Jan Hacker o sv. Gothardu, krovech a zvonech ve Slaném i na Slánsku / sobota 7.12.2024

   Letošní ročník Slánské akademie volného času uzavřela v sobotu 7. prosince v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném přednáška Jana Hackera, který v našem městě působí jako zvoník u sv. Gotharda.

   Zvonům a krovům tohoto kostela byla věnována prvá část jeho vyprávění. Počátky tohoto chrámu souvisí s ostrovskými benediktiny, kteří zde měli svoji expozituru, jež byla později povýšena na probošství a spravovala jejich majetek na Slánsku. Někdy po svatořečení biskupa Gotharda z Hildesheimu (1134) tady nechali vystavět románskou trojlodní baziliku. Ta se stala po založení města i jeho farním kostelem. V průběhu 14. století byl přestavován v gotickém slohu, čemuž přispěl i požár r. 1371. Další pohromu pro chrám znamenaly husitské války, kdy jej r. 1425 zachvátil znovu oheň, a po jejich skončení bylo opět nuceno přistoupit k jeho opravám. Stavební práce na něm poté pokračovaly až do r. 1520, kdy byla dokončena výstavba sakristie. V této podobě, až na malé úpravy poté sloužil kostel další staletí. K dalším nezbytným renovacím se přistoupilo až v 19. a 20. století. Významné opravy na něm probíhají i v současnosti.

   Přednášející nás upozornil na některé zajímavosti, které jsou spjaty s tímto svatostánkem. Na vnějších stěnách chrámu se nalézají různé nápisy, kamenické značky, důlky a další stopy lidské činnosti. Cínová křtitelnice z r. 1511 má podobu zvonu. Starobylost pozdně gotických dveří prozrazuje různorodost jejich ornamentální výzdoby.

   Co však z uměleckohistorického pohledu ještě zvyšuje význam této kulturní památky, jsou zachovalé středověké krovy. Nedávný dendrochronologický průzkum pomohl s jejich datováním a upřesnil stavebně historický vývoj. Dozvěděli jsme se tak, že krov zvonice pochází z let 1445/46, hlavní lodi 1451/1452 a presbytáře 1476/1477. Osa vrátku nad hlavní lodí byla zhotovena po r. 1463 a zvonová stolice pochází z let 1495/1497.

   Původní zvonový soubor je z let 1494 až 1545. Je tvořen zvony Gothard, Vojtěch a Erasmus. Gothard je z r. 1494, byl ulit Jiřím Konvářem z Nového Města pražského a k jeho výzdobě patří postava biskupa (měl by to být sv. Gothard, ikonograficky však spíše odpovídá sv. Mikuláš) a Assumpta (Panna Maria Nanebevzatá). Zvon je zavěšen na rohatinách, jež byly předchůdci valivého ložiska, a to, že se se jedná o autentický prvek, dokládá, že chyběla všechna bezpečnostní opatření, pročež bylo nutno před časem přistoupit k nutným úpravám. Vojtěch je od Bartoloměje z Nového Města pražského z r. 1508 a zdobí ho Panna Maria s Jezulátkem. Erasmus byl ulit Stanislavem z Nového Města pražského r. 1545. Sloužil jako umíráček. Patrně k tomuto jeho účelu se váže i jeho výzdoba s Janem Evangelistou a Pannou Marií Bolestnou. Zasvěcení zvonu sv. Erasmu je v Čechách výjimečné a snad souviselo s tím, že byl darován slánským cechem soukeníků a tkalců. Sv. Erasmus byl patronem tkalců a soukeníků. Zvon byl původně zavěšen v zaniklém okně zvonice a nedávno se ho podařilo nechat zrestaurovat ve Zvonařství Manoušek na Zbraslavi. Další tři zvony se do dnešní doby nezachovaly. Byli to Dominik, sanktusovník a Angelus (?). Původního Dominika (či Dominikál) stvořil r. 1521 mistr Bartoloměj z Nového Města pražského. V r. 1876 pukl a byl přelit téhož roku Josefem Diepoldem v Praze. Tento nový zvon byl zrekvírován. K jeho výzdobě patřila postava sv. Dominika. O těch dvou dalších více nevíme. V nedávné době přibyl do kostela nový zvon Michal, jenž byl vyroben z litiny těsně po druhé světové válce a původně sloužil v kostelu sv. Viléma Akvitánského ve Vřesině u Hlučína.

   Na zvonici se neustále pracuje, dochází k různým úpravám, aby uchycení zvonů odpovídalo současným bezpečnostním požadavkům, a k dílčím opravám (obnova spojovacích prvků zvonové stolice, odstranění recentně instalovaných vzpěr apod.). Přitom dochází také k archeologickému výzkumu (zjišťovací sonda k základovému roštu stolice). Nacházejí se tu věci (keramika, papír), které zde v minulosti zanechali zvoníci a další návštěvníci zvonice.

   Po krátké přestávce začala druhá část přednášky, v níž jsme letem světem navštívili další zvonice v našem regionu. Nejprve jsme však ještě zůstali ve Slaném. V klášterním kostele Nejsvětější Trojice se nacházejí dva barokní zvony. Jsou zasvěceni Nejsvětější Trojici (Mikuláš Löw, 1669, nové srdce 1875, na něm reliéf s tímto námětem) a Panně Marii (reliéf přenesení Svaté chýše do Loreta). I zde našli ve zvonici zajímavé předměty (barokní nádoba zvaná šál, hrací karty). Ze zvonice kaple Zasnoubení Panny Marie piaristické koleje pocházejí zvony z r. 1807, jenž byly vyrobeny v dílně Františka Josefa Kühnera v Praze, na větším je vyobrazena Bohorodička a na menším Nejsvětější Trojice. Zvony byly nedávno restaurovány.

   V Želenicích se ve zvonici u kostela sv. Jakuba Většího nachází zvon z r. 1613 od slánského mistra Jindřicha Senomatského ze Šternstatu, který zdobí znak města Slaného. Další jeho dílo je v Kvílicích.

   Nejstarším zvonem v našem okolí se může patrně pyšnit Knovíz. Na Slánsku máme také zvony od slavných zvonařů ze 16. stol. Brikcího z Cimperka (Želenice, Dřínov, Nabdín, Neprobylice, Smečno, Páleček) a Tomáše Jaroše z Brna (Řisuty). Mezi v regionu zastoupené novodobé autory patří rodina Manoušků. Z jejich dílny pocházejí zvony ze Pcher a sv. Václav z Budče. Ten původní z r. 1935 od Rudolfa Manouška st. byl zničen za druhé světové války. Nový byl poté u nich ulit v r.1993. Příkladem toho, jak by se však současnosti nemělo postupovat, je zvon Ludmila z r. 2024, který si nechali místní zhotovit až v Itálii pro kapličku v Třebichovicích (18. stol.).

   Na závěr zbyl prostor pro dotazy posluchačů. Přednášející upozornil na možnost přispět na opravu zvonů a zúčastnit se jím vedených prohlídek sv. Gotharda. Nám poté již nezbylo než poděkovat za zajímavé vyprávění a popřát mu mnoho zdaru v péči o jemu svěřené zvony.

  Tak skončil další běh naší akademie, a je proto na místě za ní poděkovat jejím organizátorům z odboru kultury a památkové péče MěÚ Slaný a popřát jim mnoho úspěchů v jejich práci. Všem poté přejeme krásně prožité Vánoce, mnoho štěstí a zdraví do nového roku a doufáme, že se s nimi opět v dalším ročníku akademie setkáme.

