V sobotu 22. února 2025 v Městském kině Slaný začal již devatenáctý ročník Slánské akademie volného času přednáškou Mgr. Jany Bělové, Ph.D. z Muzea hlavního města Prahy o Jezulátku od sv. Anny na Starém Městě Pražském. Ještě předtím, než se přednášející ujala slova obdrželi posluchači, jenž vypracovali ročníkovou práci, ocenění z rukou zástupkyně vedoucí odboru kultury a památkové péče Městského úřadu Slaný Aleny Urbanové.
Sbírky Muzea hlavního města Prahy se v roce
2019 rozrostly o barokní sošku Jezulátka a k ní náležející
příslušenství. To vše darovaly muzeu bosé karmelitánky, které se stěhovaly
ze svého kláštera na Hradčanech. O sošce se vědělo, že původně pochází z
bývalého kláštera dominikánek u kostela sv. Anny na Starém Městě pražském,
avšak celou její historii se podařilo téměř detektivní prací vypátrat až naší
lektorce.
První klášter dominikánek na území dnešní
Prahy byl v části Malé Strany zvané Na Újezdě. R. 1313 tyto jeptišky
koupily od johanitů bývalou templářskou komendu u sv. Vavřince na Starém Městě
a vybudovaly si zde svůj nový domov. Kostel byl přestavěn v gotickém slohu a
jeho patrocinium bylo rozšířeno o sv. Annu, jenž se později stala jeho jedinou
patronkou. Další stavební úpravy kláštera proběhly v pozdní renesanci (1616) a
v baroku (1676 nový chór jeptišek).
Soška Jezulátka pochází z druhé poloviny 17.
stol, kdy se převorkou kláštera stala Anna Kateřina Příchovská z Příchovic. Od
r. 1709 se datuje jeho veřejná úcta a soška byla vystavena v chóru. Svědectvím
jejího uctívání v baroku jsou také svaté obrázky, které byly vytisknuty kolem
r. 1740.
Klášter včetně kostela byl zrušen r. 1782 v rámci první vlny rušení řeholních institucí reformním císařem Josefem II. Mezi důvody patřilo také to, že na tom nebyl ekonomicky dobře, a vysoký věk řeholnic. Jejich část, která se nechtěla vrátit k světskému způsobu života, poté odešla včele s poslední převorkou do sběrného kláštera v Pohledu. Tady pobývaly s bosými karmelitánkami, jejichž klášter u sv. Josefa na Malé Straně byl také zrušen, a zde také většina z nich ukončila svou pozemskou pouť. Mezi příslušnicemi obou řádů panovaly dobré vztahy. A tak, když se mohly karmelitánky po deseti letech vrátit do Prahy, vzaly s sebou i poslední s nimi žijící dominikánku. V Praze však nemohly již obývat svůj původní klášter, a tak se jejich nový domov od té doby nalézal u sv. Benedikta na Hradčanském náměstí.
Sošku Jezulátka si dominikánky do Pohledu
neodvezly, protože byla jako majetek kláštera určena do dražby ve prospěch
Náboženské matice. Rodným sestrám Jenčíkovým, Adalbertě a Apolonii, které
patřily k těm, jež po zrušení kláštera odešly do civilu, většinou se vrátily ke
svým rodinám, avšak nezpřetrhaly kontakty s těmi, kdo v řádu zůstaly, se
podařilo přemluvit komisaře, který sepisoval klášterní jmění, aby vyškrtl sošku
z inventáře a daroval jim ji. Poté, co
r. 1799 Adalberta zemřela, Apolonie sošku s výbavou a malým jměním předala
karmelu na Hradčanech, s jejichž osazenstvem pojilo dominikánky trvalé
přátelství. Historie Jezulátka podle jejího vyprávění byla poté zaznamenána do
kroniky karmelitánek.
Dřevěná polychromovaná soška vysoká 53 cm není kopií slavnějšího Pražského Jezulátka od Panny Marie Vítězné na Malé Straně, což dokládá mimo materiálu to, že má na chodidlech hřeby na uchycení, a podoba oblečků v baroku, která se podstatně liší od šatiček jeho „bratříčka“. Náleží k němu bohatá výbava, která se vedle skřínky z první čtvrtiny 18. století skládá z podstavce, oblečků, botiček, spodního prádla, doplňků (límec, krajky), paruk a korunky. Nejstarší šatičky dle tehdejší dětské módy jsou z let 1730–1750 a nejmladší oděv se skládá z částí zhotovených sestrami v r. 1924 a 1937. Od 19. století jsou však většinou inspirovány střihem šatů jeho malostranského „sourozence“. Vedle zachovalých barokních botek má také pletené botičky z nedávné doby (kol. r. 2000). To vše je dokladem kontinuální úcty řeholnic k Jezulátku.
Tento Ježíšek tak vydává svědectví nejen o
barokní zbožnosti či době osvícenských reforem, nebo o návratu k tradicím
po smrti Josefa II., ale také o víře našich současníků.
Na závěr přednášející odpověděla na dotazy
posluchačů a nám nezbylo než poděkovat za zajímavé vyprávění. Těšíme, že se s
ní opět ve Slaném opět setkáme, aby nás seznámila s dalšími exponáty muzea,
jehož hlavní budova se má pro veřejnost v tomto roce opět otevřít.
(Pavel Zděnovec)
.jpg)