S PhDr. Pavlem Šidákem o vodnících v české literatuře / sobota 10.3.2018

   V sobotu 10. března 2018 se konala v salónku bývalého hotelu Grand další z přednášek Slánské akademie volného času. Pozornost byla tentokrát upřena především na českou literaturu. S tématem Vodník v české literatuře mezi nás zavítal PhDr. Pavel Šidák, Ph.D., z Ústavu pro českou literaturu AV ČR.
   Literární postava vodníka má pravzor ve vodních démonech slovanské mytologie. Patří to mezi její zvláštnosti, protože v jiných bývá vodní živel spojován většinou s ženským elementem (nymfy). Vodník však také sdílí společný rys s řeckým bohem moří Poseidonem, kterým je možnost jeho proměny v koně. U jednotlivých slovanských národů se liší, a tak má i ten český svá specifika. Z Čech se patrně také rozšířil do příhraničních regionů Německa. Za jeho nejstarší vyobrazení u nás je považována středověká freska z ambitu emauzského kláštera, kde je zobrazen jako ďábel s plovacími blánami ve společnosti sv. Jana Křtitele. Slovo hastrman se poprvé objevuje v latinsko-českém glosáři, tzv. Klareta ze 14. století. Jeho význam poté můžeme nalézt prvně v latinsko-českém slovníku Jana Vodňanského z r. 1511. Nejstarší zaznamenaný vodnický příběh však známe až z barokní literatury 17. století.
   Vodník je pro literaturu vděčná postava pro svoji neuchopitelnost. Je duchem vodního živlu, může mít božskou podobu, umí předpovídat budoucnost a ovládat počasí, je schopen se převtělovat nebo být neviditelný a doprovází lidi na jejich pozemské pouti. Je simultánně spojován s motivy idylickými, erotickými, hororovými a v moderní době i ekologickými. Může být postavou jak zápornou, tak i kladnou.
   Do umělecké literatury se dostal prostřednictvím lidové kultury (balady, pohádky apod.). Nejvíce rezonoval tento námět v období romantismu, později v období symbolismu a dekadence, avšak můžeme ho najít i v realismu či dokonce avantgardě. Vyskytuje se ve všech literárních žánrech.

   Podle zjištění pana doktora se v Čechách od r. 1800 objevil dosud ve 160 dílech autorů, jejichž jména patří jak k těm nejvýznamnějším, tak i dnes již polozapomenutým. Nejstarší z nich je báseň Vodník od Františka Ladislava Čelakovského (1799–1852) ze sbírky Smíšené básně napsané v r. 1822. O deset let mladší je Vodník jeho následovníka Josefa Krasoslava Chmelenského (1800–1832). V polovině 50. let 19. století vznikla pohádka Josefa Kajetána Tyla (1808–1856) Rozpustilý Janeček, kde jednou z hlavních postav je vodník. Tyto tři díla spojuje námět, kterým je snaha hastrmana utopit malé děti.
   Větší soubor děl se zabývá vztahem vodníka k lidským ženám. Na sklonku 30. let 19. stol. napsal Jan z Hvězdy (1803–1853) Vodníkovu nevěstu, která přebírá podobu lidové balady. Obdobně je to také u nejznámějšího Vodníka od Karla Jaromíra Erbena (1811–1870) z jeho Kytice (1853), který se stal přelomovým dílem s tímto motivem. Ten se zaměřuje na vztahy mezi světem lidským a démonickým, jenž se nemají spojovat. Inspirovalo také Boženu Němcovou (1820–1862) k sepsání básně o lidské touze Vodník (1844), která také korespondovala s lidovou tradicí. Tento námět je též zastoupen v pracích Václava Beneše Třebízského (1849–1884), z nichž stačí připomenout novelu Vodníkova nevěsta (1873).

   Obsahově komplikovanější jsou díla s vodnickou tématikou spisovatelů Karla Slavoje Amerlinga (1807–1884), Jana Nerudy (1834–1891) či v současné době Miloše Urbana (*1967). Amerling ve své Květomluvě (1833) popisuje celý podvodní svět. Nerudova Matka z Knihy veršů (1867) je variací na Erbenova Vodníka, avšak rozhodujícím prvkem, který vstupuje na scénu, je tu mateřská láska. U Urbanova Hastrmana (2001) se prolíná vztah vodníka a ženy s ekologickým tématem. V románu Karla Sabiny (1813–1877) Hrobník (1837) existenci vodníka pouze tušíme. Změny, které přinesla moderní doba do vodohospodářství, daly podnět dílům, v nichž čtenář s vodníky spíše soucítí, než že by je považoval za zlé bytosti. Regulace řek, vznik nábřeží a meliorace v nich vyhánějí vodníky z jejich domovů a ti hledají, kam by se uchýlili. Tak je to v dílech Karla Legera (1859–1934) Podivná příhoda Vladivoje Vejvody a několik rozmarných povídek (1914) a Aloise Zábranského (1858–1921) Břehule, čili poslední vodník na Hané (1919). Zmiňuje se o nich také Josef Váchal (1884–1969) ve své Ďáblově zahrádce (1924). Idylický pohled na vodnický živel poté mají Alois Jirásek (1851–1930) / Lucerna (1905) / a Josef Lada (1887–1957) / Bubáci a hastrmani (1938). O vodnících psalo nespočet dalších literátů a téma je to stále živé, jak svědčí tři knihy s touto tematikou nedávno nominované na cenu Magnesia Litera.
   Vyprávění dr. Šidáka doprovázelo promítání reprodukcí výtvarných děl českých malířů 19. a počátku 20. století, jejichž námětem byl právě vodník či vodní víly (nymfy, rusalky). Mohli jsme tak vidět obrazy Maxmiliána Pirnera, Hanuše Schvaigera, Felixe Jeneweina, Jaroslava Špillara, Mikuláše Alše, Josefa Lady a dalších. Nakonec pan doktor zodpověděl dotazy přítomných a nám nezbylo než poděkovat za zajímavé povídání. Doufáme, že nás opět někdy navštíví a těšíme se na jeho knihu Mokře chodí suše: Vodník v české literatuře, která by v tomto roce měla vyjít v nakladatelství Akademia.
(Pavel Zděnovec)

Další snímky ze setkání zde.

Na tomto odkaze naleznete článek PhDr. Šidáka o vodnících, ze kterého vycházela jeho přednáška.