V sobotu 18.5.2024 měli posluchači Slánské akademie volného času možnost vyslechnout v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném přednášku PhDr. Miloše Hořejše, Ph.D., z Národního technického muzea v Praze o osudech knížecí větve Kinských ve 20. století.
Počátky rodu, který měl v erbu stříbrné vlčí zuby v červeném poli, sahají patrně až do 13. st., avšak významnějšího postavení dosáhl teprve v 16. stol., kdy již lze také lépe sledovat příbuzenské vztahy mezi jeho jednotlivými členy. Ti se však až do Bílé hory píšou jako Vchynští podle rodové tvrze Vchynice na Lovosicku. Jejich záměr dosáhnout panského stavu podvrženým příbuzenstvím s Tetoury z Tetova zprvu nevyšel, přesto r. 1611 vytoužené mety dosáhli. Ani nejednoznačný postoj Kinských v době českého stavovského povstání nezabránil po jeho porážce dalšímu vzestupu rodu, který se r. 1628 zařadil mezi hrabata. Vrcholu následně dosáhl v 18. století, kdy byl přijat mezi nejpřednější aristokracii habsburské monarchie a nejstarší člen rodu obdržel r. 1747 titul říšského knížete, který byl dědičný pro prvorozeného syna, jenž nad štít svého znaku mohl stavět knížecí korunu.
V té době se také začali potomci nejvyššího kancléře Českého království Václava Norberta Oktaviána (+ 1719) dělit do několika větví. Prvním knížetem se stal Štěpán Vilém (+ 1749), který se s jedním ze svých bratrů Filipem Josefem (+ 1749) podílel významně na správě Českého království na počátku vlády Marie Terezie. Po něm zdědil titul jeho syn František Josef (+ 1752), jenž však zemřel bezdětný. Hodnost tak přešla na Františka Oldřicha (+ 1792), syna Filipa Josefa, který se stal zakladatelem současné knížecí větve.
Mezi jeho potomstvo se řadí také Ferdinand Bonaventura (1834–1904), 7. kníže Kinský z Vchynic a Tetova, první z knížat, jejichž osudy nám přednášející více přiblížil. Tento dědičný člen Panské sněmovny říšské rady a poslanec zemského sněmu Království českého, c. k. tajný rada a rytíř řádu zlatého rouna byl významný velkostatkář (Českokamenický velkostatek, Zlonice, Heřmanův Městec, Choceň, Rosice a Horažďovice), majitel zámků Budenice, Zlonice, Rosice u Chrasti, Heřmanův Městec, Česká Kamenice s loveckým zámečkem na Tokáni a městských paláců v Praze (Palác Kinských na Staroměstském náměstí) a ve Vídni (Palác Daun-Kinsky na Freyung 4). Na svých panstvích zakládal cukrovary a pivovary. Se svou ženou Marii Josefou, roz. princeznou z Lichtenštejna, měl sedm dětí, z toho byli tři synové.
Nejstarší Karel (1858–1919) se po otcově smrti stal 8. knížetem Kinským a proslul jako velký obdivovatel Velké Británie a milovník koní. Ve Vídni absolvoval skotské gymnázium a poté na univerzitě studoval práva. V r. 1877 poprvé s otcem a bratrem navštívil Velkou Británii jako doprovod rakouské císařovny Alžběty Bavorské. Od r. 1881 působil v diplomatických službách na nižších postech v Londýně, Berlíně, Bruselu, Drážďanech a na dalších místech, než se ujal po smrti otce rodových statků. Velkou část života však strávil ve Velké Británii, kde se účastnil tamního společenského života a udržoval, zde i několik milostných poměrů, z nichž patrně nejproslulejší s Lady Jenny Churchillovou, matkou budoucího britského premiéra Winstona Churchilla. Byl osobním přítelem britského krále Edwarda VII. a jeho manželky Alexandry. Po králově smrti proto byl jako zástupce Rakouska-Uherska spolu s následníkem trůnu Františkem Ferdinandem ďEste vyslán na jeho pohřeb ve Windsoru. K tomu, že pronikl do nejvyšších kruhů britské politiky přispělo také to, že jako první cizinec vyhrál na svém koni Zoedone Velkou národní steeplechase v Liverpoolu. V letech 1904–1910 byl prezidentem Rakouského Jockey Clubu. Jako velký anglofil se stal také jedním z těch, kdo se zasloužil o rozšíření fotbalu v Čechách, když roku 1875 uspořádal na louce vedle svého zámku v Heřmanově Městci jeden z prvních fotbalových zápasů. Po vypuknutí I. světové války vstoupil do armády, vymínil si však, že nebude bojovat proti Velké Británii. Byl nasazen jako ordonanční důstojník na východní frontě a poté na frontu jihozápadní. Jeho zdravotní stav se však zhoršil a byl několikrát hospitalizován. Rodový majetek zadlužil válečnými půjčkami. Po vzniku republiky byly zrušeny šlechtické tituly a začala pozemková reforma. Těžce nemocný kníže umírá v r. 1919 a jelikož se svou manželkou Alžbětou, roz. hraběnkou Wolf-Metternich zur Graft, neměl žádné potomky přechází titul a majetek na jeho bratra Rudolfa Ferdinanda.
