtyř skupin (starší a mladší chlapci, starší a mladší dívky). Nejmenší děti se učily nazpaměť modlitby z šedesátistránkového katechismu a ty starší používal malý katechismus (200 stran), kde se dozvěděly také něco ctnostech a neřestech. Farář zkoušel každé dítě a připravoval je k prvnímu přijímání. Měl za úkol také dvakrát týdně vizitovat ve škole, kde se též učilo o náboženství. Naopak učitel po hodinách náboženství doprovázel děti domů.

   Pan docent věnoval také část svého vyprávění konkrétní situaci na Slánsku a posluchačům rozdal mapku škol ve zdejším vikariátu. Tady byly znát ještě na přelomu 17. a 18. stol. neblahé důsledky třicetileté války, kdy tudy procházely válčící armády. Někde byl proto malý zájem o výuku a školy byly zpustlé. Sedláci nechtěli platit učitele. Jinde si však již staví novou školu (Zvoleněves) a situace se postupně celkově zlepšuje. Hmotná nouze učitelů se však nezlepšila ani v 19. stol. a finanční ohodnocení učitelskému stavu je problém, který se nepodařilo zcela vyřešit ani v současnosti.

   Na závěr přednášející zodpověděl četné dotazy posluchačů a nám nezbylo než poděkovat za zajímavé a poutavé vyprávění. Zájemcům o tomto téma lze doporučit jeho nejnovější knihu Gramotnost, farní školy a výuka náboženství v Čechách na přelomu 17. a 18. století. Všem poté přejeme krásně prožité léto a doufáme, že se všichni opět sejdeme v říjnu na pokračování letošního ročníku akademie.

 (Pavel Zděnovec) 

PhDr. Miloš Hořejš o Colloredo-Mannsfeldech / sobota 24.5.2025

   V sobotu 24.5.2025 jsme opět po roce ve Slánské akademie volného času přivítali PhDr. Miloše Hořejše, PhD., z Národního technického muzea v Praze, který přijel přednášet o minulosti a přítomnosti šlechtického rodu Colloredo-Mannsfeldů v českých zemích a představit jim knihu věnovanou tomuto rodu, kterou nedávno vydal.

   Colloredo-Mannsfeldové, kteří patří dodnes k nejbohatším šlechtickým rodům v českých zemích, jsou u nás spojeni především se zámky Opočno, Dobříš a Zbiroh. Jedná se o jednu z odnoží velmi rozvětveného středoevropského rodu Colloredů, které se v 18. století podařilo sňatkem získat jméno, erb a české statky vymřelých Mansfeldů.

   Mansfeldové se psali podle panství Mansfeld v dnešním Sasku. To bylo r. 1069 povýšeno na říšské hrabství. V Čechách je nejvíce znám Petr Arnošt II., hrabě z Mansfeldu (1580–1626), jeden z vojevůdců českých stavů v době stavovského povstání, který r. 1618 dobyl katolickou Plzeň, ale v dalším roce byl poražen Karlem Bonaventurou Buquoyem v bitvě u Záblatí. V době bitvy na Bílé hoře zachoval neutralitu a po odchodu Fridricha Falckého ze Slezska odtáhl z Plzně do Falce. Za třicetileté války se na naše území vrátil ještě jednou, když s Janem Arnoštem Sasko-Výmarským táhl r. 1626 do Slezska a na Moravu v dánských službách. Zemřel cestou do Benátek, kde chtěl vyjednat spojeneckou smlouvu. Ten však v Čechách oproti jiným příslušníkům rodu nic nevlastnil.

   Panství Šluknov a Lipová patřily Brunovi II. z Mansfeldu a jeho potomkům. Posledním členem této větve byl Karel Adam (1626–1662), který musel pro násilí na manželce uprchnout ze země. Hraběti Brunovi III. z Mansfeldu (1576–1644) r. 1627 zastavil a poté v r. 1630 prodal císař Ferdinand II. panství Dobříš. Jeho syn František Maxmilián (1639–1692) byl „šlechticem – podnikatelem“, který nechal vybudovat železárnu ve Staré Huti u Dobříše. Pravnuk Jindřich Pavel František II. (1712–1780) se zasloužil o přestavbu zámku v Dobříši do podoby, kterou známe dnes. Jeho synem Josefem Václavem (1735–1780) rod vymřel a prostřednictvím sňatku jeho sestry Marie Isabely (1750–1794) se majetek rodu dostal do rukou Colloredů.

