Pražské památky (XVII.) s architektem Ladislavem Bartošem / sobota 6.12.2025

  Letošní běh Slánské akademie volného času vyvrcholil v sobotu 6.12.2025 tradiční pražskou exkurzí. Tentokrát jsme s Ing. arch. Ladislavem Bartošem (Národní památkový ústav – územní odborné pracoviště Praha) navštívili kostel sv. Haštala na Starém Městě a sv. Klimenta na Novém Městě a měli jsme také možnost se po čase opět setkat s PhDr. Helenou Čižinskou a PhDr. Vladimírem Přibylem, kteří jeho povídání doplnili.

   Kostel sv. Haštala se nachází nedaleko Anežského kláštera a dnes spadá pod Římskokatolickou farnost u kostela Matky Boží před Týnem. Jeho zasvěcení svatému Haštalovi je patrně jediné v celých Čechách. Na jeho místě původně stávala románská trojlodní bazilika stejného patrocinia, která se v pramenech poprvé zmiňuje r. 1234 v souvislosti s klášterem Na Františku. Patřil tehdy k významným svatyním románské Prahy, jenž těžil ze své polohy na cestě na Poříčí a faktu, že patronátní právo k němu měly české královny. V době vrcholné gotiky ve 14. století však již nestačil funkci farního kostela své čtvrti, a tak bylo rozhodnuto o vybudování nového chrámu. Ten měl být původně také trojlodní, avšak v průběhu stavby došlo ke změně projektu a místo jednoduché severní lodi byl vybudován dvoulodní síňový prostor. S ním a nebo s dnešní sakristií badatelé ztotožňují kapli Všech svatých, kterou nechali r. 1375 zřídit páni z Jenštejna. Kostel tak postupně získal podobu asymetrické čtyřlodní baziliky s jednou jižní věží.  Jeho dnešní podoba je poté výsledkem barokních úprav po velkém požáru Prahy v r. 1689, kterou provedl architekt Pavel Ignác Bayer, a rozsáhlé opravy z 19. století. Poslední renovace kostela poté souvisely s velkou povodní, která se Prahou prohnala v r. 2002.

   Výbava kostela pochází zčásti z doby barokní nebo byla pořízena při obnově interiéru po r. 1883. Hlavní oltář, jenž byl zhotoven r. 1731 v duchu vrcholného baroka, má dnes novorenesanční podobu, do které byl přetvořen v 19. stol. Jsou v něm uloženy ostatky sv. Haštala, včetně lebky, kterou chrámu daroval Karel IV. Oltářní obraz jeho nebeského patrona vytvořil r. 1883 malíř Josef Scheiwl a barokní sochy sv. Jana Křtitele a sv. Jana Nepomuckého jsou snad dílem Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa. Po stranách vítězného oblouku jsou dva protějškové baldachýnové oltáře sv. Anny (její obraz od Petra Molitora z r. 1739, sochy sv. Jáchyma a Josefa) a Panny Marie Getenesanské (1732, obraz Panny Marie Dobré rady od J. Scheiwla po 1883, sochy Árona a sv. Anny). Při západní stěně dvoulodí se nacházejí umělecky významné Brokoffovy sochy (Kalvárie, Kristus na hoře olivetské, Kristus bičovaný, Kristus oděný nachovým rouchem, Nesení kříže a Kristus v hrobě) z r. 1716, jenž pocházejí ze zrušeného oltáře sv. Kříže. Za povšimnutí stojí také barokní kazatelna (kol. r. 1730) a náhrobky z 16. až 18. století. V sakristii jsme mohli poté spatřit fragmenty gotických a renesančních nástěnných maleb, z nichž nejzachovalejší je na její západní stěně Poslední večeře, jejíž autor patrně čerpal inspiraci v emauzském cyklu. Zájemci mohli poté vystoupat do prostor nad ní, kde se kdysi nacházela klenotnice.