Rudolf Ferdinand (1859–1930), 9. kníže Kinský zdědil po otci Rosice, Choceň a Freistadt. K těmto panstvím přikoupil r. 1905 panství Lysá nad Labem od vdovy po baronu Leitenbergerovi, nechal restaurovat zámek a nově vybavil jeho interiér. Začal také s obnovou zámku Bon Repos. Po vzniku samostatné republiky přišel v důsledku pozemkové reformy o část majetku. Ten rozšířil o panství Benátky nad Jizerou, ale zámek již r. 1920 prodal městu. Záhy před svou smrtí koupil v Rakousku zámek Kremsegg, kam se rodina po jeho úmrtí natrvalo přestěhovala. S manželkou Marií, roz. hraběnkou Wilczekovou, měl pouze dcery. R. 1938 dědicové prodali zámek Lysou nad Labem československému státu. V majetku rodiny zůstal pouze zahradní domek, v kterém nadále žila nejstarší Rudolfova dcera Gabriela se svým manželem Erichem Thurn-Taxisem.
Republikou neuznaný titul přešel na Rudolfova synovce Oldřicha Ferdinanda (1893–1938), který se stal 10. knížetem Kinským. Ten po domácí výuce na zámcích Chocni a Moravském Krumlově absolvoval skotské gymnázium ve Vídni, avšak následné studium práv na rozdíl od bratrů nedokončil. R. 1913 nastoupil k hulánskému pluku č. 11 a za první světové války sloužil v Srbsku a v Itálli. Zájem o aeronautiku ho přivedl r. 1916 do řad Fliegerkompagni jako leteckého důstojníka a záhy nato začal procházet pilotním výcvikem a učit se leteckým mechanikem. V r. 1920 získal československé občanství a rok nato domovské právo v Heřmanově Městci. Vedle letectví se zajímal také o automobily. Byl členem Autoklubu Republiky československé (r. 1922) a poté získal závodní licenci německého Moravsko-slezského automobilního klubu (r. 1923). Účastnil se 24 závodů, jak u nás, tak v zahraničí, z nichž některé dokonce vyhrál (r. 1924 Zbraslav – Jíloviště). Někdy s ním soupeřil také jeho mladší bratr Rudolf, majitel Moravského Krumlova. V r. 1927 ukončil závodní kariéru, avšak na automobily nezanevřel, začal se však více věnovat letectví a pólu. Vlastnil postupně několik letadel a nechal vybudovat u svých zámků v České Kamenici a Heřmanově Městci letiště s hangáry. Stal se u nás také propagátorem póla a jako jeho rozhodčí se r. 1936 účastnil olympijských her v Berlíně. V r. 1920 se prohlásil za dědice svého strýce, o pět let později převzal majetky, které náležely k fiedeikomisu, a po strýcově smrti také titul. I v důsledku pozemkové reformy však měl velké dluhy, které r. 1934 dosáhly 11,4 milionu korun. V předmnichovské době se kníže, který neuměl česky, přiklonil k sudetoněmecké straně a v květnu 1938 získal domovské právo v České Kamenici v Sudetech. Konrád Henlein ho pověřil vedením tzv. společenského štábu Runcimanovy mise. Přátelil se Hermannem Göringem a stal se členem organizace SA. V její uniformě přivítal Adolfa Hitlera v říjnu 1938 v České Kamenici. V prosinci téhož roku umírá na srdeční infarkt ve Vídni. Jeho postoj k nacistům byl nejednoznačný, protože současně jako monarchista si přál návrat Habsburků k moci v Rakousku, a tak o jeho skonu panují jisté pochybnosti. Byl dvakrát ženat, rozvod s jeho první ženou Kateřinou, roz. hraběnkou Széchenyovou, a druhý necírkevní sňatek s též rozvedenou baronkou Mathildou von dem Bussche-Haddenhausen tehdejší konzervativní aristokratická společnost těžce nesla.
Titul a majetek přešel na jeho tehdy nezletilého syna Františka Oldřicha (1936–2009), který se stal 11. knížetem Kinským. Matka, která byla poloviční Argentinkou, se rozhodla s dětmi r. 1940 opustit Evropu a odstěhovala se do Argentiny. Majetek byl na základě Benešových dekretů po válce zkonfiskován. Snahy o jeho navrácení, jenž učinil František Oldřich v polistopadové době byly většinou neúspěšné, a tak na současného 12. knížete Kinského Karla Maxmiliána (*1967) přešel pouze prázdný titul.
Na závěr přednášející zodpověděl dotazy publika a nám nezbylo než poděkovat ze zajímavé vyprávění o knížatech Kinských, z nichž většina je pohřbena v nedaleké rodinné hrobce v Budenicích.
(Pavel Zděnovec)
