Pražské památky (XVII.) - exkurze

 

Zděnek Víšek o Jindřichu Šimonu Baarovi / sobota 22.11.2025

 V sobotu 22. listopadu se uskutečnila v prostorách Městského kina ve Slaném poslední letošní přednáška Slánské akademie volného času. Stoleté výročí úmrtí spisovatele Jindřicha Šimona Baara připomenul Mgr. Zděnek Víšek z Gymnázia Václava Beneše Třebízského v Slaném a věnoval se především jeho působení v našem regionu.

  Jindřich Šimon Baar se narodil 7. února 1869 v Klenčí pod Čerchovem jako nejmladší dítě Jiřího Baara a jeho manželky Anny Baarové, rozené Šeplové. Otec poměrně brzy zemřel, avšak matka, k níž měl vřelý citový vztah, stála po jeho boku až do své smrti v r. 1915. Na její přání a v důsledku finančních starostí rodiny se rozhodl po absolvování gymnázia v Domažlicích vstoupit do pražského semináře, i když by raději studoval filozofii. Po vysvěcení na kněze postupně vystřídal několik farností, nejprve jako kaplan (Přimda, Spálené Poříčí u Plzně, Stochov a Unětice u Kralup nad Vltavou) a poté jako farář po dvakráte v Ořechu u Prahy a v Klobukách. Vedle své pastorační činnosti se také podílel na pokusu o církevní reformu uvnitř katolické církve, tak jak se o ní snažila část jeho kléru.     

Stal se proto členem Jednoty katolického duchovenstva, která byla v r. 1907 z rozhodnutí vyšších míst rozpuštěna, a po vzniku republiky nově ustavené Jednoty katolického duchovenstva československého, které v letech 1918–1919 předsedal. Po odchodu do penze se vrátil do svého rodné kraje, kde také v Klenčí 24. října 1925 zemřel.

  Velký vliv na tom, že se z něho stal také spisovatel měl jeho strýc Josef Baar, který byl farářem v Putimi a svými články přispíval do několika časopisů (Poutník od Otavy, Otavan, Prácheň, Posvátná kazatelna). Pobyty u něho tak Jindřichu Šimonu přispěly k tomu, že motivy pro svou literární činnost nacházel vedle rodného Chodska a později míst, v nichž působil, také v jižních Čechách. Jeho dílo se nese v duchu realismu i Katolické moderny a podstatná část se řadí k tzv. venkovské próze. Snažil se v něm vychovávat český národ k tomu, že poctívá práce spolu s věrností křesťanské víře vede ke spáse jednotlivce i celé společnosti. Byl plodným autorem, který za svůj život vytvořil několik románů, z nich nejznámější je patrně Jan Cimbura, a nespočet povídek. Psal však také básně, knihy pro děti i odborné publikace o Chodsku.

   Po zevrubném představení spisovatele zaměřil přednášející své vyprávění na jeho pobyt a tvorbu, jež se váže k našemu regionu, a na to, jak si místa (Klobuky, Třebíz a Ořech) s ním zde spojená dnes připomínají jeho památku.

  V Klobukách pobýval Baar v letech 1899–1909. Působil zde v kostele sv. Vavřince, na němž je dnes umístěna jeho pamětní deska. Po svém příchodu zjistil, že zdejší fara je takovém stavu, že se rozhodl vystavět novou a na její zřízení obětoval také své vlastní finance. To se stalo námětem povídky Stavěl z cyklu Farské historky (1901–1905). V obci si našel několik přátel (ředitel cukrovaru Adolf Kotrba, poštmistr Wildt), avšak vztahy s místním obyvatelstvem byly napjaté. Spřátelil se také se spisovatelem Karlem Scheinpflugem ze Slaného. Za jeho pobytu zde vznikly romány Poslední z rodu Sedmerova a Jan Cimbura. Redigoval také zdejší „Úřední věstník farský“. V rámci letošních oslav v Klobukách posvětili lípu J. Š. Bára a vystoupilo zde se svým programem Consortium Camerale Slanense.

   Baar se zasloužil o vybudování Památníku Václava Beneše Třebízského v nedaleké Třebízi a zachoval se koncept slavnostního projevu, který zde v r. 1904 při jeho otevření pronesl. Národopisné muzeum Slánska v Třebízi ve spolupráci s Památníkem národního písemnictví v Praze jeho osobnost letos připomenulo výstavou „Vleku za sebou břemeno těžkých prací“, kterou připravil doc. PhDr. Miloš Sládek, Ph.D., a konala se v tzv. konírně Cífkova statku.