(Pavel Zděnovec) 

S architektem Ladislavem Bartošem u sv. Jakuba Většího na Starém Městě pražském / sobota 16.11.2024

  V sobotu 16. listopadu 2024 se uskutečnila tradiční pražská exkurze posluchačů Slánské akademie volného času. Tentokrát se její účastníci vydali spolu s Ing. arch. Ladislavem Bartošem z Národního památkového úřadu (Územní odborné pracoviště Praha) do kostela sv. Jakuba Většího na Starém Městě pražském a do části k němu přiléhajícího kláštera Řádu menších bratří konventuálů (minoritů).

   Nejprve jsme si celý komplex obhlédli zvenku a pan architekt pohovořil o jeho stavebním vývoji, na jehož dokumentaci se zčásti podílel. Nejvíce nás zaujalo průčelí kostela, které je nezvyklé především svou bohatou štukovou výzdobou znázorňující tři světce – sv. Františka z Assisi, sv. Jakuba Většího a sv. Antonína z Padovy. Zajímavý je také vstupní portál do konventu s barokními vyřezávanými dveřmi s reliéfy sv. Františka Serafínského a sv. Antonína Paduánského na křídlech a se znakem minoritů doprovázeným hlavičkami andělů v nadhlaví. Nad ním je ve výklenku barokní kopie svatojakubské P. Marie Bolestné (Piety) jako ochránkyně kláštera. Branku do klášterní zahrady zdobí sousoší Kalvárie s Ukřižovaným a dětským géniem datované letopočtem 1822.

   Poté jsme vstoupili do kostela, usedli do lavic a náš průvodce nám začal vyprávět o historii tohoto klášterního celku. Minorité se zde usadili za vlády českého krále Václava I., kdy podle pokračovatelů Kosmovy kroniky obdrželi r. 1232 dům v Praze. O dva roky později byl vysvěcen kostel, jenž byl pro jejich řád nezvykle zasvěcen apoštolovi sv. Jakubu Většímu. V refektáři kláštera se r. 1311 konala korunovační hostina Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. O pět let později však klášter vyhořel a tento manželský pár se zasloužil o jeho renovaci. Za vlády prvních Lucemburků proběhla přestavba kláštera v gotickém slohu, která byla dovršena vysvěcením nového chrámu r. 1374 pražským arcibiskupem Janem Očkem z Vlašimi. Ten stal jednou ze zastávek Svatojakubské cesty do Santiaga de Compostela. Byl také jedním z míst, kde bylo při pohřbu císaře Karla IV. r. 1378 vystaveno jeho tělo. Za husitských válek byl klášter uchráněn před rabováním cechem řezníků, kteří jej opět ochránili r. 1611 při vpádu Pasovských. To již však měl kostel měl za sebou úpravu provedenou za císaře Rudolfa II. Osudným se však pro něj stal tzv. francouzský požár v r. 1689, po němž došlo k výrazné barokní přestavbě provedené Janem Šimonem Pánkem. Kostel byl postupně bohatě obdařen novým inventářem zhotoveným předními umělci té doby. Za josefínských reforem byl klášter částečně zrušen, avšak řádoví bratři v něm nadále přebývali. Severní část konventu zničenou požárem 1841 však museli prodat a v klasicistně přestavěném objektu působí od té doby střední škola. V refektáři kláštera vznikla první mateřská školka u nás. V letech 1938 až 1941 proběhla poslední významná renovace kostela a konvent se prvních výrazných oprav v minulém století dočkal až na jeho konci.

   Následně jsme si prohlédli kostel a zastavili se u každého oltáře. V trojlodí se jich nachází dvacet dva, které zdobí plátna od Petra Brandla, Petra Kecka, Hanse von Achena, Jana Jiřího Heinsche, Michala Václava Halbaxe a Jana Kryštofa Lišky, a jejich sochařskou výzdobu dodaly většinou dílny Matěje Václava Jäckla a Ignáce Františka Platzera. V severní lodi se nachází náhrobek Jana Václava Vratislava z Mitrovic od Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa a Johanna Bernarda Fischera z Erlachu, který se řadí mezí přední barokní sepulkrální památky ve střední Evropě, a pamětní deska, která připomíná, že kostel je pod ochranou cechu řezníků z r. 1615. Presbytáři vévodí hlavní oltář s obrazem Umučení sv. Jakuba od Václava Vavřincem Rainera a pozdně gotická socha Piety, které byly připisovány zázraky. K umělecky hodnotnému vybavení kostela se řadí také barokní kazatelna a monumentální varhany, jejichž původní podoba pocházela z dílny Abrahama Storka z Lokte (1705). Klenbu kostela zdobí fresky původně od Františka Maxmiliána Vogeta, které v hlavní lodi znázorňují výjevy ze života Panny Marie a v chóru jsou oslavou Nejsvětější Trojice.

   Po obhlídce chrámu jsme přešli do konventu, kde nás uvítala Helena Kohoutová, která se podílí na obnově a zpřístupnění části kláštera veřejnosti. Nejprve jsme si prohlédli rajský dvůr. Křížové chodby po jeho obvodě jsou z části gotické a zbytek byl doplněn v baroku. Pak jsme nahlédli do sklepení, které dnes slouží jako galerie. Poté jsme v přízemí kláštera navštívili zimní refektář (současný Sál Jana Lucemburského), který zdobí fresky F. M. Vogeta z r. 1737, jejichž námětem jsou výjevy ze života sv. Františka z Assisy, a štuková výzdoba Abondia Bolly. Následně jsme vystoupili do patra, kde se nachází letní refektář (současný Korunovační sál), jenž je vyzdoben nástropními malbami, jež představují tyto náměty: Sv. František podpírá budovu lateránského řádu v Římě, Potvrzení řádu menších bratří papežem Honoriem III, Stavění kláštera sv. Jakuba a Zachránění kláštera pražskými řezníky. Původní Vogetovy fresky byly přemalovány r. 1881 Františkem Duchoslavem. Ve dvou nikách pod sebou na západní stěně s okny jsou sochy světců. Po stranách refektáře se nacházejí vstupy do bývalých cel bratří, které jsou dnes prezentovány jako salónky.

   Závěr naší prohlídky patřil kapli sv. Anny, kterou nám zpřístupnil jeden ze zdejších bratří minoritů, rektor P. Stanislaw Josef Jaromi, Ph.D., OFMConv. V jádru gotická stavba prošla barokizací. Její výmalba od Vogeta byla v 19. stol. přemalována. Nachází se v ní oltář sv. Rodiny z 40. let 18. stol. a na stěně náhrobní deska Zuzany Busové, manželky kapelníka císaře Rudolfa II., z r. 1598.

  Tady jsme se rozloučili s naším průvodcem, poděkovali jsme za zajímavý výklad a doufáme, že i v budoucnu s ním budeme poznávat další pražské památky. Poté se již každý sám vydal na další obhlídku Prahy nebo rovnou zamířil do svého domova. Byla také možnost ve Valdštejnské jízdárně navštívit výstavu École de Paris věnovanou také dílu Georgese Karse, rodáka z nedalekých Kralup nad Vltavou, kterou můžu vřele doporučit.

(Pavel Zděnovec)

  

Autor fotografií: PhDr. Vladimír Přibyl

Další jeho fotografie najdete zde.

