V sobotu 8. června 2024 se uskutečnila v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném další přednáška letošního ročníku Slánské akademie volného času, která byla tentokrát věnována sochaři a řezbáři Matyáši Bernardu Braunovi, o kterém nám přijela vyprávět Mgr. Kateřina Adamcová, Ph.D., z Ústavu dějin umění FF Univerzity Karlovy v Praze.
Jeden z nejvýznamnějších představitelů českého vrcholného barokního sochařství, jenž tvořil především v dynamicko-expresivním stylu, se narodil 24.2.1684 v tyrolské vesnici Sautens (u Oetzu západně od Innsbrucku), které patřila k panství stamského kláštera. Jeho otec Jakub Braun byl kovář a sedlák.
Místem, kde se budoucí sochař seznámil s výtvarným uměním byl cisterciácký klášter ve Stamsu. Na výzdobě jeho konventního kostela na Nanebevzetí Panny Marie se podílel mezi jinými umělci také sochař Andreas Thamasch (1639–1697), autor Kalvárie nad tzv. Rakouským hrobem, v jehož dílně patrně započal mladý Braun svou uměleckou kariéru. Jeho další sochařské školení pokračovalo snad v Innsbrucku nebo v Salcburku.
Podle náznaků v jeho tvorbě předpokládají historici umění, že na závěr svého učení vykonal tovaryšskou cestu do Itálie. Přednášející dokumentovala, jaký vliv na jeho dílech měly zastávky v jednotlivých uměleckých centrech jako byly Benátky (atlant, Giusto le Court, Chiesa delľ Ospedaletto – atlanti, Clam-Gallas palác, Praha – Staré Město), Florencie (alegorie Vítězství, Michelangelo Buonoratti – sv. Jeroným, nika v lodi sv. Klimenta, areál Klementina, Praha – Staré Město) a především Řím (Gian Lorenzo Bernini, Únos Proserpiny, Boreas unáší Oréthiu / Čas unáší krásu / zámek Duchcov), kde se baroko zrodilo. Jeho dílo však prozrazuje, že také poznal antické originály (Venuše Medici, varianta Praxitelovy Venuše Knidské + Berniniho Caritas, náhrobek papeže Urbana VIII., San Pietro, Řím – Venuše, Clam-Gallas), jež byly vzorem pro klasicizující proud barokního sochařství i práce svých současníků (Giuseppe Mazzuolli, Adonisova smrt, 1709, Ermitáž; Braun – Herkules a Lichas (?), usedlost J. Rotta v Šárce, později zámek Štiřín – jeho žák Johann Lang-Dlouhý, personifikace Prosinec, Lysá nad Labem), kteří byli naopak součástí proudu dynamicko-expresivního.
Na tom, jak se dostal Braun do Čech se kunsthistorici neshodují. Jedni předpokládají, že se tak stalo na pozvání plaského opata Eugena Tyttla. Plasy byly dceřiným konventem kláštera Stams, a tak mezi nimi panovaly čilé kontakty. Druzí se domnívají, že Brauna přivedl hrabě František Antonín Špork, který se měl s umělcem seznámit r. 1704 při své cestě do Bolzana.
Bezpečně však víme, že jeho první prací, kterou vytvořil na české půdě, byla Kalvárie pro plaský klášter. Bylo dílo, kterým se chtěl sochař předvést před zadavatelem první větší zakázky, kterou bylo sousoší sv. Luitgardy na Karlově mostě.
Současně také pracoval pro hraběte Šporka, pro jehož poustevnu sv. Václava vytvořil sochy dvou andělů (Anděl blažené smrti a Anděl žalostné smrti), při jejichž tvorbě se inspiroval Berniniho anděly s nástroji umučení Krista na Andělském mostě v Římě. Pomáhal tak svými pracemi také sakralizovat českou barokní krajinu.
