V sobotu 18. října po letní pauze opět začala v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném další přednáškou Slánská akademie volného času. Tentokrát mezi nás zavítala Mgr. Alena Sarkissian, Ph.D., z Kabinetu pro klasická studia Filozofického ústavu Akademie věd ČR, aby nám vyprávěla o inscenování antických komedií na prknech českých divadel na počátku studené války.
Nejprve nám však představila projekt Cold
War Classic, jenž se zabývá recepcí antické kultury v zemích východního
bloku v době studené války. Přednášející na něm spolu se svými kolegy z našich
vědeckých ústavů spolupracuje také s odborníky z britských univerzit v
Oxfordu a St. Andrews. Mezi období, která jsou již v projektu zpracovaná, patří
léta 1945 až 1948, na která se zaměřila při své dnešní přednášce.
I když tuto dobu dnes mnozí vnímají jako
krátký čas demokracie mezi dvěma totalitami a domnívají se, že se v té
době teprve rozhodovalo, či budeme součástí Západu, nebo se staneme satelitem
Sovětského svazu, lze konstatovat, že po odmítnutí Marshallova plánu již tehdy
bylo více než patrné, že vývoj neodvratně směřuje k Vítěznému únoru. Toho
dokladem je i situace v tehdejším divadelnictví.
Na sklonku druhé světové války (od září 1944 do dubna 1945) byla v Protektorátu Čechy a Morava zavřena všechna divadla. V době pražského povstání pomáhali stavět herci Národního divadla u něho vznikající barikádu. Jejich začínající kolegové po osvobození založili pouliční divadlo Obratník, z něhož vzniklo po čase Divadlo mladých pionýrů. Záhy po skončení války byl v květnových dnech též zahájen provoz pražských divadel. Již 18. května uvedlo Divadlo Satiry Rozbitou trilogii. Také v Národním divadle se začalo hrát, nejprve se dávala Smetanova opera Libuše (27.5.) a o den později Jiráskova hra Lucerna.
Významnou roli v tehdejším divadelním
provozu začali hrát představitelé meziválečné levicové avantgardy (Jan Werich,
E. F. Burian, Jindřich Honzl a Jiří Frejka). Komunisté a jejich přívrženci již
v době okupace připravovali radikální reformu divadelní administrativy po vzoru
divadel v Sovětském svazu. Těsně po osvobození poté došlo k faktickému
znárodnění divadelní sítě a obsazení divadelních budov předtím německy
hrajících souborů. S pomocí ministra informatiky Zdeňka Nejedlého byly řediteli
divadel jmenováni komunisté a jejich spojenci. Fungování divadel regulovala
nově zřízená Ústřední divadelní rada. Do Národního divadla byl dosazen Jindřich
Honzl, který zde po sovětském vzoru založil pro mladé herce Studio. Inspirace
pro fungování divadel v nové době byla hledána v knize Romaina Rollanda
Divadlo lidu, jehož českému vydání z r. 1946 napsali předmluvu stoupenci
reformy E. F. Burian a architekt Miroslav Kouřil).
Z hlediska repertoáru to byla doba svobody.
Znovu se mohli hrát hry, které byly v době protektorátu zakázané a do programu
předních divadel se dostaly i hry sovětských autorů (N. F. Pogodin, Kremelský
orloj, 1946). Obecně se více hrály více komedie než tragédie,
a to se týká i antických dramat.
Mezi prvními uváděními díly byla Aischylova Oresteia, dramatická trilogie s triumfálním vyzněním o znovunastolení řádu, režírovaná Antonínem Dostálem v r. 1947 v Národním divadle. Z tragédií dále také Antigona, a to ve zpracování tohoto klasického dramatu Jeanem Anoilthem (1944) uvedeném v režii Miroslava Kurše v Divadle 5. května v r. 1946, a Aischylův Upoutaný Prométheus v režii Antonína Dvořáka v divadle D46 v r. 1945. Z řeckých a římských komedií se v letech 1945 až 1948 adaptovaly díla Aristofanésa, Meandrose a Plauta. Je to období, kdy Aristofanésovy hry převažují před Plautovými.
Již v době okupace se hrál na prknech
Národního divadla Plautův Pseudolus s Ladislavem Peškem v režii Jiřího
Frejky (1942), který dosáhl velké obliby, protože tehdy vyjadřoval pocity
utlačovaného národa. Po osvobození proto vzniklo několik nových inscenací po
celém Československu (např. r. 1945 v režii Rudolfa Waltra ve Svobodném divadlu
Brno).
Náladu v poválečné době však spíše vyjadřoval Aristofanés. Z jeho děl se hrály Mír, Ženy na sněmu, Plútos, Lysistrata a Jezdci. Tento řecký dramatik je považován za posla míru. Jeho hry vyjadřují touhu po svobodě, rovnosti a radosti. Jejich hrdinové zkouší uskutečnit utopii a změnit společnost. Často dávaným kusům patřil především Mír, na kterém nám přednášející ukázala postupnou proměnu v jeho inscenování tak, jak se v zemi měnila situace. První inscenací byl Mír v adaptaci Karla Daňka, kterou uvedlo v lednu 1946 Městské divadlo v Olomouci a jež byla ohlédnutím za okupací a válkou. Nesla v sobě estetiku Osvobozeného divadla a využila klaunů i jazzu. Následující rok se uskutečnila premiéra Míru v Disku (Studiu Damu), kde ji režíroval Luboš Pistorius a kde bylo užito upraveného překladu Václava Renče, který hru aktualizoval a její děj zkomplikoval. Jednalo se o utopickou vizi, jež byla oslavou práce a možnosti budovat nový svět poté, co došlo k svržení starých elit radikální levicí a ustanovení vlády lidu. Ve hře se prolínala současnost se světem řeckých bohů. Symbol války zde představovala atomová bomba. Představení, které vzniklo v Divadle pracujících ve Zlíně v režii Zdeňka Míky a mělo premiéru 24. ledna 1948, již svým vyzněním definitivně předznamenalo Vítězný únor. Poté již zase Plautus převládá nad Aristofanésem.
Na konci přednášky zbyl ještě prostor na
dotazy posluchačů a nám nezbylo než poděkovat za zajímavé vyprávění naší
stálé přednášející a těšit se, že v daném tématu bude někdy v budoucnu
pokračovat.
(Pavel Zděnovec)
