Pražské památky (XVII.) s architektem Ladislavem Bartošem / sobota 6.12.2025

  Letošní běh Slánské akademie volného času vyvrcholil v sobotu 6.12.2025 tradiční pražskou exkurzí. Tentokrát jsme s Ing. arch. Ladislavem Bartošem (Národní památkový ústav – územní odborné pracoviště Praha) navštívili kostel sv. Haštala na Starém Městě a sv. Klimenta na Novém Městě a měli jsme také možnost se po čase opět setkat s PhDr. Helenou Čižinskou a PhDr. Vladimírem Přibylem, kteří jeho povídání doplnili.

   Kostel sv. Haštala se nachází nedaleko Anežského kláštera a dnes spadá pod Římskokatolickou farnost u kostela Matky Boží před Týnem. Jeho zasvěcení svatému Haštalovi je patrně jediné v celých Čechách. Na jeho místě původně stávala románská trojlodní bazilika stejného patrocinia, která se v pramenech poprvé zmiňuje r. 1234 v souvislosti s klášterem Na Františku. Patřil tehdy k významným svatyním románské Prahy, jenž těžil ze své polohy na cestě na Poříčí a faktu, že patronátní právo k němu měly české královny. V době vrcholné gotiky ve 14. století však již nestačil funkci farního kostela své čtvrti, a tak bylo rozhodnuto o vybudování nového chrámu. Ten měl být původně také trojlodní, avšak v průběhu stavby došlo ke změně projektu a místo jednoduché severní lodi byl vybudován dvoulodní síňový prostor. S ním a nebo s dnešní sakristií badatelé ztotožňují kapli Všech svatých, kterou nechali r. 1375 zřídit páni z Jenštejna. Kostel tak postupně získal podobu asymetrické čtyřlodní baziliky s jednou jižní věží.  Jeho dnešní podoba je poté výsledkem barokních úprav po velkém požáru Prahy v r. 1689, kterou provedl architekt Pavel Ignác Bayer, a rozsáhlé opravy z 19. století. Poslední renovace kostela poté souvisely s velkou povodní, která se Prahou prohnala v r. 2002.

   Výbava kostela pochází zčásti z doby barokní nebo byla pořízena při obnově interiéru po r. 1883. Hlavní oltář, jenž byl zhotoven r. 1731 v duchu vrcholného baroka, má dnes novorenesanční podobu, do které byl přetvořen v 19. stol. Jsou v něm uloženy ostatky sv. Haštala, včetně lebky, kterou chrámu daroval Karel IV. Oltářní obraz jeho nebeského patrona vytvořil r. 1883 malíř Josef Scheiwl a barokní sochy sv. Jana Křtitele a sv. Jana Nepomuckého jsou snad dílem Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa. Po stranách vítězného oblouku jsou dva protějškové baldachýnové oltáře sv. Anny (její obraz od Petra Molitora z r. 1739, sochy sv. Jáchyma a Josefa) a Panny Marie Getenesanské (1732, obraz Panny Marie Dobré rady od J. Scheiwla po 1883, sochy Árona a sv. Anny). Při západní stěně dvoulodí se nacházejí umělecky významné Brokoffovy sochy (Kalvárie, Kristus na hoře olivetské, Kristus bičovaný, Kristus oděný nachovým rouchem, Nesení kříže a Kristus v hrobě) z r. 1716, jenž pocházejí ze zrušeného oltáře sv. Kříže. Za povšimnutí stojí také barokní kazatelna (kol. r. 1730) a náhrobky z 16. až 18. století. V sakristii jsme mohli poté spatřit fragmenty gotických a renesančních nástěnných maleb, z nichž nejzachovalejší je na její západní stěně Poslední večeře, jejíž autor patrně čerpal inspiraci v emauzském cyklu. Zájemci mohli poté vystoupat do prostor nad ní, kde se kdysi nacházela klenotnice.

  Po prohlídce kostela jsem se vydali na krátkou procházku ke druhé svatyni. Cestou jsme se zastavili u Novomlýnské vodárenské věže, která zásobovala dolní část Nového Města pražského již ve středověku. Původní dřevěnou stavbu nahradila na přelomu 16. a 17. století kamenná věž, na jejímž vrcholu byl letohrádek. V r. 1655 se však v důsledku povodně zhroutila a bylo nuceno přistoupit k vybudování nové. Dnešní věž tak vznikla v letech 1658 až 1660 a jejím byl stavitelem Jan Decapauli. Po nedávné rekonstrukci je dnes otevřena veřejnosti a je v ní expozice věnovaná vodárenství a tradici pražských hasičů. Naproti ní se nachází Poštovní muzeum (tzv. Vávrův mlýn), jehož místnosti v 1. patře zdobí malby slánského rodáka Josefa Navrátila, a za ním již lze spatřit siluetu kostela sv. Klimenta.