PhDr. Zdeněk Kuchyňka o Budči a svatováclavské tradici / sobota 5.10.2024

    Po letní pauze se opět sešli posluchači Slánské akademie volného času se v sobotu 5. října 2024, aby si vyslechli další přednášku letošního ročníku. Již po několikáté mezi ně zavítal PhDr. Zdeněk Kuchyňka ze Sládečkova vlastivědného muzea v Kladně, aby jim vyprávěl o nedaleké Budči a s ní spojené svatováclavské tradici.

    Budeč u Zákolan byla osídlena již v pravěku. Slovanské hradiště zde vzniklo v 9. století a bylo jedním z center přemyslovské středočeské domény. Český kníže Spytihněv I. (+915) v době své vlády (895–915) na něm nechal patrně r. 905 vystavět kostel sv. Petra. Tato rotunda je považována za nejstarší dochovanou stavbu na našem území. Později došlo ještě k výstavbě kostela Panny Marie, který byl za josefínských reforem zrušen a až na základy se z něho nic nezachovalo. Hradiště však záhy ztratilo své postavení ve správě země a začalo se postupně vylidňovat, až zde zůstaly jen církevní stavby a zbytky opevnění.

   Co však zachovalo Budeč v paměti lidí, byly legendy spojené se životem sv. Václava, podle nichž zde nabyl vzdělání. Zdejší kněz ho měl naučit číst v žaltáři a odříkávat žalmy. Tato legendární vyprávění vycházejí z toho, že u každého kostela bývala vyučována skupinka chlapců, kteří knězi vypomáhali při bohoslužbě, jež byla sloužena téměř celá v latinském jazyce. Ti se nejprve naučili žalmy nazpaměť a poté i číst a psát. To, že tomu tak bylo i na Budči, dokládá nález tabulky a písátek. Ve skutečnosti však byl patrně mladý kněžic jako nevládnoucí člen dynastie pověřen správou hradiště panujícím knížetem, jenž se svou družinou vykonával svou vládu tak, že neustále putoval mezi svými sídly.

   Vznikla tak tradice o škole na Budči, která přetrvala staletí. Ve svých dílech jí rozkošatili jak renesanční kronikář Václav Hájek z Libočan (+1553), tak barokní historici Bohuslav Balbín (+1688) a Jan František Beckovský (+1725). Tvrdilo se, že již v dobách pohanských se zde vyučovalo čarodějnictví a jejími absolventy tehdy byly Krokovy dcery Libuše, Kazi, Teta i Přemysl Oráč. V okolí Budče byly poté také s tamním pobytem budoucího světce spojovány dvě přírodní památky – svatováclavská studánka a kamenné lože sv. Václava.

   V 19. století se o zachování povědomí o významu Budče v počátcích české státnosti zasloužil především lékař, pedagog a filosof Karel Slavoj Amerling (+1884), který v r. 1839 založil na Novém Městě pražském vyučovací ústav nazvaný Budeč, jehož činnost však záhy musel z finančních důvodů ukončit. Na místě, kde měla být kdysi nejstarší škola v Čechách, chtěl vybudovat univerzitu a místní hřbitov proměnit v pohřebiště významných osobností národa. Nic z toho se však neuskutečnilo. Věnoval se však výuce učitelů a vydával pro ně časopis Posel z Budče. Ta se stala také místem jeho posledního odpočinku.

   Hradiště v té době neušlo pozornosti také našich prvních archeologů. Svou pozornost jí věnoval již páter Václav Krolmus (+ 1861), který také v obrozeneckém nadšení hledal hrob praotce Čecha a další podobné starožitnosti. Jan Erazim Vocel (+1871) v druhém svazku svého díla Pravěk země české (1868) uveřejnil jeho první plánek.

   Na počátku 20. století se rozběhly z iniciativy Společnosti přátel staroslavné Budče, u jejíhož zrodu stál učitel Václav Dlouhý, přípravy oslav tisíce let od založení budečského kostela. Ten prodělal v průběhu staletí několik proměn. Nejprve byla k rotundě přistavěna románská věž a v baroku ještě přibyla sakristie, která nahradila původní podkovovitou apsidu. Interiér svatostánku se také během doby měnil. Nejstarší zachovanou částí vybavení je dnes kamenná kazatelna z r. 1585, která je dokladem nového zasvěcení kostela sv. Petru a sv. Pavlu. Poblíž ní se nachází na zdi podpis renesančního básníka a humanisty Štěpána Lomnického z Budče (+1623). Barokní inventář kostela podlehl zkáze při požáru r. 1876. Při jeho obnově byl nahrazen novým hlavním novorománským oltářem sv. Petra a sv. Pavla. Boční oltáře z r. 1827 byly zasvěceny sv. Ludmile a sv. Václavovi. Pod kruchtou byl umístěn krucifix ze 16. stol. Před oslavami, které vyvrcholily v r. 1905, byl kostel nově vymalován. Další změna nastala v souvislosti s chystaným svatováclavským miléniem, kdy byly boční oltáře odstraněny, hlavní oltář vyměněn a byla zhotovena nová malířská výzdoba. Novému hlavnímu oltáři vzniklému v letech 1926 až 1927 vévodil Ukřižovaný, jenž byl předtím umístěný pod kruchtou. Poslední úpravy poté nastaly v 90. letech, kdy byl zhotoven sochařem Petrem Váňou nový kamenný oltář.

   Velkolepé oslavy mučednické smrti sv. Václava v r. 1929 daly také podnět k soustavnějšímu archeologickému průzkumu budečského hradiště. Ten v několika etapách trval až do nedávné doby a postupně ho později v 70. a 80. letech 20. stol. vedli významní archeologové Zdeněk Váňa (+1994), Miloš Šolle (+2004) a Naďa Profantová. Revizi celkového průzkumu poté provedla Andrea Bartošková.

 

 Polistopadové změny přinesly možnost opětovně se přihlásit k svatováclavským tradicím, a tak od r. 1990 se každoročně konala Národní svatováclavská pouť na Budeč, jenž byla později přejmenována na dnešní Svatováclavské slavnosti. Přestože se tamní hřbitov nestal českým Slavínem, jsou na něm pohřbeni vedle Amerlinga takové osobnosti jako sochař a spisovatel František Hnátek (+1941), akad. sochař Bedřich Stefan (+1982) a historici Oto Urban (+ 1996) a Václav Davídek (+ 1993), autor Vévodské Budče (1945) a Co bylo před Prahou (1971).

  Na závěr přednášky zbyl čas na dotazy obecenstva a nám nezbylo než poděkovat panu doktorovi za zajímavé vyprávění. Těšíme, že mezi nás znovu v budoucnu opět zavítá a my budeme moci vyslechnout jeho další přednášku věnovanou našemu regionu.

(Pavel Zděnovec)

Kateřina Adamcová o Matyáši Bernardu Braunovi / sobota 8.6.2024

   V sobotu 8. června 2024 se uskutečnila v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném další přednáška letošního ročníku Slánské akademie volného času, která byla tentokrát věnována sochaři a řezbáři Matyáši Bernardu Braunovi, o kterém nám přijela vyprávět Mgr. Kateřina Adamcová, Ph.D., z Ústavu dějin umění FF Univerzity Karlovy v Praze.

   Jeden z nejvýznamnějších představitelů českého vrcholného barokního sochařství, jenž tvořil především v dynamicko-expresivním stylu, se narodil 24.2.1684 v tyrolské vesnici Sautens (u Oetzu západně od Innsbrucku), které patřila k panství stamského kláštera. Jeho otec Jakub Braun byl kovář a sedlák.