 Druhé působení Baara v Ořechu u Prahy, které spadá do let 1909–1919. bylo poznamenáno vypuknutím 1. světové války a smrtí jeho drahé maminky. Jasně se zde projevilo jeho vlastenecké cítění. Protestoval proti rekvírování zvonů a pomáhal polským uprchlíkům. V r. 1917 podepsal Manifest českých spisovatelů a později přivítal vznik Československa. Svou duchovní službu vykonával zde v kostele Stětí sv. Jana Křtitele a na zdejší faře je deska, která připomíná jeho pobyt. Působí zde Spolek Jindřicha Šimona Baara a i tady se se v průběhu roku několikrát vzpomenulo letošní výročí.

 Závěrečná etapa spisovatelova života je spojena s jeho rodným Klenčím pod Čerchovem, kam se penzionovaný kněz byl nucen uchýlit, i když by byl raději v centru literárního ruchu v Praze. Pracoval zde na své chodské románové trilogii (Paní komisarka, Osmačtyřicátníci a Lůsy) a účastnil se zdejšího společenského života (Chodské slavnosti v Domažlicích). Po smrti byl pohřben na místním hřbitově a v domě, který odkázal rodné obci, bylo zřízeno jeho muzeum. Byl mu také postaven r. 1933 pomník na Výhledech, který však na svém místě vydržel pouze do r. 1938, kdy byl po zabrání pohraničí fašisty zničen, avšak spisovatelovu sochu, jenž byla jeho součástí se podařilo před nimi ukrýt a po válce mohl být v r. 1947 obnoven.

 Na závěr své přednášky se přednášející podrobněji věnoval dvou dílům, která vznikla za Baarova pobytu v Klobukách. Osudy zdejších lidí spojených s místním cukrovarem se staly inspirací pro jeho román Poslední z rodu Sedmerova. Napsal zde také svůj román z prostředí jihočeské vesnice o legendárním sedlákovi Janu Cimburovi, který byl později v době protektorátu zfilmován Františkem Čápem (1941). Film měl v těžké době podpořit češství, vyzdvihnout práci na rodné hroudě a přispět k svornosti národa, avšak z rozhodnutí okupační moci k němu byla dotočena antisemitská část, která neměla s předlohou nic společného.

 Poté již prostor patřil dotazům posluchačů. Nakonec nám nezbylo než panu magistru poděkovat za zajímavé vyprávění a doufat, že v budoucnu opět mezi nás zavítá a představí nám některou z dalších osobností spojených s naším regionem.

                                                                         (Pavel Zděnovec) 

Alena Sarkissian o antické komedii v době nastupující totality / sobota 18.10.2025

   V sobotu 18. října po letní pauze opět začala v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném další přednáškou Slánská akademie volného času. Tentokrát mezi nás zavítala Mgr. Alena Sarkissian, Ph.D., z Kabinetu pro klasická studia Filozofického ústavu Akademie věd ČR, aby nám vyprávěla o inscenování antických komedií na prknech českých divadel na počátku studené války.

   Nejprve nám však představila projekt Cold War Classic, jenž se zabývá recepcí antické kultury v zemích východního bloku v době studené války. Přednášející na něm spolu se svými kolegy z našich vědeckých ústavů spolupracuje také s odborníky z britských univerzit v Oxfordu a St. Andrews. Mezi období, která jsou již v projektu zpracovaná, patří léta 1945 až 1948, na která se zaměřila při své dnešní přednášce.

   I když tuto dobu dnes mnozí vnímají jako krátký čas demokracie mezi dvěma totalitami a domnívají se, že se v té době teprve rozhodovalo, či budeme součástí Západu, nebo se staneme satelitem Sovětského svazu, lze konstatovat, že po odmítnutí Marshallova plánu již tehdy bylo více než patrné, že vývoj neodvratně směřuje k Vítěznému únoru. Toho dokladem je i situace v tehdejším divadelnictví.

   Na sklonku druhé světové války (od září 1944 do dubna 1945) byla v Protektorátu Čechy a Morava zavřena všechna divadla. V době pražského povstání pomáhali stavět herci Národního divadla u něho vznikající barikádu. Jejich začínající kolegové po osvobození založili pouliční divadlo Obratník, z něhož vzniklo po čase Divadlo mladých pionýrů. Záhy po skončení války byl v květnových dnech též zahájen provoz pražských divadel. Již 18. května uvedlo Divadlo Satiry Rozbitou trilogii. Také v Národním divadle se začalo hrát, nejprve se dávala Smetanova opera Libuše (27.5.) a o den později Jiráskova hra Lucerna.

