O zvonech, zvoncích a zvonicích s Mgr. Petrem Váchou / sobota 24.3.2018

   V sobotu 24. března 2018 měli posluchači Slánské akademie volného času možnost se na svém pravidelném setkání v salónku bývalého hotelu Grand dozvědět něco nového o zvonech a zvoncích. Zavítal totiž mezi ně kampanolog Mgr. Petr Vácha z Národního památkového ústavu – územního odborného pracoviště středních Čech v Praze, aby je zasvětil do tajemstvích těchto hudebních nástrojů.
   Zvon definují slovníky jako samozvučný bicí nástroj kalichového tvaru, který slouží ke svolávání věřících či jiné signální funkci. Tvoří ho dvě hlavní části – tělo a srdce zvonu, které je zavěšeno uprostřed těla zvonu a je pohyblivé, aby při zvonění bilo do stěny zvonu a nástroj tak vydával zvuk. Bývá uchycené většinou s pomocí koženého pruhu, tzv. bandalýru, na vnitřním uchu (šarnýru), kterých může být i více. Tělo zvonu se dělí na čtyři části (odspoda) – věnec, krk, čepec a koruna. Srdce podobně dělíme (odshora) na oko či rozkovaný úchyt, dřík, pěst (ta bije) a výpusť (někdy ukončená kotvou). Zvony jsou zdobeny nápisy nebo reliéfy a dostávají svá jména.
   Počátky zvonařství jsou doloženy v 3. tisíciletí před naším letopočtem ve staré Mezopotámii. Do dnešní doby se však zachoval až zvon vyrobený v Číně z 5. století před naším letopočtem. V Evropě je poté za nejstarší považován ten, který se nachází ve sbírkách vatikánských muzeích, jenž je z 8. století našeho letopočtu. Podoba zvonů evropského typu se po staletí měnila od románských ve tvaru včelího úlů až po moderní s talířovou korunou. U nás se jako nejstarší zachovaly ty gotické z období vrcholného středověku (Zdíkovec u Klatov, Vranov v okresu Benešov a Pohled u Havlíčkova Brodu). Vrchol zvonařství v Čechách nastal v období renesance, kdy lze z řady zvonařů jmenovat pražské mistry Tomáše Jaroše z Brna a Brikcího, který za svoji práci obdržel erb a predikát z Cimperka. Zvonaři vyráběli také hodinové cimbály (typ mísa nebo nízký zvon) a křtitelnice, které měly podobu obráceného zvonu. Dnes v českých zemích

působí několik zvonařských dílen. Práce dvou (Manoušků a Dytrychů) z nich jsme mohli prohlédnout na promítaných fotografiích.

   Výrobu zvonů ve svých dílnách provádějí kovolijci, kterým říkáme zvonaři. Materiálem bývá zpravidla zvláštní bronzová slitina, tzv. zvonovina, tvořená ze 78 % mědí a 22 % cínem. Rozžhavený kov se vlévá do hliněné formy. Srdce zvonu se vyrábí ze železa, které musí být o něco měkčí než zvonovina, aby nedocházelo k poškození zvonů. Především v důsledku 1. světové války se nám dochovaly zvony zhotovené i z jiných materiálů jako ocel, mosaz, bílý bronz nebo dokonce sklo. Většina těch z oceli je nekvalitních, ale najdou se mezi nimi i velice kvalitní nástroje jako třeba ty, které vyráběly vítkovické železárny. Pro vylepšení některých z nich se do srdce frézovaly jamky, do kterých se vkládaly bronzové kolíky.
   Zvuk zvonu závisí na jeho průřezu (profilu), který označujeme jako žebro, a jeho tloušťce. Profilace žebra zvýrazňuje či potlačuje tóny. Při zkoušení zvonů se používají zvonařské ladičky, které v současnosti vyrábí pouze jediná firma v Německu. Dnes se využívá také počítačová analýza, která nahrávku zvuku zvonů rozebere pomocí speciálního programu. Dolaďování se poté provádí tak, že se odsoustruží vnitřní strana a tím dojde k poklesu tónu.
   To, jak se bude na zvony zvonit, je dáno jejich zavěšením. U nás jsou nejčastěji upevněny na zvonové hlavě s pákou, na níž je připevněn provaz. Ruční zvonění je z památkového hlediska to nejideálnější, avšak s elektrifikací kostelů ve 20. stol. bylo často nahrazeno automatickým, přičemž došlo často k poškození dřevěné trámové konstrukce, na které je zvon zavěšen. Památkáři povolují kombinaci ručního pohonu a lineárního elektromotoru. Někdy byla využita magnetická pumpa. V případě, že je zvon upevněn napevno, je užito elektromagnetického kladiva.

   Ke ztrátám zvonů docházelo a bude docházet z několika příčin. Jsou to požáry, poškození, rekvizice a krádeže. Poškozený (puknutý) zvon lze již v dnešní době restaurovat, činní se tak v pouze v případě, že se jedná o historicky cenný kus, protože tato operace je drahá. Nejvíce zvonů, které byly vítaným zdrojem barevných kovů, padlo za oběť rekvizicím v 1. a 2. světové válce. Za protektorátu došlo k jejich rozdělení do čtyř skupin, aby alespoň ty nejvýznamnější zůstaly zachovány. V 90. letech minulého století výrazně narostl počet jejich krádeží. V té době odcizili zloději 130 zvonů. Jednou ze snah, jak tomu čelit, bylo v r. 1999 pořízení jejich podrobného soupisu, na kterém pan magistr ve středních Čechách spolupracoval.
   Blížící se Velikonoce nám přednášející připomenul vyprávěním o velkých dřevěných řehtačkách a klapačkách, které se v kostele užívaly poté, co na Zelený čtvrtek zvony umlkly, aby se rozezněly až na Bílou sobotu. Závěr přednášky patřil některým zvonům ze Slánska (Neprobylice, Řisuty, Klobuky a Slaný z Velvarské brány).
   Poté již zbyl čas pouze na pár dotazů z řad posluchačstva. Přednášející doporučil knihu Ludmily Kybalové Pražské zvony, na jejímž novém vydání z r. 2005 se také podílel, a expozice zvonařství ve Vrchotových Janovicích a Prostějově. Nám nezbylo než poděkovat za jeho zajímavé povídání a popřát mu v jeho práci mnoho úspěchů. Všem poté přejeme krásné prožití velikonočních svátků.
(Pavel Zděnovec)

Více o expozici zvonařství ve Vrchotových Janovicích zde.

Zde naleznete článek o výstavě proběhlé před několika lety v Betlémské kapli s fotografie odlévání zvonu.