Po letní pauze se opět sešli posluchači Slánské akademie volného času se v sobotu 5. října 2024, aby si vyslechli další přednášku letošního ročníku. Již po několikáté mezi ně zavítal PhDr. Zdeněk Kuchyňka ze Sládečkova vlastivědného muzea v Kladně, aby jim vyprávěl o nedaleké Budči a s ní spojené svatováclavské tradici.
Budeč u Zákolan byla osídlena již v pravěku. Slovanské hradiště zde vzniklo v 9. století a bylo jedním z center přemyslovské středočeské domény. Český kníže Spytihněv I. (+915) v době své vlády (895–915) na něm nechal patrně r. 905 vystavět kostel sv. Petra. Tato rotunda je považována za nejstarší dochovanou stavbu na našem území. Později došlo ještě k výstavbě kostela Panny Marie, který byl za josefínských reforem zrušen a až na základy se z něho nic nezachovalo. Hradiště však záhy ztratilo své postavení ve správě země a začalo se postupně vylidňovat, až zde zůstaly jen církevní stavby a zbytky opevnění.
Co však zachovalo Budeč v paměti lidí, byly legendy spojené se životem sv. Václava, podle nichž zde nabyl vzdělání. Zdejší kněz ho měl naučit číst v žaltáři a odříkávat žalmy. Tato legendární vyprávění vycházejí z toho, že u každého kostela bývala vyučována skupinka chlapců, kteří knězi vypomáhali při bohoslužbě, jež byla sloužena téměř celá v latinském jazyce. Ti se nejprve naučili žalmy nazpaměť a poté i číst a psát. To, že tomu tak bylo i na Budči, dokládá nález tabulky a písátek. Ve skutečnosti však byl patrně mladý kněžic jako nevládnoucí člen dynastie pověřen správou hradiště panujícím knížetem, jenž se svou družinou vykonával svou vládu tak, že neustále putoval mezi svými sídly.
Vznikla tak tradice o škole na Budči, která přetrvala staletí. Ve svých dílech jí rozkošatili jak renesanční kronikář Václav Hájek z Libočan (+1553), tak barokní historici Bohuslav Balbín (+1688) a Jan František Beckovský (+1725). Tvrdilo se, že již v dobách pohanských se zde vyučovalo čarodějnictví a jejími absolventy tehdy byly Krokovy dcery Libuše, Kazi, Teta i Přemysl Oráč. V okolí Budče byly poté také s tamním pobytem budoucího světce spojovány dvě přírodní památky – svatováclavská studánka a kamenné lože sv. Václava.
V 19. století se o zachování povědomí o významu Budče v počátcích české státnosti zasloužil především lékař, pedagog a filosof Karel Slavoj Amerling (+1884), který v r. 1839 založil na Novém Městě pražském vyučovací ústav nazvaný Budeč, jehož činnost však záhy musel z finančních důvodů ukončit. Na místě, kde měla být kdysi nejstarší škola v Čechách, chtěl vybudovat univerzitu a místní hřbitov proměnit v pohřebiště významných osobností národa. Nic z toho se však neuskutečnilo. Věnoval se však výuce učitelů a vydával pro ně časopis Posel z Budče. Ta se stala také místem jeho posledního odpočinku.
Hradiště v té době neušlo pozornosti také našich prvních archeologů. Svou pozornost jí věnoval již páter Václav Krolmus (+ 1861), který také v obrozeneckém nadšení hledal hrob praotce Čecha a další podobné starožitnosti. Jan Erazim Vocel (+1871) v druhém svazku svého díla Pravěk země české (1868) uveřejnil jeho první plánek.
Na počátku 20. století se rozběhly z iniciativy Společnosti přátel staroslavné Budče, u jejíhož zrodu stál učitel Václav Dlouhý, přípravy oslav tisíce let od založení budečského kostela. Ten prodělal v průběhu staletí několik proměn. Nejprve byla k rotundě přistavěna románská věž a v baroku ještě přibyla sakristie, která nahradila původní podkovovitou apsidu. Interiér svatostánku se také během doby měnil. Nejstarší zachovanou částí vybavení je dnes kamenná kazatelna z r. 1585, která je dokladem nového zasvěcení kostela sv. Petru a sv. Pavlu. Poblíž ní se nachází na zdi podpis renesančního básníka a humanisty Štěpána Lomnického z Budče (+1623). Barokní inventář kostela podlehl zkáze při požáru r. 1876. Při jeho obnově byl nahrazen novým hlavním novorománským oltářem sv. Petra a sv. Pavla. Boční oltáře z r. 1827 byly zasvěceny sv. Ludmile a sv. Václavovi. Pod kruchtou byl umístěn krucifix ze 16. stol. Před oslavami, které vyvrcholily v r. 1905, byl kostel nově vymalován. Další změna nastala v souvislosti s chystaným svatováclavským miléniem, kdy byly boční oltáře odstraněny, hlavní oltář vyměněn a byla zhotovena nová malířská výzdoba. Novému hlavnímu oltáři vzniklému v letech 1926 až 1927 vévodil Ukřižovaný, jenž byl předtím umístěný pod kruchtou. Poslední úpravy poté nastaly v 90. letech, kdy byl zhotoven sochařem Petrem Váňou nový kamenný oltář.
Velkolepé oslavy mučednické smrti sv. Václava v r. 1929 daly také podnět k soustavnějšímu archeologickému průzkumu budečského hradiště. Ten v několika etapách trval až do nedávné doby a postupně ho později v 70. a 80. letech 20. stol. vedli významní archeologové Zdeněk Váňa (+1994), Miloš Šolle (+2004) a Naďa Profantová. Revizi celkového průzkumu poté provedla Andrea Bartošková.
Polistopadové změny přinesly možnost opětovně se přihlásit k svatováclavským tradicím, a tak od r. 1990 se každoročně konala Národní svatováclavská pouť na Budeč, jenž byla později přejmenována na dnešní Svatováclavské slavnosti. Přestože se tamní hřbitov nestal českým Slavínem, jsou na něm pohřbeni vedle Amerlinga takové osobnosti jako sochař a spisovatel František Hnátek (+1941), akad. sochař Bedřich Stefan (+1982) a historici Oto Urban (+ 1996) a Václav Davídek (+ 1993), autor Vévodské Budče (1945) a Co bylo před Prahou (1971).
Na závěr přednášky zbyl čas na dotazy obecenstva a nám nezbylo než poděkovat panu doktorovi za zajímavé vyprávění. Těšíme, že mezi nás znovu v budoucnu opět zavítá a my budeme moci vyslechnout jeho další přednášku věnovanou našemu regionu.
(Pavel Zděnovec)