   Významnou roli v tehdejším divadelním provozu začali hrát představitelé meziválečné levicové avantgardy (Jan Werich, E. F. Burian, Jindřich Honzl a Jiří Frejka). Komunisté a jejich přívrženci již v době okupace připravovali radikální reformu divadelní administrativy po vzoru divadel v Sovětském svazu. Těsně po osvobození poté došlo k faktickému znárodnění divadelní sítě a obsazení divadelních budov předtím německy hrajících souborů. S pomocí ministra informatiky Zdeňka Nejedlého byly řediteli divadel jmenováni komunisté a jejich spojenci. Fungování divadel regulovala nově zřízená Ústřední divadelní rada. Do Národního divadla byl dosazen Jindřich Honzl, který zde po sovětském vzoru založil pro mladé herce Studio. Inspirace pro fungování divadel v nové době byla hledána v knize Romaina Rollanda Divadlo lidu, jehož českému vydání z r. 1946 napsali předmluvu stoupenci reformy E. F. Burian a architekt Miroslav Kouřil).

   Z hlediska repertoáru to byla doba svobody. Znovu se mohli hrát hry, které byly v době protektorátu zakázané a do programu předních divadel se dostaly i hry sovětských autorů (N. F. Pogodin, Kremelský orloj, 1946). Obecně se více hrály více komedie než tragédie, a to se týká i antických dramat.

  Mezi prvními uváděními díly byla Aischylova Oresteia, dramatická trilogie s triumfálním vyzněním o znovunastolení řádu, režírovaná Antonínem Dostálem v r. 1947 v Národním divadle. Z tragédií dále také Antigona, a to ve zpracování tohoto klasického dramatu Jeanem Anoilthem (1944) uvedeném v režii Miroslava Kurše v Divadle 5. května v r. 1946, a Aischylův Upoutaný Prométheus v režii Antonína Dvořáka v divadle D46 v r. 1945. Z řeckých a římských komedií se v letech 1945 až 1948 adaptovaly díla Aristofanésa, Meandrose a Plauta. Je to období, kdy Aristofanésovy hry převažují před Plautovými.

    Již v době okupace se hrál na prknech Národního divadla Plautův Pseudolus s Ladislavem Peškem v režii Jiřího Frejky (1942), který dosáhl velké obliby, protože tehdy vyjadřoval pocity utlačovaného národa. Po osvobození proto vzniklo několik nových inscenací po celém Československu (např. r. 1945 v režii Rudolfa Waltra ve Svobodném divadlu Brno).

   Náladu v poválečné době však spíše vyjadřoval Aristofanés. Z jeho děl se hrály Mír, Ženy na sněmu, Plútos, Lysistrata a Jezdci. Tento řecký dramatik je považován za posla míru. Jeho hry vyjadřují touhu po svobodě, rovnosti a radosti. Jejich hrdinové zkouší uskutečnit utopii a změnit společnost. Často dávaným kusům patřil především Mír, na kterém nám přednášející ukázala postupnou proměnu v jeho inscenování tak, jak se v zemi měnila situace. První inscenací byl Mír v adaptaci Karla Daňka, kterou uvedlo v lednu 1946 Městské divadlo v Olomouci a jež byla ohlédnutím za okupací a válkou. Nesla v sobě estetiku Osvobozeného divadla a využila klaunů i jazzu. Následující rok se uskutečnila premiéra Míru v Disku (Studiu Damu), kde ji režíroval Luboš Pistorius a kde bylo užito upraveného překladu Václava Renče, který hru aktualizoval a její děj zkomplikoval. Jednalo se o utopickou vizi, jež byla oslavou práce a možnosti budovat nový svět poté, co došlo k svržení starých elit radikální levicí a ustanovení vlády lidu. Ve hře se prolínala současnost se světem řeckých bohů. Symbol války zde představovala atomová bomba. Představení, které vzniklo v Divadle pracujících ve Zlíně v režii Zdeňka Míky a mělo premiéru 24. ledna 1948, již svým vyzněním definitivně předznamenalo Vítězný únor. Poté již zase Plautus převládá nad Aristofanésem. 

   Na konci přednášky zbyl ještě prostor na dotazy posluchačů a nám nezbylo než poděkovat za zajímavé vyprávění naší stálé přednášející a těšit se, že v daném tématu bude někdy v budoucnu pokračovat.

     (Pavel Zděnovec)