   Místem, kde se budoucí sochař seznámil s výtvarným uměním byl cisterciácký klášter ve Stamsu. Na výzdobě jeho konventního kostela na Nanebevzetí Panny Marie se podílel mezi jinými umělci také sochař Andreas Thamasch (1639–1697), autor Kalvárie nad tzv. Rakouským hrobem, v jehož dílně patrně započal mladý Braun svou uměleckou kariéru. Jeho další sochařské školení pokračovalo snad v Innsbrucku nebo v Salcburku.

   Podle náznaků v jeho tvorbě předpokládají historici umění, že na závěr svého učení vykonal tovaryšskou cestu do Itálie. Přednášející dokumentovala, jaký vliv na jeho dílech měly zastávky v jednotlivých uměleckých centrech jako byly Benátky (atlant, Giusto le Court, Chiesa delľ Ospedaletto – atlanti, Clam-Gallas palác, Praha – Staré Město), Florencie (alegorie Vítězství, Michelangelo Buonoratti – sv. Jeroným, nika v lodi sv. Klimenta, areál Klementina, Praha – Staré Město) a především Řím (Gian Lorenzo Bernini, Únos Proserpiny, Boreas unáší Oréthiu / Čas unáší krásu / zámek Duchcov), kde se baroko zrodilo. Jeho dílo však prozrazuje, že také poznal antické originály (Venuše Medici, varianta Praxitelovy Venuše Knidské + Berniniho Caritas, náhrobek papeže Urbana VIII., San Pietro, Řím – Venuše, Clam-Gallas), jež byly vzorem pro klasicizující proud barokního sochařství i práce svých současníků (Giuseppe Mazzuolli, Adonisova smrt, 1709, Ermitáž; Braun – Herkules a Lichas (?), usedlost J. Rotta v Šárce, později zámek Štiřín – jeho žák Johann Lang-Dlouhý, personifikace Prosinec, Lysá nad Labem), kteří byli naopak součástí proudu dynamicko-expresivního.

   Na tom, jak se dostal Braun do Čech se kunsthistorici neshodují. Jedni předpokládají, že se tak stalo na pozvání plaského opata Eugena Tyttla. Plasy byly dceřiným konventem kláštera Stams, a tak mezi nimi panovaly čilé kontakty. Druzí se domnívají, že Brauna přivedl hrabě František Antonín Špork, který se měl s umělcem seznámit r. 1704 při své cestě do Bolzana.

   Bezpečně však víme, že jeho první prací, kterou vytvořil na české půdě, byla Kalvárie pro plaský klášter. Bylo dílo, kterým se chtěl sochař předvést před zadavatelem první větší zakázky, kterou bylo sousoší sv. Luitgardy na Karlově mostě.

  Současně také pracoval pro hraběte Šporka, pro jehož poustevnu sv. Václava vytvořil sochy dvou andělů (Anděl blažené smrti a Anděl žalostné smrti), při jejichž tvorbě se inspiroval Berniniho anděly s nástroji umučení Krista na Andělském mostě v Římě. Pomáhal tak svými pracemi také sakralizovat českou barokní krajinu.

   Sousoší Vidění sv. Luitgardy z Karlova mostu se stalo jeho mistrovským kusem pro vstup do pražského sochařského cechu. V tomto náboženském výjevu může pozorný divák poznat také sochařův smysl pro humor, když si pozorně prohlédne andělíčky, kteří světici doprovázejí. I zde se nechal autor inspirovat Berninim (andělské glorioly v nástavci Cathedra Petri). Na této zakázce pracovali patrně také Braunovi přátelé Petr Brandl, který měl vytvořil předlohu a architekt František Maxmilián Kaňka, který je považován za autora podstavce.

   Braun se chtěl podílet i na další výzdobě mostu, a tak sváděl někdy i neúspěšně zápas o další zakázky (sousoší sv. Františka Xaverského) se svým největším konkurentem Ferdinandem Maxmiliánem Brokoffem, představitelem klasicizujícího pojetí, s nímž ho poutaly těsné vazby a oba velcí mistři se navzájem inspirovali. Dalšími díly z Braunovy dílny, jejichž kopie se na mostě dnes nacházejí, jsou, vedle sv. Luitgardy, také socha sv. Iva a sousoší sv. Ludmily s malým sv. Václavem.

   Proslulost sv. Luitgardy přinesla jeho dílně mnoho zakázek od církevních a šlechtických objednavatelů. Nejvíce z nich pocházelo od hraběte Šporka, jehož panství Lysá nad Labem a Choustníkovo Hradiště, kde vystavěl Kuks, byla poseta Braunovými sochami. Konkrétně byl připomenut Betlém v Novém lese u Kuksu a z něho socha sv. Magdalény. Hrabě ho nechal vybudovat po své návštěvě Adršpašských skal. K dalším jeho objednávkám patřily dva pomníky císaře Karla VI., z nichž ten, jenž měl zdobit Karlův most nebyl realizován (1723) a druhý byl postaven v Hlavenci (1724–1725). Samotného Šporka měla na věky připomínat jeho apoteóza, která se stala součástí výzdoby parku zámku ve Valči, která patřila jeho příteli. Nebyla ve své době jediná a nám stačí připomenout Apoteózu prince Evžena Savojského od Balthasara Permosera.

   V Praze pracoval vedle soch pro Karlův most také na Clam-Gallasově paláci na Starém Městě (např. Herkulovský reliéf na podstavci pod atlanty, jenž byl vytvořen přímo na místě), výzdobě kostela sv. Klimenta v Klementinu (např. socha sv. Lukáše jako sochaře – možný autoportrét) nebo v katedrále sv. Víta na Pražském hradě (náhrobek hraběte Leopolda Antonína Josefa Šlika).

   Mimo hlavní město a Šporkova panství nacházíme jeho díla také v Cítolibech u Loun (např. na ohradní zdi kostela sv. Jakuba umístěný Chronos), Jaroměři (mariánský sloup), Teplice (morový sloup) a dalších místech.

   Úspěšný sochař se stal majitelem několika nemovitostí, vedle domu U Kamenného stolu vlastnil v Praze na Novém Městě také letohrádek. Oženil se s Marií Alžbětou Miseulisovou a měl s ní několik dětí, z nichž však žádné nepřevzalo otcovo řemeslo. Dílny se proto ještě za jeho života ujal synovec Antonín Braun. Zemřel v Praze 15. 2. 1738 jako mnoho dalších sochařů na silikózu a byl pochován v kostele sv. Štěpána na Novém Městě.

   Na závěr své poutavé přednášky dala přednášející prostor pro dotazy posluchačů a nám nezbylo než poděkovat za zajímavé vyprávění a doufat, že mezi nás opět zase časem zavítá, aby nám představila další Braunova díla, na něž se s časových důvodů nedostalo, či nás seznámila s některým z dalších sochařů českého baroka.

   Jelikož se blíží léto, nezbývá nakonec než všem popřát hezké počasí a krásně strávené dny odpočinku, než se opět v říjnu zase všichni sejdeme na dalším pokračování naší akademie.

(Pavel Zděnovec)

PhDr. Miloš Hořejš o knížatech Kinských ve 20. století / sobota 18.5.2024

   V sobotu 18.5.2024 měli posluchači Slánské akademie volného času možnost vyslechnout v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném přednášku PhDr. Miloše Hořejše, Ph.D., z Národního technického muzea v Praze o osudech knížecí větve Kinských ve 20. století.