   Svatoklimentské patrocinium svědčí o velikém stáří této svatyně, jenž leží v části Nového Města, kde předtím bývala osada Poříčí. Dnešní kostel je však již třetí stavbou na tomto místě. Předním zde stály dva jeho předchůdci. Ten první, jenž byl po Vyšehradu druhou nejstarší svatyní na pravém břehu Vltavy v Praze, pocházel ještě z předrománské doby a mnoho o něm nevíme. Ten druhý vystavěný na konci 12. století v románském slohu sloužil po nějakou dobu jako útočiště dominikánů, jinak však byl chrámem farním. Za dobu svého fungování prošel několika úpravami. Na počátku 15. století však bylo rozhodnuto o jeho zboření a postavení nové gotické baziliky. Ta také v následujícím století prošla výraznou proměnou a tuto podobu si kostel i přes velký, tzv. francouzský požár (1689) zachoval až do svého zrušení r. 1784 za vlády císaře Josefa II. Odsvěcený chrám byl prodán r. 1793 mlynářské rodině Michaloviců, kteří ho využívali jako sýpku. R. 1850 se však s pomocí sbírky podařilo evangelickému faráři Bedřichu Vilému Košutovi kostel vykoupit a navrátit ho k jeho původnímu účelu. Následně jej začala využívat helvetská náboženská obec (kalvinisté). Na sklonku 19. stol. se přistoupilo k jeho regotizaci a v této podobě s malou úpravou ze 70. let 20. století se zachoval do současnosti. Dnes je majetkem Farního sboru Českobratrské církve evangelické, avšak k bohoslužbám jej využívají i další církve.

  Interiér kostela je prostý. Mimo novogotické kazatelny tak návštěvníka zaujmou především architektonické prvky (klenba, santktuář, sedile), fragmenty středověkých nástěnných maleb v presbytáři (část pašijového cyklus, tři andělé přidržující závěs v sedile), nápis z r. 1578 „Slovo páně zůstává navěky“ a vyřezávané dveře do sakristie z r. 1609. V sakristii jsme mohli spatřit patrně základový kámen s černou gotickou kresbou Panny Marie s Ježíškem a sv. Jana Evangelisty (?) a část druhého sanktuaria a nakonec jsme si v předsíni prohlédli náhrobníky ze 16. stol.

   Prohlídkou kostela skončila letošní pražská exkurze a nám nezbylo než panu architektovi poděkovat za zasvěcený výklad a těšit se, že s ním vyrazíme na další toulky za pamětihodnostmi stověžaté matičky. Protože však to bylo také poslední setkání naší akademie, je nutno na závěr též poděkovat jejím organizátorům z Odboru kultury a památkové péče MěÚ Slaný, především Aleně Urbanové, za další úspěšný ročník a všem poté popřát pěkné nadcházející svátky a doufat, že se zase se všemi v novém roce opět setkáme.

(Pavel Zděnovec) 

Zde si můžete prohlédnout fotografie PhDr. Vladimíra Přibyla.

Pražské památky (XVII.) - exkurze

 

Zdeněk Víšek o Jindřichu Šimonu Baarovi / sobota 22.11.2025

 V sobotu 22. listopadu se uskutečnila v prostorách Městského kina ve Slaném poslední letošní přednáška Slánské akademie volného času. Stoleté výročí úmrtí spisovatele Jindřicha Šimona Baara připomenul Mgr. Zdeněk Víšek z Gymnázia Václava Beneše Třebízského v Slaném a věnoval se především jeho působení v našem regionu.

  Jindřich Šimon Baar se narodil 7. února 1869 v Klenčí pod Čerchovem jako nejmladší dítě Jiřího Baara a jeho manželky Anny Baarové, rozené Šeplové. Otec poměrně brzy zemřel, avšak matka, k níž měl vřelý citový vztah, stála po jeho boku až do své smrti v r. 1915. Na její přání a v důsledku finančních starostí rodiny se rozhodl po absolvování gymnázia v Domažlicích vstoupit do pražského semináře, i když by raději studoval filozofii. Po vysvěcení na kněze postupně vystřídal několik farností, nejprve jako kaplan (Přimda, Spálené Poříčí u Plzně, Stochov a Unětice u Kralup nad Vltavou) a poté jako farář po dvakráte v Ořechu u Prahy a v Klobukách. Vedle své pastorační činnosti se také podílel na pokusu o církevní reformu uvnitř katolické církve, tak jak se o ní snažila část jeho kléru.     

Stal se proto členem Jednoty katolického duchovenstva, která byla v r. 1907 z rozhodnutí vyšších míst rozpuštěna, a po vzniku republiky nově ustavené Jednoty katolického duchovenstva československého, které v letech 1918–1919 předsedal. Po odchodu do penze se vrátil do svého rodné kraje, kde také v Klenčí 24. října 1925 zemřel.