   Colloredové z Waldsee, jejichž předkové patřily k vznešeným rodinám Svaté říše římské již v 11. století, se v Čechách trvale usadili taktéž v důsledku třicetileté války. Bratři Rudolf (1585–1657) a Jeroným bojovali v císařských službách, za což jim Ferdinand II. r. 1635 zastavil a poté o rok později prodal Opočno. Schopnější Rudolf se stal velkopřevorem maltézských rytířů a jako zemský velitel v Čechách r. 1648 řídil obranu Prahy před Švédy. Jako maltézský rytíř se však nemohl oženit, a tak svůj majetek odkázal synovci Ludvíkovi (1631–1693). Opočno poté postupně dědili příslušníci několika větví. Coloredové se stali v r. 1723 dědičnými jídlonoši Království českého, o rok později říšskými hrabaty a nakonec r. 1763 byli povýšení do stavu říšských knížat. Druhý kníže František I. de Paula Gundakar (1731–1807) se r. 1771 oženil s Marií Isabelou z Mansfeldu a po smrti jeho bratra se po souhlasu císaře mohl od r. 1789 psát Colloredo-Mansfeld. Collerodské panství se tak také rozšířilo o Dobříš, Obořiště, Suchdol a Nusle.

  Z rodu pocházeli také dva významní arcibiskupové. Jeroným František Colloredo-Waldsee (1732–1812), biskup v Gurku (1762) a poté poslední kníže – arcibiskup salczburský (1772–1803), jenž je obecně znám především v souvislosti s rodinou Mozartů, a Antonín Theodor Colloredo-Waldsee-Mels (1729–1811), který byl duchovním pastýřem v Olomouci a kardinálem.

  Z manželství Františka I. a Marie Isabely se narodily tři synové Rudolf Josef II. (1772–1843), Jeroným (1775–1822) a Ferdinand (1777–1842). Nejstarší syn se stal 3. knížetem a zdědil Opočno a Dobříš, prostřední, který se zúčastnil bitvy u Chlumce a Přestanova i srážky národů u Lipska a dotáhl to až na polního zbrojmistra, Zelenou Horu, a nejmladší dolnorakouské panství Sierndorf. Dalším knížetem byl Jeronýmův syn František z Pauly Gundakar II. (1802–1852) a po něm jeho bratranec Josef I. František (1813–1895), syn Ferdinanda. Ten měl dva syny – 5. knížete Jeronýma Ferdinanda (1842–1881), který se stal ministrem orby (zemědělství) a r. 1879 koupil zámek Zbiroh, a Františka de Paulu Ferdinanda (1847–1925), jenž obdržel Sierndorf a stal se zakladatelem vedlejší větve. Jeroným měl také dva syny – Josefa II. (1866 –1957) a Jeronýma (1870–1942). Josef se stal 6. knížetem a držitelem Opočna a Dobříše a Jeroným, jenž zdědil Zbiroh, byl námořní důstojník a zajistil pokračování knížecí linie. Bezdětný Josef r. 1925 před svým přesídlením do Francie postoupil svůj zdejší majetek třem nejstarším bratrovým synům a po čase všechny své synovce adaptoval. Jeroným měl s Bertou Kolowrat-Krakovskou (1890–1982), která mu však později utekla s černošským zpěvákem Rudolfem Hayesem, čtyři syny: 7. knížete Josefa III. (1910–1990) / Opočno /, 8. knížete Jeronýma (1912–1998) / Zbiroh /, Weikharda (1914–1946) / Dobříš / a Fridricha (1917–1991), otce nynějšího 9. knížete Jeroma (*1949). Tři nejstarší bratři spolu s otcem podepsali v r. 1939 Prohlášení české šlechty, jímž se přihlásili na stranu českého národa, a tak jim byl v 1942 zkonfiskován majetek nacisty. Po sametové revoluci Colloredo-Mannsfeldové vznesly restituční nároky, které však nebyly uspokojeny úplně. Spor o opočenský zámek trvá dodnes.

  Na závěr přednášky zbyl čas na dotazy posluchačů a nám nezbylo než poděkovat za zajímavé vyprávění. Zájemcům o dějiny rodu lze vřele doporučit jeho knihu, kde se dozví další informace. Těšíme se, že nás někdy příště seznámí s historií Auerspergů.

(Pavel Zděnovec)