   Počátky rodu, který měl v erbu stříbrné vlčí zuby v červeném poli, sahají patrně až do 13. st., avšak významnějšího postavení dosáhl teprve v 16. stol., kdy již lze také lépe sledovat příbuzenské vztahy mezi jeho jednotlivými členy. Ti se však až do Bílé hory píšou jako Vchynští podle rodové tvrze Vchynice na Lovosicku. Jejich záměr dosáhnout panského stavu podvrženým příbuzenstvím s Tetoury z Tetova zprvu nevyšel, přesto r. 1611 vytoužené mety dosáhli. Ani nejednoznačný postoj Kinských v době českého stavovského povstání nezabránil po jeho porážce dalšímu vzestupu rodu, který se r. 1628 zařadil mezi hrabata. Vrcholu následně dosáhl v 18. století, kdy byl přijat mezi nejpřednější aristokracii habsburské monarchie a nejstarší člen rodu obdržel r. 1747 titul říšského knížete, který byl dědičný pro prvorozeného syna, jenž nad štít svého znaku mohl stavět knížecí korunu.

   V té době se také začali potomci nejvyššího kancléře Českého království Václava Norberta Oktaviána (+ 1719) dělit do několika větví. Prvním knížetem se stal Štěpán Vilém (+ 1749), který se s jedním ze svých bratrů Filipem Josefem (+ 1749) podílel významně na správě Českého království na počátku vlády Marie Terezie. Po něm zdědil titul jeho syn František Josef (+ 1752), jenž však zemřel bezdětný. Hodnost tak přešla na Františka Oldřicha (+ 1792), syna Filipa Josefa, který se stal zakladatelem současné knížecí větve.

   Mezi jeho potomstvo se řadí také Ferdinand Bonaventura (1834–1904), 7. kníže Kinský z Vchynic a Tetova, první z knížat, jejichž osudy nám přednášející více přiblížil. Tento dědičný člen Panské sněmovny říšské rady a poslanec zemského sněmu Království českého, c. k. tajný rada a rytíř řádu zlatého rouna byl významný velkostatkář (Českokamenický velkostatek, Zlonice, Heřmanův Městec, Choceň, Rosice a Horažďovice), majitel zámků Budenice, Zlonice, Rosice u Chrasti, Heřmanův Městec, Česká Kamenice s loveckým zámečkem na Tokáni a městských paláců v Praze (Palác Kinských na Staroměstském náměstí) a ve Vídni (Palác Daun-Kinsky na Freyung 4). Na svých panstvích zakládal cukrovary a pivovary. Se svou ženou Marii Josefou, roz. princeznou z Lichtenštejna, měl sedm dětí, z toho byli tři synové.

   Nejstarší Karel (1858–1919) se po otcově smrti stal 8. knížetem Kinským a proslul jako velký obdivovatel Velké Británie a milovník koní. Ve Vídni absolvoval skotské gymnázium a poté na univerzitě studoval práva. V r. 1877 poprvé s otcem a bratrem navštívil Velkou Británii jako doprovod rakouské císařovny Alžběty Bavorské. Od r. 1881 působil v diplomatických službách na nižších postech v Londýně, Berlíně, Bruselu, Drážďanech a na dalších místech, než se ujal po smrti otce rodových statků. Velkou část života však strávil ve Velké Británii, kde se účastnil tamního společenského života a udržoval, zde i několik milostných poměrů, z nichž patrně nejproslulejší s Lady Jenny Churchillovou, matkou budoucího britského premiéra Winstona Churchilla. Byl osobním přítelem britského krále Edwarda VII. a jeho manželky Alexandry. Po králově smrti proto byl jako zástupce Rakouska-Uherska spolu s následníkem trůnu Františkem Ferdinandem ďEste vyslán na jeho pohřeb ve Windsoru. K tomu, že pronikl do nejvyšších kruhů britské politiky přispělo také to, že jako první cizinec vyhrál na svém koni Zoedone Velkou národní steeplechase v Liverpoolu. V letech 1904–1910 byl prezidentem Rakouského Jockey Clubu. Jako velký anglofil se stal také jedním z těch, kdo se zasloužil o rozšíření fotbalu v Čechách, když roku 1875 uspořádal na louce vedle svého zámku v Heřmanově Městci jeden z prvních fotbalových zápasů. Po vypuknutí I. světové války vstoupil do armády, vymínil si však, že nebude bojovat proti Velké Británii. Byl nasazen jako ordonanční důstojník na východní frontě a poté na frontu jihozápadní. Jeho zdravotní stav se však zhoršil a byl několikrát hospitalizován. Rodový majetek zadlužil válečnými půjčkami. Po vzniku republiky byly zrušeny šlechtické tituly a začala pozemková reforma. Těžce nemocný kníže umírá v r. 1919 a jelikož se svou manželkou Alžbětou, roz. hraběnkou Wolf-Metternich zur Graft, neměl žádné potomky přechází titul a majetek na jeho bratra Rudolfa Ferdinanda.

   Rudolf Ferdinand (1859–1930), 9. kníže Kinský zdědil po otci Rosice, Choceň a Freistadt. K těmto panstvím přikoupil r. 1905 panství Lysá nad Labem od vdovy po baronu Leitenbergerovi, nechal restaurovat zámek a nově vybavil jeho interiér. Začal také s obnovou zámku Bon Repos. Po vzniku samostatné republiky přišel v důsledku pozemkové reformy o část majetku. Ten rozšířil o panství Benátky nad Jizerou, ale zámek již r. 1920 prodal městu. Záhy před svou smrtí koupil v Rakousku zámek Kremsegg, kam se rodina po jeho úmrtí natrvalo přestěhovala. S manželkou Marií, roz. hraběnkou Wilczekovou, měl pouze dcery. R. 1938 dědicové prodali zámek Lysou nad Labem československému státu. V majetku rodiny zůstal pouze zahradní domek, v kterém nadále žila nejstarší Rudolfova dcera Gabriela se svým manželem Erichem Thurn-Taxisem.