  Velký vliv na tom, že se z něho stal také spisovatel měl jeho strýc Josef Baar, který byl farářem v Putimi a svými články přispíval do několika časopisů (Poutník od Otavy, Otavan, Prácheň, Posvátná kazatelna). Pobyty u něho tak Jindřichu Šimonu přispěly k tomu, že motivy pro svou literární činnost nacházel vedle rodného Chodska a později míst, v nichž působil, také v jižních Čechách. Jeho dílo se nese v duchu realismu i Katolické moderny a podstatná část se řadí k tzv. venkovské próze. Snažil se v něm vychovávat český národ k tomu, že poctívá práce spolu s věrností křesťanské víře vede ke spáse jednotlivce i celé společnosti. Byl plodným autorem, který za svůj život vytvořil několik románů, z nich nejznámější je patrně Jan Cimbura, a nespočet povídek. Psal však také básně, knihy pro děti i odborné publikace o Chodsku.

   Po zevrubném představení spisovatele zaměřil přednášející své vyprávění na jeho pobyt a tvorbu, jež se váže k našemu regionu, a na to, jak si místa (Klobuky, Třebíz a Ořech) s ním zde spojená dnes připomínají jeho památku.

  V Klobukách pobýval Baar v letech 1899–1909. Působil zde v kostele sv. Vavřince, na němž je dnes umístěna jeho pamětní deska. Po svém příchodu zjistil, že zdejší fara je takovém stavu, že se rozhodl vystavět novou a na její zřízení obětoval také své vlastní finance. To se stalo námětem povídky Stavěl z cyklu Farské historky (1901–1905). V obci si našel několik přátel (ředitel cukrovaru Adolf Kotrba, poštmistr Wildt), avšak vztahy s místním obyvatelstvem byly napjaté. Spřátelil se také se spisovatelem Karlem Scheinpflugem ze Slaného. Za jeho pobytu zde vznikly romány Poslední z rodu Sedmerova a Jan Cimbura. Redigoval také zdejší „Úřední věstník farský“. V rámci letošních oslav v Klobukách posvětili lípu J. Š. Bára a vystoupilo zde se svým programem Consortium Camerale Slanense.

   Baar se zasloužil o vybudování Památníku Václava Beneše Třebízského v nedaleké Třebízi a zachoval se koncept slavnostního projevu, který zde v r. 1904 při jeho otevření pronesl. Národopisné muzeum Slánska v Třebízi ve spolupráci s Památníkem národního písemnictví v Praze jeho osobnost letos připomenulo výstavou „Vleku za sebou břemeno těžkých prací“, kterou připravil doc. PhDr. Miloš Sládek, Ph.D., a konala se v tzv. konírně Cífkova statku.

 Druhé působení Baara v Ořechu u Prahy, které spadá do let 1909–1919. bylo poznamenáno vypuknutím 1. světové války a smrtí jeho drahé maminky. Jasně se zde projevilo jeho vlastenecké cítění. Protestoval proti rekvírování zvonů a pomáhal polským uprchlíkům. V r. 1917 podepsal Manifest českých spisovatelů a později přivítal vznik Československa. Svou duchovní službu vykonával zde v kostele Stětí sv. Jana Křtitele a na zdejší faře je deska, která připomíná jeho pobyt. Působí zde Spolek Jindřicha Šimona Baara a i tady se se v průběhu roku několikrát vzpomenulo letošní výročí.

 Závěrečná etapa spisovatelova života je spojena s jeho rodným Klenčím pod Čerchovem, kam se penzionovaný kněz byl nucen uchýlit, i když by byl raději v centru literárního ruchu v Praze. Pracoval zde na své chodské románové trilogii (Paní komisarka, Osmačtyřicátníci a Lůsy) a účastnil se zdejšího společenského života (Chodské slavnosti v Domažlicích). Po smrti byl pohřben na místním hřbitově a v domě, který odkázal rodné obci, bylo zřízeno jeho muzeum. Byl mu také postaven r. 1933 pomník na Výhledech, který však na svém místě vydržel pouze do r. 1938, kdy byl po zabrání pohraničí fašisty zničen, avšak spisovatelovu sochu, jenž byla jeho součástí se podařilo před nimi ukrýt a po válce mohl být v r. 1947 obnoven.

 Na závěr své přednášky se přednášející podrobněji věnoval dvou dílům, která vznikla za Baarova pobytu v Klobukách. Osudy zdejších lidí spojených s místním cukrovarem se staly inspirací pro jeho román Poslední z rodu Sedmerova. Napsal zde také svůj román z prostředí jihočeské vesnice o legendárním sedlákovi Janu Cimburovi, který byl později v době protektorátu zfilmován Františkem Čápem (1941). Film měl v těžké době podpořit češství, vyzdvihnout práci na rodné hroudě a přispět k svornosti národa, avšak z rozhodnutí okupační moci k němu byla dotočena antisemitská část, která neměla s předlohou nic společného.

 Poté již prostor patřil dotazům posluchačů. Nakonec nám nezbylo než panu magistru poděkovat za zajímavé vyprávění a doufat, že v budoucnu opět mezi nás zavítá a představí nám některou z dalších osobností spojených s naším regionem.

                                                                         (Pavel Zděnovec)