I přesto, že krásné jarní sluníčko lákalo volný čas strávit spíše venku, dali posluchači Slánské akademie volného času v hojném počtu přednost vyslechnout si v sobotu 25. dubna 2026 v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném přednášku jejího zakladatele, historika umění PhDr. Vladimíra Přibyla. Tentokrát se ve svém druhém Kaleidoskopu starého umění na Slánsku zaměřil na střípky ze Zlonic a Smečna. Své vyprávění rozdělil na tři části.
První část, nazvanou Letokruhy barokní
krajiny, uvedl vzpomínkou na slánského gymnaziálního profesora Antonína
Leopolda, který působil rovněž na poli památkové péče, a na putování
s ním po Slánsku. Jeho vzpomínání na něho bylo spojeno s barokní
sochou sv. Donáta (1724) u cesty z Poštovic do Šlapánic. Poté se věnoval
historii záchrany barokní sýpky v Břešťanech (1730), která byla nejstarší na
zlonickém panství Kinských. V roce 2005 došlo k devastaci interiéru a střechy.
Naštěstí se tehdy podařilo odboru kultury a památkové péče MěÚ Slaný,
vedenému právě panem doktorem, v součinnosti s policií dalšímu ničení této
kulturní památky zabránit a alespoň zčásti zachovat původní trámoví. Ve
spolupráci s novým majitelem se poté v letech 2009–2016 přistoupilo k obnově
střechy a interiéru, i když vše již nešlo vrátit do původního stavu.
Druhá část byla věnována zlonickému kostelu a jeho úpravě na přelomu 19. a 20. stol. v duchu novobaroka a secese. Kostel Nanebevzetí Panny Marie byl postaven v barokním slohu podle návrhu Ferdinanda Maxmiliána Kaňky Ferdinandem Hübnerem v letech 1727–1744. Tato podoba chrámu se zdála bohatým majitelům panství Kinským, kteří k němu měli patronátní právo, o století později málo honosná a rozhodli se ho nechat přestavět. Tohoto úkolu se ujal profesor pražské uměleckoprůmyslové školy Friedrich Ohmann (+1927), který navrhl r. 1892 nejen novobarokní přestavbu vlastního svatostánku, ale i nerealizovanou úpravu jeho okolí (včetně Mariánského sloupu). Stavební práce provedla v letech 1895–1899 firma Václava Faigla ze Zlonic. Tato přestavba (především odstranění ochozu nad kněžištěm) však později způsobila problémy se statikou, které musely být řešeny při generální opravě v letech 1992–1995. Na proměně kostela se podílel také sochař Stanislav Sucharda (+1916). Ten vytvořil novou sochařskou výzdobu průčelí (polopostavy sv. Václava a sv. Vojtěcha a sochy Panny Marie, Beránka Božího a andělů), která nahradila původní plastiky (místo zemských světců apoštolové sv. Petr a sv. Pavel) od Josefa Kleina, jež se dnes nacházejí v přilehlé zahradě. Druhým architektem, který se podílel na úpravě kostela a jehož návrhy jsou již ovlivněny secesí, byl Josef Fanta (+1954), jenž je znám především jako tvůrce Hlavního nádraží v Praze. Podle jeho návrhu došlo k doplnění tabernáklu hlavního oltáře o další řezbářské prvky. Jím navržené novobarokní svícny, věčné světlo a kříž (Ukřižovaný v mandorle, 1903) vytvořil zlatník Jaroslav Hirsch. Co se však nepodařilo realizovat, byla nová mřížová vrata hlavní vstupní brány. Zato však jím navržené úpravy okolí (schodiště, kovová zábradlí a kandelábry) se uskutečnily. Poslední představenou osobností, jež se podílela na dnešní podobě svatostánku, byl malíř Adolf Liebsher (+1919), který spolu se svými spolupracovníky (jeho syn Adolf a Julius Fischer) vytvořil novou nástěnnou výzdobu. Ta se v provedení nepatrně liší od návrhů, které se dnes nacházejí v Památníku Antonína Dvořáka ve Zlonicích. Zadavatel prací však nebyl spokojen pouze s vyobrazením Zvěstování P. Marie, které musel malíř opravit.
Po krátké přestávce na občerstvení následovala třetí část, která byla věnována Smečnu a záhadám spojených s jeho památkami. Jednou z nich je ta, komu patří alianční erby (znaky Martiniců a Šternberků) na Platzerově sousoší Nejsvětější Trojice a na zámecké salla terreně. Podle jeho hypotézy by mohly náležet Marii Josefě ze Šternberka (+1747), vdově po významném představiteli rodu Jiřím Adamovi II. z Martinic a matce tehdejšího vladaře smečenského panství Františka Michala z Martinic, za něhož proběhla barokní úprava zámku. Poté se věnoval dotekům antické kultury v zámecké zahradě. Zde se nacházejí čtyři barokní sochy (Herkules s Nemejským lvem, Herkules se psem Kerberosem, Flora a Pomona) vytvořené neznámým autorem kolem r. 1740. V salla terreně, která je dílem Kiliána Ignáce Dietzenhofera, vytvořil jeho spolupracovník, malíř Jan Karel Kovář freskovou výzdoby na motivy z římských dějin podle Dějin Tita Livia. Jedná se o dva výjevy: Horatius Cocles na mostě Sublitius a Mucius Scaevola před etruským králem Porsennou, které představují dvě ctnosti Římanů Constantia a Fortitudine (Stálost a sílu). Což bylo v podobě Constanza a Fortezza, také heslem císaře Karla VI. Výzdoba salla terreny tak podle pana doktora mohla být holdem panovníkovi a vyjádřením věrnosti habsburskému rodu. Císařovo heslo také užil pro název své barokní opery dvorní skladatel Johann Joseph Fux. Její provedení v letní jízdárně Pražského hradu bylo součástí korunovačních slavností při české korunovaci Karla VI. a jeho manželky Alžběty Kristíny v r. 1723. Vzpomínka na toto představení mohla být též podnětem pro zadání těchto výjevů Martinici.
Na závěr svého vyprávění dal pan doktor prostor pro dotazy posluchačů. Nám poté nezbylo než mu poděkovat za zajímavou přednášku a doufat, že zase mezi nás v budoucnu zavítá, aby nás seznámil s dalšími novými poznatky o památkách našeho regionu. Přejeme mu pevné zdraví a mnoho dalších let plodného bádání.
(Pavel Zděnovec)