   Republikou neuznaný titul přešel na Rudolfova synovce Oldřicha Ferdinanda (1893–1938), který se stal 10. knížetem Kinským. Ten po domácí výuce na zámcích Chocni a Moravském Krumlově absolvoval skotské gymnázium ve Vídni, avšak následné studium práv na rozdíl od bratrů nedokončil. R. 1913 nastoupil k hulánskému pluku č. 11 a za první světové války sloužil v Srbsku a v Itálli. Zájem o aeronautiku ho přivedl r. 1916 do řad Fliegerkompagni jako leteckého důstojníka a záhy nato začal procházet pilotním výcvikem a učit se leteckým mechanikem. V r. 1920 získal československé občanství a rok nato domovské právo v Heřmanově Městci. Vedle letectví se zajímal také o automobily. Byl členem Autoklubu Republiky československé (r. 1922) a poté získal závodní licenci německého Moravsko-slezského automobilního klubu (r. 1923). Účastnil se 24 závodů, jak u nás, tak v zahraničí, z nichž některé dokonce vyhrál (r. 1924 Zbraslav – Jíloviště). Někdy s ním soupeřil také jeho mladší bratr Rudolf, majitel Moravského Krumlova. V r. 1927 ukončil závodní kariéru, avšak na automobily nezanevřel, začal se však více věnovat letectví a pólu. Vlastnil postupně několik letadel a nechal vybudovat u svých zámků v České Kamenici a Heřmanově Městci letiště s hangáry. Stal se u nás také propagátorem póla a jako jeho rozhodčí se r. 1936 účastnil olympijských her v Berlíně.  V r. 1920 se prohlásil za dědice svého strýce, o pět let později převzal majetky, které náležely k fiedeikomisu, a po strýcově smrti také titul. I v důsledku pozemkové reformy však měl velké dluhy, které r. 1934 dosáhly 11,4 milionu korun. V předmnichovské době se kníže, který neuměl česky, přiklonil k sudetoněmecké straně a v květnu 1938 získal domovské právo v České Kamenici v Sudetech. Konrád Henlein ho pověřil vedením tzv. společenského štábu Runcimanovy mise. Přátelil se Hermannem Göringem a stal se členem organizace SA. V její uniformě přivítal Adolfa Hitlera v říjnu 1938 v České Kamenici. V prosinci téhož roku umírá na srdeční infarkt ve Vídni. Jeho postoj k nacistům byl nejednoznačný, protože současně jako monarchista si přál návrat Habsburků k moci v Rakousku, a tak o jeho skonu panují jisté pochybnosti. Byl dvakrát ženat, rozvod s jeho první ženou Kateřinou, roz. hraběnkou Széchenyovou, a druhý necírkevní sňatek s též rozvedenou baronkou Mathildou von dem Bussche-Haddenhausen tehdejší konzervativní aristokratická společnost těžce nesla.

   Titul a majetek přešel na jeho tehdy nezletilého syna Františka Oldřicha (1936–2009), který se stal 11. knížetem Kinským. Matka, která byla poloviční Argentinkou, se rozhodla s dětmi r. 1940 opustit Evropu a odstěhovala se do Argentiny. Majetek byl na základě Benešových dekretů po válce zkonfiskován. Snahy o jeho navrácení, jenž učinil František Oldřich v polistopadové době byly většinou neúspěšné, a tak na současného 12. knížete Kinského Karla Maxmiliána (*1967) přešel pouze prázdný titul.

   Na závěr přednášející zodpověděl dotazy publika a nám nezbylo než poděkovat ze zajímavé vyprávění o knížatech Kinských, z nichž většina je pohřbena v nedaleké rodinné hrobce v Budenicích.

(Pavel Zděnovec)

Jana Bělová o barokních mřížích z náhrobků českých světců sv. Norberta a sv. Ivana / sobota 13.4.2024

    V sobotu 13.4.2024 měli posluchači Slánské akademie volného času v bývalém hotelu Grand ve Slaném možnost opět mezi sebou přivítat Mgr. Janu Bělovou, Ph.D., z Muzea města Prahy, která se tentokrát věnovala mřížovým náhrobkům dvou českých zemských patronů.

  První z nich Norbert z Xantenu (+ 1134) byl zakladatelem premonstrátského řádu a později arcibiskupem magdeburským. Založil kláštery v Premontré a v Magdeburku, kde byl poté pohřben. R. 1582 došlo k jeho svatořečení. Magdeburská kapitula však v době reformace přešla do rukou protestantů a představitelé řádu se proto rozhodli přenést jeho ostatky na katolickou půdu. Toho využil opat strahovského kláštera Kašpar Questenberk a s pomocí císaře Ferdinanda II. získal po jednáních, která začala r. 1625, ostatky pro Čechy. Za asistence císařského vojska, kterému tehdy velel Albrecht z Valdštejna, se přistoupilo na konci r. 1626 k vlastní translaci. Nejprve byly dočasně umístěny v klášteře premonstrátek v Doksanech a poté, co se nachystalo vše potřebné, došlo v následujícím roce k jejich slavnostnímu přenesení do Prahy, kde byly uloženy v klášterním kostele Nanebevzetí Panny Marie na Strahově. Svatý Norbert se tak zařadil mezi české světce.

   Vzácná relikvie byla nejprve vystavena v kostele na hlavním oltáři, záhy však došlo k jejímu přemístění do pro ní vytvořené mřížové košové kaple (sacella), kterou nechal opat Questenberk zhotovit u zámečníka Jakuba Ernsta, její zlacení a modrou polychromii provedl malíř Hans Schllemüller. Součástí její výzdoby byly také nějakou dobu vázy, které po čase nahradily sochy andělů od kovolitce Jorga Rebella. Nad ní byla v r. 1633 umístěna dřevěná koruna, která byla zničena r. 1742 při obléhání Prahy okupované Francouzi. Kaple se nacházela ve středu chrámu.                                                       Ostatky však i poté byly několikrát přenášeny a naposledy byly vráceny v r. 1805 z krypty kostela. Následně bylo rozhodnuto je opět umístit na hlavní oltář a kaple, která již nebyla potřeba je r. 1811 zrušena. Dnes jsou Norbertovy ostatky nastálo umístěny v kapli sv. Voršily (sv. Norberta).

   Poté, co byla kaple rozebraná, sloužily po čase některé mříže jako zábradlí v jednom z pražských domů, odkud se dostaly do starožitnictví, z něhož byly vykoupeny pro sbírky Muzea hlavního města Prahy. Na přelomu století vytvořil člen Komitétu pražského městského muzea a významný architekt Antonín Wiehl pět kresebných studií, které měly sloužit jako podklad pro začlenění tohoto souboru mříží do expozice muzea, k čemuž však nakonec nedošlo. V současnosti však pomohly tento soubor určit jako součást kaple, kterou jinak známe pouze z jediného vyobrazení, a to z rytiny Daniela Wussina z r. 1671. Pochybnosti vyvolali někteří badatelé, kteří razili názor, že za ty jedině pravé je nutno považovat raně barokní mříže, které se dodnes nacházejí v areálu kláštera, i když tento omyl uvedl na pravou míru již r. 1914 strahovský převor a knihovník P. Cyril Straka. Soubor mříží sestavených do možné podoby kaple byl představen r. 2017 na výstavě Umění kuté v železe a r. 2021 v Magdeburku na výstavě věnované dějinám premonstrátského řádu.

    Druhým světcem, z jehož náhrobku se nám zachovaly fragmenty mříží, je sv. Ivan. Tohoto poustevníka, který měl žít za časů knížete Bořivoje a sv. Ludmily v jeskyni nedaleko hradiště Tetína na Berounsku, známe pouze z legend. Na místě, kde podle tradice zemřel, vznikl později benediktinský klášter a poutní areál Svatý Jan pod Skalou. Světcovy ostatky byly nalezeny v 16. stol., kdy se za vlády císaře Rudolfa II. těšil svatoivanský kult největší úctě a k poustevníkovu hrobu se začaly konat poutě.

    R. 1600 nechal don Guillén de San Clemente, vyslanec španělského krále na Rudolfově dvoře, zhotovit mříž pro jeho náhrobek. Nepřízeň osudu a zub času nechal na ní své stopy, a tak bylo nutno přistoupit k jejím opravám, nejprve se tak stalo r. 1660 a později ještě v r. 1729. V r. 1859 byla pod záminkou další renovace odstraněna a na své místo se již nikdy nevrátila.

   V r. 1901 se její fragmenty dostávají do kovářské dílny na Malé Straně v Praze, která patřila mistru Václavu Němcovi, který se neúspěšně snažil o její obnovu. Nakonec se v r. 1915 stávají součástí muzejních sbírek. Dnes jsou rozděleny mezi Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze a Muzeum města Prahy, až na jednu část, jež se r. 1919 stala součástí zábradlí na Staroměstské radnici. Návštěvníci mohli dochované soubory z obou muzeí vidět na výše zmíněné výstavě v r. 2017.