  Po prohlídce kostela jsem se vydali na krátkou procházku ke druhé svatyni. Cestou jsme se zastavili u Novomlýnské vodárenské věže, která zásobovala dolní část Nového Města pražského již ve středověku. Původní dřevěnou stavbu nahradila na přelomu 16. a 17. století kamenná věž, na jejímž vrcholu byl letohrádek. V r. 1655 se však v důsledku povodně zhroutila a bylo nuceno přistoupit k vybudování nové. Dnešní věž tak vznikla v letech 1658 až 1660 a jejím byl stavitelem Jan Decapauli. Po nedávné rekonstrukci je dnes otevřena veřejnosti a je v ní expozice věnovaná vodárenství a tradici pražských hasičů. Naproti ní se nachází Poštovní muzeum (tzv. Vávrův mlýn), jehož místnosti v 1. patře zdobí malby slánského rodáka Josefa Navrátila, a za ním již lze spatřit siluetu kostela sv. Klimenta.

   Svatoklimentské patrocinium svědčí o velikém stáří této svatyně, jenž leží v části Nového Města, kde předtím bývala osada Poříčí. Dnešní kostel je však již třetí stavbou na tomto místě. Předním zde stály dva jeho předchůdci. Ten první, jenž byl po Vyšehradu druhou nejstarší svatyní na pravém břehu Vltavy v Praze, pocházel ještě z předrománské doby a mnoho o něm nevíme. Ten druhý vystavěný na konci 12. století v románském slohu sloužil po nějakou dobu jako útočiště dominikánů, jinak však byl chrámem farním. Za dobu svého fungování prošel několika úpravami. Na počátku 15. století však bylo rozhodnuto o jeho zboření a postavení nové gotické baziliky. Ta také v následujícím století prošla výraznou proměnou a tuto podobu si kostel i přes velký, tzv. francouzský požár (1689) zachoval až do svého zrušení r. 1784 za vlády císaře Josefa II. Odsvěcený chrám byl prodán r. 1793 mlynářské rodině Michaloviců, kteří ho využívali jako sýpku. R. 1850 se však s pomocí sbírky podařilo evangelickému faráři Bedřichu Vilému Košutovi kostel vykoupit a navrátit ho k jeho původnímu účelu. Následně jej začala využívat helvetská náboženská obec (kalvinisté). Na sklonku 19. stol. se přistoupilo k jeho regotizaci a v této podobě s malou úpravou ze 70. let 20. století se zachoval do současnosti. Dnes je majetkem Farního sboru Českobratrské církve evangelické, avšak k bohoslužbám jej využívají i další církve.

  Interiér kostela je prostý. Mimo novogotické kazatelny tak návštěvníka zaujmou především architektonické prvky (klenba, santktuář, sedile), fragmenty středověkých nástěnných maleb v presbytáři (část pašijového cyklus, tři andělé přidržující závěs v sedile), nápis z r. 1578 „Slovo páně zůstává navěky“ a vyřezávané dveře do sakristie z r. 1609. V sakristii jsme mohli spatřit patrně základový kámen s černou gotickou kresbou Panny Marie s Ježíškem a sv. Jana Evangelisty (?) a část druhého sanktuaria a nakonec jsme si v předsíni prohlédli náhrobníky ze 16. stol.

   Prohlídkou kostela skončila letošní pražská exkurze a nám nezbylo než panu architektovi poděkovat za zasvěcený výklad a těšit se, že s ním vyrazíme na další toulky za pamětihodnostmi stověžaté matičky. Protože však to bylo také poslední setkání naší akademie, je nutno na závěr též poděkovat jejím organizátorům z Odboru kultury a památkové péče MěÚ Slaný, především Aleně Urbanové, za další úspěšný ročník a všem poté popřát pěkné nadcházející svátky a doufat, že se zase se všemi v novém roce opět setkáme.

(Pavel Zděnovec) 

Zde si můžete prohlédnout fotografie PhDr. Vladimíra Přibyla.