Sousoší Vidění sv. Luitgardy z Karlova mostu se stalo jeho mistrovským kusem pro vstup do pražského sochařského cechu. V tomto náboženském výjevu může pozorný divák poznat také sochařův smysl pro humor, když si pozorně prohlédne andělíčky, kteří světici doprovázejí. I zde se nechal autor inspirovat Berninim (andělské glorioly v nástavci Cathedra Petri). Na této zakázce pracovali patrně také Braunovi přátelé Petr Brandl, který měl vytvořil předlohu a architekt František Maxmilián Kaňka, který je považován za autora podstavce.
Braun se chtěl podílet i na další výzdobě mostu, a tak sváděl někdy i neúspěšně zápas o další zakázky (sousoší sv. Františka Xaverského) se svým největším konkurentem Ferdinandem Maxmiliánem Brokoffem, představitelem klasicizujícího pojetí, s nímž ho poutaly těsné vazby a oba velcí mistři se navzájem inspirovali. Dalšími díly z Braunovy dílny, jejichž kopie se na mostě dnes nacházejí, jsou, vedle sv. Luitgardy, také socha sv. Iva a sousoší sv. Ludmily s malým sv. Václavem.
Proslulost sv. Luitgardy přinesla jeho dílně mnoho zakázek od církevních a šlechtických objednavatelů. Nejvíce z nich pocházelo od hraběte Šporka, jehož panství Lysá nad Labem a Choustníkovo Hradiště, kde vystavěl Kuks, byla poseta Braunovými sochami. Konkrétně byl připomenut Betlém v Novém lese u Kuksu a z něho socha sv. Magdalény. Hrabě ho nechal vybudovat po své návštěvě Adršpašských skal. K dalším jeho objednávkám patřily dva pomníky císaře Karla VI., z nichž ten, jenž měl zdobit Karlův most nebyl realizován (1723) a druhý byl postaven v Hlavenci (1724–1725). Samotného Šporka měla na věky připomínat jeho apoteóza, která se stala součástí výzdoby parku zámku ve Valči, která patřila jeho příteli. Nebyla ve své době jediná a nám stačí připomenout Apoteózu prince Evžena Savojského od Balthasara Permosera.
V Praze pracoval vedle soch pro Karlův most také na Clam-Gallasově paláci na Starém Městě (např. Herkulovský reliéf na podstavci pod atlanty, jenž byl vytvořen přímo na místě), výzdobě kostela sv. Klimenta v Klementinu (např. socha sv. Lukáše jako sochaře – možný autoportrét) nebo v katedrále sv. Víta na Pražském hradě (náhrobek hraběte Leopolda Antonína Josefa Šlika).
Mimo hlavní město a Šporkova panství nacházíme jeho díla také v Cítolibech u Loun (např. na ohradní zdi kostela sv. Jakuba umístěný Chronos), Jaroměři (mariánský sloup), Teplice (morový sloup) a dalších místech.
Úspěšný sochař se stal majitelem několika nemovitostí, vedle domu U Kamenného stolu vlastnil v Praze na Novém Městě také letohrádek. Oženil se s Marií Alžbětou Miseulisovou a měl s ní několik dětí, z nichž však žádné nepřevzalo otcovo řemeslo. Dílny se proto ještě za jeho života ujal synovec Antonín Braun. Zemřel v Praze 15. 2. 1738 jako mnoho dalších sochařů na silikózu a byl pochován v kostele sv. Štěpána na Novém Městě.
Na závěr své poutavé přednášky dala přednášející prostor pro dotazy posluchačů a nám nezbylo než poděkovat za zajímavé vyprávění a doufat, že mezi nás opět zase časem zavítá, aby nám představila další Braunova díla, na něž se s časových důvodů nedostalo, či nás seznámila s některým z dalších sochařů českého baroka.
Jelikož se blíží léto, nezbývá nakonec než všem popřát hezké počasí a krásně strávené dny odpočinku, než se opět v říjnu zase všichni sejdeme na dalším pokračování naší akademie.
(Pavel Zděnovec)