   Závěr přednášky patřil dotazům z auditoria a nám na konec nezbylo než přednášející poděkovat za zajímavé vyprávění a těšit, že nás někdy v budoucnu opět seznámí s dalšími předměty ze sbírek Muzea města Prahy.

(Pavel Zděnovec)

Doc. Miloš Sládek o Václavu Beneši Třebízském / sobota 9.3.2024

    V sobotu 9. března 2023 zavítal mezi posluchače Slánské akademie volného času, kteří se sešli v Městském kině ve Slaném, doc. PhDr. Miloš Sládek Ph.D. (KTF Univerzity Karlovy), aby je seznámil se životem a dílem Václava Beneše Třebízského, jehož 140. výročí úmrtí si tento rok připomínáme.

   V prvé části své přednášky se pan docent pokusil zařadit Benešovo dílo do širšího dobového kontextu a najít jeho místo ve vývoji historické prózy. Na úvod připomenul jinou významnou osobnost Slánska, historika Rudolfa Urbánka, jenž v souvislosti s nějakou událostí vztahující se k době Jiřího z Poděbrad uvedl, že nedostatek pramenů mu brání ji zcela rekonstruovat a čeká na někoho jiného, který jí vylíčí v celé šíři. A to je právě místo pro autory historických povídek a románů, kteří si mohou ledacos domyslet.

   Próza Václava Beneše a jeho literárních souputníků Aloise Jiráska a Zikmunda Wintra je jedním z projevů historismu 19. stol. Jeho začátky nacházíme již na sklonku 18. stol. v souvislosti s preromantismem. Literatura se tehdy prolíná s výtvarným uměním, v němž v tu dobu vládnou pseudoslohy. Ty lze dělit do tří etap – romantické historizující slohy, historismus přísný (stavby J. Mockera) a závěr historismu (ekletismus, propojení s novými slohem – secesí). Česká historická próza vzniká v evropském kontextu. Zprvu je to pod vlivem romantického historismu (osobní zaujetí, představy, bez pramenů) a jediným zdrojem pro poznání minulosti je u nás Hájkova Kronika česká. S novým přístupem přišel skotský spisovatel Walter Scott, který již trochu pracoval s prameny, avšak v Čechách se tento postup ujal až v třetí čtvrtině 19. stol. Dalším vzorem pro české autory se v 2. pol. 19. stol. v rámci středoevropského prostoru staly práce Henryka Sienkiewicze.

   Na počátku (1820) tedy byly obrozenecké povídky romantického zabarvení, které následují dramata Václava Klimenta Klicpery a na něž po krátké pouze navozují práce Benešovy, Jiráskovy a Wintrovy. Po 1. světové válce zájem o historickou prózu načas upadá. Ohrožení republiky na sklonku 30. let a následná okupace zpočátku 40. let 20. stol. přivádí nové autory k její tvorbě (Karel Nový, František Kubka) a to samé následuje po sovětské okupaci v r. 1968 (Jiří Šotola).

   Tvorba historické prózy je prací ošidnou. Autor těžko pronikne do mentality lidí žijících před staletími. Jejich myšlení bylo zcela odlišné a lidstvo se stále mění. Spisovatel vždy do svého díla vkládá něco ze své doby a málokterému se podaří opustit dobový úzus. Mezi výjimky můžeme přiřadit právě také Beneše. Výklad dějin byl často otázkou politickou, a tak próza zabývající se historií může, podobně jako se to stalo posmrtně u Jiráska v 50. letech 20. stol., býti ideologicky zneužita.

   Historické povídky a romány se mohou rozdělit podle přístupu ke zpracované látce do tři skupin – próza mimetická (Beneš, zrcadlení, autor se snaží představit minulost v nepokroucené podobě), projekční (Vladislav Vančura, nadčasové témata / svědomí /, řeší současné problémy) a atraktivizační (Radovan Šimáček, hrdinové se oblečou do historických kostýmů, avšak děj by se mohl odehrávat v jakékoliv době).

   Po několika dotazech a krátké přestávce byla druhé části přednášky věnována pozornost osobě Václava Beneše (*27. února 1849 Třebíz, + 20. června 1884), kterého, aby ho odlišil od jmenovce též literárně činného ze Šumavy, poprvé odlišil přídomkem Třebízský novinář Servác Heller.

  Tento vlastenecky smýšlející kněz se narodil v rodině chudého vesnického krejčího Václava Beneše v Třebízi a jako jediný z pěti dětí se dožil dospělosti. V dětství ho ovlivnili otec a děd, kteří oba byli českými vlastenci a písmáky.

   Školní docházku započal v nedalekých Kvílicích. Následovalo studium na nižším piaristickém ve Slaném, kde byl načas jeho spolužákem Jaroslav Vrchlický. Poté chodil na vyšší gymnázium na Novém Městě pražském, přičemž byl ubytován v arcibiskupském semináři (Norbertium). To se stalo jedním z podnětů pro jeho rozhodnutí následně studovat teologii. V druhém ročníku však onemocněl zánětlivým onemocněním kloubů, a tak musel studia načas zanechat, aby se léčil v lázních Teplicích.

   R. 1875 byl vysvěcen na kněze a stal se kooperantem v Litni u Berouna, kde však záhy onemocněl tuberkulózou a místo musel opustit. V následujícím roce byl ustanoven kaplanem při kostele Nanebevzetí Panny Marie v Klecanech u Prahy, kde působil až do svého skonu.

   Zemřel při lázeňském pobytu v Mariánských Lázních na tuberkulózu. Oblíbený spisovatel měl v Praze velkolepý pohřeb, který se dá snad přirovnat pouze k pozdějšímu převozu ostatků Karla Hynka Máchy z Litoměřic, a byl pochován na Vyšehradě.

   Beneš byl literárně činný již na gymnáziu, kde přispíval do studentského rukopisného almanachu Zora, kam však psal verše. Jeho dílo čítá na 90 položek. Vedle historických románů (Královna Dagmar, Anežka Přemyslovna či Bludné duše) a povídkových souborů (V červáncích kalicha, Pod doškovými střechami atd.) byl také sběratelem lidových pohádek a pověstí. O jeho dobové oblíbenosti svědčí to, že o jeho díla, která nejprve vycházela v denním tisku, byl mezi jeho redaktory obrovský zájem.

   Benešova tvorba vycházela z dobré znalosti krajiny a památek míst (Slánska, Berounska a okolí Klecan), kde se děj jeho prózy odehrával, avšak jeho znalost písemných pramenů již tak nebyla dobrá, a tak se někdy dopouštěl historických nepřesností. Pan docent provedl rozbor jeho tvorby a ukázal jakou roli v jeho dílech jednotlivé typizované postavy (cizinec, děvče, stařec) hrají.

   Benešova díla se dnes již bohužel moc nečtou, což je dáno také jazykem, v němž byla vytvořena, a také literární kritici a historici k němu přistupují rozpolceně, jedni ho oceňují a druzí jako kdysi F. X. Šalda k němu přistupují kriticky. Velký zájem posluchačů Slánské akademie o přednášku Miloše Sládka je snad důkazem, že zájem o osobnost Václava Beneše Třebízského minimálně v jeho rodném kraji stále trvá a jeho dílo tak přeci jen není mrtvé.

