Pražské památky (XVII.) - exkurze

 

Zděnek Víšek o Jindřichu Šimonu Baarovi / sobota 22.11.2025

 V sobotu 22. listopadu se uskutečnila v prostorách Městského kina ve Slaném poslední letošní přednáška Slánské akademie volného času. Stoleté výročí úmrtí spisovatele Jindřicha Šimona Baara připomenul Mgr. Zděnek Víšek z Gymnázia Václava Beneše Třebízského v Slaném a věnoval se především jeho působení v našem regionu.

  Jindřich Šimon Baar se narodil 7. února 1869 v Klenčí pod Čerchovem jako nejmladší dítě Jiřího Baara a jeho manželky Anny Baarové, rozené Šeplové. Otec poměrně brzy zemřel, avšak matka, k níž měl vřelý citový vztah, stála po jeho boku až do své smrti v r. 1915. Na její přání a v důsledku finančních starostí rodiny se rozhodl po absolvování gymnázia v Domažlicích vstoupit do pražského semináře, i když by raději studoval filozofii. Po vysvěcení na kněze postupně vystřídal několik farností, nejprve jako kaplan (Přimda, Spálené Poříčí u Plzně, Stochov a Unětice u Kralup nad Vltavou) a poté jako farář po dvakráte v Ořechu u Prahy a v Klobukách. Vedle své pastorační činnosti se také podílel na pokusu o církevní reformu uvnitř katolické církve, tak jak se o ní snažila část jeho kléru.     

Stal se proto členem Jednoty katolického duchovenstva, která byla v r. 1907 z rozhodnutí vyšších míst rozpuštěna, a po vzniku republiky nově ustavené Jednoty katolického duchovenstva československého, které v letech 1918–1919 předsedal. Po odchodu do penze se vrátil do svého rodné kraje, kde také v Klenčí 24. října 1925 zemřel.

  Velký vliv na tom, že se z něho stal také spisovatel měl jeho strýc Josef Baar, který byl farářem v Putimi a svými články přispíval do několika časopisů (Poutník od Otavy, Otavan, Prácheň, Posvátná kazatelna). Pobyty u něho tak Jindřichu Šimonu přispěly k tomu, že motivy pro svou literární činnost nacházel vedle rodného Chodska a později míst, v nichž působil, také v jižních Čechách. Jeho dílo se nese v duchu realismu i Katolické moderny a podstatná část se řadí k tzv. venkovské próze. Snažil se v něm vychovávat český národ k tomu, že poctívá práce spolu s věrností křesťanské víře vede ke spáse jednotlivce i celé společnosti. Byl plodným autorem, který za svůj život vytvořil několik románů, z nich nejznámější je patrně Jan Cimbura, a nespočet povídek. Psal však také básně, knihy pro děti i odborné publikace o Chodsku.

   Po zevrubném představení spisovatele zaměřil přednášející své vyprávění na jeho pobyt a tvorbu, jež se váže k našemu regionu, a na to, jak si místa (Klobuky, Třebíz a Ořech) s ním zde spojená dnes připomínají jeho památku.

  V Klobukách pobýval Baar v letech 1899–1909. Působil zde v kostele sv. Vavřince, na němž je dnes umístěna jeho pamětní deska. Po svém příchodu zjistil, že zdejší fara je takovém stavu, že se rozhodl vystavět novou a na její zřízení obětoval také své vlastní finance. To se stalo námětem povídky Stavěl z cyklu Farské historky (1901–1905). V obci si našel několik přátel (ředitel cukrovaru Adolf Kotrba, poštmistr Wildt), avšak vztahy s místním obyvatelstvem byly napjaté. Spřátelil se také se spisovatelem Karlem Scheinpflugem ze Slaného. Za jeho pobytu zde vznikly romány Poslední z rodu Sedmerova a Jan Cimbura. Redigoval také zdejší „Úřední věstník farský“. V rámci letošních oslav v Klobukách posvětili lípu J. Š. Bára a vystoupilo zde se svým programem Consortium Camerale Slanense.

   Baar se zasloužil o vybudování Památníku Václava Beneše Třebízského v nedaleké Třebízi a zachoval se koncept slavnostního projevu, který zde v r. 1904 při jeho otevření pronesl. Národopisné muzeum Slánska v Třebízi ve spolupráci s Památníkem národního písemnictví v Praze jeho osobnost letos připomenulo výstavou „Vleku za sebou břemeno těžkých prací“, kterou připravil doc. PhDr. Miloš Sládek, Ph.D., a konala se v tzv. konírně Cífkova statku.

 Druhé působení Baara v Ořechu u Prahy, které spadá do let 1909–1919. bylo poznamenáno vypuknutím 1. světové války a smrtí jeho drahé maminky. Jasně se zde projevilo jeho vlastenecké cítění. Protestoval proti rekvírování zvonů a pomáhal polským uprchlíkům. V r. 1917 podepsal Manifest českých spisovatelů a později přivítal vznik Československa. Svou duchovní službu vykonával zde v kostele Stětí sv. Jana Křtitele a na zdejší faře je deska, která připomíná jeho pobyt. Působí zde Spolek Jindřicha Šimona Baara a i tady se se v průběhu roku několikrát vzpomenulo letošní výročí.

 Závěrečná etapa spisovatelova života je spojena s jeho rodným Klenčím pod Čerchovem, kam se penzionovaný kněz byl nucen uchýlit, i když by byl raději v centru literárního ruchu v Praze. Pracoval zde na své chodské románové trilogii (Paní komisarka, Osmačtyřicátníci a Lůsy) a účastnil se zdejšího společenského života (Chodské slavnosti v Domažlicích). Po smrti byl pohřben na místním hřbitově a v domě, který odkázal rodné obci, bylo zřízeno jeho muzeum. Byl mu také postaven r. 1933 pomník na Výhledech, který však na svém místě vydržel pouze do r. 1938, kdy byl po zabrání pohraničí fašisty zničen, avšak spisovatelovu sochu, jenž byla jeho součástí se podařilo před nimi ukrýt a po válce mohl být v r. 1947 obnoven.

 Na závěr své přednášky se přednášející podrobněji věnoval dvou dílům, která vznikla za Baarova pobytu v Klobukách. Osudy zdejších lidí spojených s místním cukrovarem se staly inspirací pro jeho román Poslední z rodu Sedmerova. Napsal zde také svůj román z prostředí jihočeské vesnice o legendárním sedlákovi Janu Cimburovi, který byl později v době protektorátu zfilmován Františkem Čápem (1941). Film měl v těžké době podpořit češství, vyzdvihnout práci na rodné hroudě a přispět k svornosti národa, avšak z rozhodnutí okupační moci k němu byla dotočena antisemitská část, která neměla s předlohou nic společného.

 Poté již prostor patřil dotazům posluchačů. Nakonec nám nezbylo než panu magistru poděkovat za zajímavé vyprávění a doufat, že v budoucnu opět mezi nás zavítá a představí nám některou z dalších osobností spojených s naším regionem.

                                                                         (Pavel Zděnovec)