V sobotu 9. března 2023 zavítal mezi posluchače Slánské akademie volného času, kteří se sešli v Městském kině ve Slaném, doc. PhDr. Miloš Sládek Ph.D. (KTF Univerzity Karlovy), aby je seznámil se životem a dílem Václava Beneše Třebízského, jehož 140. výročí úmrtí si tento rok připomínáme.
V prvé části své přednášky se pan docent pokusil zařadit Benešovo dílo do širšího dobového kontextu a najít jeho místo ve vývoji historické prózy. Na úvod připomenul jinou významnou osobnost Slánska, historika Rudolfa Urbánka, jenž v souvislosti s nějakou událostí vztahující se k době Jiřího z Poděbrad uvedl, že nedostatek pramenů mu brání ji zcela rekonstruovat a čeká na někoho jiného, který jí vylíčí v celé šíři. A to je právě místo pro autory historických povídek a románů, kteří si mohou ledacos domyslet.
Próza Václava Beneše a jeho literárních souputníků Aloise Jiráska a Zikmunda Wintra je jedním z projevů historismu 19. stol. Jeho začátky nacházíme již na sklonku 18. stol. v souvislosti s preromantismem. Literatura se tehdy prolíná s výtvarným uměním, v němž v tu dobu vládnou pseudoslohy. Ty lze dělit do tří etap – romantické historizující slohy, historismus přísný (stavby J. Mockera) a závěr historismu (ekletismus, propojení s novými slohem – secesí). Česká historická próza vzniká v evropském kontextu. Zprvu je to pod vlivem romantického historismu (osobní zaujetí, představy, bez pramenů) a jediným zdrojem pro poznání minulosti je u nás Hájkova Kronika česká. S novým přístupem přišel skotský spisovatel Walter Scott, který již trochu pracoval s prameny, avšak v Čechách se tento postup ujal až v třetí čtvrtině 19. stol. Dalším vzorem pro české autory se v 2. pol. 19. stol. v rámci středoevropského prostoru staly práce Henryka Sienkiewicze.
Na počátku (1820) tedy byly obrozenecké povídky romantického zabarvení, které následují dramata Václava Klimenta Klicpery a na něž po krátké pouze navozují práce Benešovy, Jiráskovy a Wintrovy. Po 1. světové válce zájem o historickou prózu načas upadá. Ohrožení republiky na sklonku 30. let a následná okupace zpočátku 40. let 20. stol. přivádí nové autory k její tvorbě (Karel Nový, František Kubka) a to samé následuje po sovětské okupaci v r. 1968 (Jiří Šotola).
Tvorba historické prózy je prací ošidnou. Autor těžko pronikne do mentality lidí žijících před staletími. Jejich myšlení bylo zcela odlišné a lidstvo se stále mění. Spisovatel vždy do svého díla vkládá něco ze své doby a málokterému se podaří opustit dobový úzus. Mezi výjimky můžeme přiřadit právě také Beneše. Výklad dějin byl často otázkou politickou, a tak próza zabývající se historií může, podobně jako se to stalo posmrtně u Jiráska v 50. letech 20. stol., býti ideologicky zneužita.
Historické povídky a romány se mohou rozdělit podle přístupu ke zpracované látce do tři skupin – próza mimetická (Beneš, zrcadlení, autor se snaží představit minulost v nepokroucené podobě), projekční (Vladislav Vančura, nadčasové témata / svědomí /, řeší současné problémy) a atraktivizační (Radovan Šimáček, hrdinové se oblečou do historických kostýmů, avšak děj by se mohl odehrávat v jakékoliv době).
Po několika dotazech a krátké přestávce byla druhé části přednášky věnována pozornost osobě Václava Beneše (*27. února 1849 Třebíz, + 20. června 1884), kterého, aby ho odlišil od jmenovce též literárně činného ze Šumavy, poprvé odlišil přídomkem Třebízský novinář Servác Heller.
Tento vlastenecky smýšlející kněz se narodil v rodině chudého vesnického krejčího Václava Beneše v Třebízi a jako jediný z pěti dětí se dožil dospělosti. V dětství ho ovlivnili otec a děd, kteří oba byli českými vlastenci a písmáky.
Školní docházku započal v nedalekých Kvílicích. Následovalo studium na nižším piaristickém ve Slaném, kde byl načas jeho spolužákem Jaroslav Vrchlický. Poté chodil na vyšší gymnázium na Novém Městě pražském, přičemž byl ubytován v arcibiskupském semináři (Norbertium). To se stalo jedním z podnětů pro jeho rozhodnutí následně studovat teologii. V druhém ročníku však onemocněl zánětlivým onemocněním kloubů, a tak musel studia načas zanechat, aby se léčil v lázních Teplicích.
R. 1875 byl vysvěcen na kněze a stal se kooperantem v Litni u Berouna, kde však záhy onemocněl tuberkulózou a místo musel opustit. V následujícím roce byl ustanoven kaplanem při kostele Nanebevzetí Panny Marie v Klecanech u Prahy, kde působil až do svého skonu.
Zemřel při lázeňském pobytu v Mariánských Lázních na tuberkulózu. Oblíbený spisovatel měl v Praze velkolepý pohřeb, který se dá snad přirovnat pouze k pozdějšímu převozu ostatků Karla Hynka Máchy z Litoměřic, a byl pochován na Vyšehradě.
Beneš byl literárně činný již na gymnáziu, kde přispíval do studentského rukopisného almanachu Zora, kam však psal verše. Jeho dílo čítá na 90 položek. Vedle historických románů (Královna Dagmar, Anežka Přemyslovna či Bludné duše) a povídkových souborů (V červáncích kalicha, Pod doškovými střechami atd.) byl také sběratelem lidových pohádek a pověstí. O jeho dobové oblíbenosti svědčí to, že o jeho díla, která nejprve vycházela v denním tisku, byl mezi jeho redaktory obrovský zájem.
Benešova tvorba vycházela z dobré znalosti krajiny a památek míst (Slánska, Berounska a okolí Klecan), kde se děj jeho prózy odehrával, avšak jeho znalost písemných pramenů již tak nebyla dobrá, a tak se někdy dopouštěl historických nepřesností. Pan docent provedl rozbor jeho tvorby a ukázal jakou roli v jeho dílech jednotlivé typizované postavy (cizinec, děvče, stařec) hrají.
Benešova díla se dnes již bohužel moc nečtou, což je dáno také jazykem, v němž byla vytvořena, a také literární kritici a historici k němu přistupují rozpolceně, jedni ho oceňují a druzí jako kdysi F. X. Šalda k němu přistupují kriticky. Velký zájem posluchačů Slánské akademie o přednášku Miloše Sládka je snad důkazem, že zájem o osobnost Václava Beneše Třebízského minimálně v jeho rodném kraji stále trvá a jeho dílo tak přeci jen není mrtvé.
Na závěr byl znovu čas na dotazy přítomných a poté již nezbylo než poděkovat panu docentu za zajímavé povídaní a doufat, že opět mezi nás zavítá, aby se podělil o své poznatky o barokní literatuře, která je oborem jeho zájmu.
(Pavel Zděnovec)