  Na závěr byl znovu čas na dotazy přítomných a poté již nezbylo než poděkovat panu docentu za zajímavé povídaní a doufat, že opět mezi nás zavítá, aby se podělil o své poznatky o barokní literatuře, která je oborem jeho zájmu.

(Pavel Zděnovec)

Vladimír Přibyl o Karlu Vikovi a jeho vztahu ke Slanému / sobota 10. 2. 2024

    V sobotu 10. února 2024 se ve slánském kině uskutečnilo první setkání Slánské akademie volného času v tomto roce. Po letech nám přijel přednášet jeden ze zakladatelů akademie Vladimír Přibyl. Nejprve však vedoucí odboru kultury a památkové péče Mgr. Hedvika Šebková předala ocenění těm, kteří vypracovali ročníkovou práci za minulý běh akademie. Poté se již slova ujal přednášející, který začal vyprávět o životě a díle dnes bohužel neprávem polozapomenutého umělce Karla Vika ve světle korespondence s jeho slánskými přáteli.

   Malíř, grafik a ilustrátor Karel Vik se narodil na sklonku 19. století, 4. listopadu 1883 v Hořicích v Podkrkonoší. Nejprve dva roky studoval na odborné tkalcovské škole v Lomnici nad Popelkou a poté byl přijat na pražskou Akademii výtvarných umění, kde se u profesora Rudolfa von Ottenfelda věnoval krajinomalbě. Absolvoval studijní cesty po Německu, do Vídně a Dalmácie. Díky penězům z Hlávkovy nadace se dostal i do Itálie. Po úspěchu na výstavě v Lipsku se zaměřil především na grafiku a svá díla začal tvořit nejvíce jako dřevoryty. V r. 1917 se stal zakládajícím členem Sdružení českých umělců grafiků „HOLLAR“. Po první světové válce se trvale usadil v srdci Českého ráje v Turnově, kde působil ve skupině Turnovské dílo. Toto místo mělo zásadní vliv na jeho tvorbu a kniha Český ráj v barevných dřevorytech Karla Vika z r. 1930 dala patrně i podnět slánským „trhlinářům“ navázat s ním kontakt.

  To byli především přední představitelé Uměleckého odboru slánského Sokola Karel Čížek († 1959), Josef Čížek († 1945) a Josef Kylies († 1946), kteří spolu s dalšími místními osobnostmi té doby vytvořili ve Slaném umělecké uskupení. Pojmenovali ho podle Trhliny čili kanceláře firmy Aloise Čížka, kde se „trhlináři“ scházeli, aby diskutovali o kultuře a umění.

   Do Slaného zvali umělce (Ludvíka Kubu, Václava Fialu, Aloise Moravce, T. F. Šimona další členy spolku HOLLAR) a v sokolovně pořádali výstavy.

   Přátelská korespondence mezi Karlem Čížkem a Karlem Vikem z let 1933–1958 není zajímavá jen ve vztahu ke Slanému, ale dává nahlédnout i do životních osudů umělce.

   Významným Vikovým uměleckým počinem, který však díky době, v níž vznikal (1929–1937), měl pohnutý osud, byl grafický soubor Slovensko, který si objednal bankéř Jindřich Bělohříbek, majitel zámku Vinoř. Po jeho smrti v r. 1942 tento soubor kupuje nakladatel Bohumil Janda, avšak publikován je až po válce. V r. 1946 v jeho nakladatelství Sfinx vychází třídílná kniha Slovensko, k níž text napsala slovenská historička Jana Gašparíková-Horáková, a v lednu následujícího roku pořádá HOLLAR výstavu Vikových barevných dřevorytů, akvarelů a kreseb.

   Němým svědectvím pohnuté doby a oknem do umělcovy duše jsou novoročenky. Vyzařuje z nich jeho láska k vlasti a obavy o ni, avšak také naděje, že se vše nakonec obrátí k lepšímu.

   Jeho pracím, které byly inspirovány Slaným a jeho okolím, vévodí pohled na františkánský klášter ve Slaném z r. 1938. Umělec při svých návštěvách Slaného bydlíval v zahradním domku v Máchově ulici, odkud právě měl krásný výhled na klášter. Ten byl vyobrazen i s motivem holubice, která se vyskytuje také na novoročenkách, v tomto případě také na návrhu na svatební oznámení pro Alenu Čížkovou (1942). Významným počinem bylo také vydání knihy Pohledy do kulturních dějin Slaného a Slánska s Vikovými lavírovanými kresbami, která uchvátila i švýcarského spisovatele a malíře Williama Rittera. Zástupci slánských Trhlinářů také několikrát navštívili umělce v jeho domovském kraji a putovali po Českém ráji.

   V r. 1939 se uskutečnila ve Slaném výstava Vikových obrazů, kreseb a grafik. Největší obraz, který při této příležitosti vznikl, je pohled na Slaný od Ovčár.

   Karel Vik působil také na poli památkové péče a zastával na Turnovsku funkci konzervátora. Spolupracoval s historiky umění Karlem Wirthem, s nímž zamýšlel vytvořit podobné dílo jako Slovensko tentokrát věnované Čechám, a Viktorem Kotrbou. Má také zásluhu na tom, že se do slánského muzea dostala socha barokního sochaře Martina Jelínka ml. plastika světice (patrně sv. Barbory, jak je uvedeno v korespondenci Karla Vika) z poloviny 18. st., kterou v Turnově prodával starožitník Josef Scheybal. Jako vyznání kraji, jenž se stal jeho domovem, poté vyznívají kresby, které se staly součástí knihy Mateřídouška (1940).

   Vikova poválečná tvorba se vyznačuje již trochu jiným stylem, který patrně nedosahuje kvalit jeho dřívějších prací. Dlouho se mu nedaří vydat knihu věnovanou Litomyšli, na jejíchž ilustracích pracoval již za války; to se nakonec podařilo až v roce 1959. Před tím ještě vychází kniha Střední Čechy (1953) a o pět let později Severní Čechy. K jeho sedmdesátinám se uskutečnila výstava v Národní galerii, je jmenován zasloužilým umělcem, což ho moc netěší. O něco později je vydán také soupis jeho grafického díla. Jeho slánští přátelé postupně umírají a on sám má zdravotní potíže.

Zemřel 4. října 1964 v Turnově, kde na jeho dílo dodnes nezapomínají a každého návštěvníka tohoto města vítají jeho obrazy Valdštejna a Hrubé Skály v hale tamního nádraží. Ve Slaném ho vedle jeho prací připomíná také název ulice v sídlišti Na Dolíkách.

   Umělcovo dílo pohladilo duši milovníků umění v těžkých dobách českého národa, avšak svého diváka nalezne i v současnosti, přestože jeho autora nenacházíme na stránkách akademických dějin umění; zde „regionalisté“ přišli zkrátka.

   Na závěr své přednášky nechal Vladimír Přibyl místo pro dotazy posluchačů a nám poté nezbylo než poděkovat za poutavé vyprávění o jednom z umělců spojených s naším městem.

(Pavel Zděnovec)

Začínáme 18. ročník

 V sobotu 10. února 2024 bude zahájen již 18. ročník Slánské akademie volného času. V tomto ročníku proběhne 7 přednášek a 1 exkurze. Ročník bude zahájen přednáškou PhDr. Vladimíra Přibyla "Karel Vik a Slaný, život a dílo malíře ve světle korespondence se slánskými přáteli".