V sobotu 3. června 2023 uskutečnila Slánská akademie volného času již patnácté putování za pražskými památkami. Tentokrát se poprvé stal naším průvodcem Ing. arch. Ladislav Bartoš (Národní památkový ústav – územní odborné pracoviště v Praze), který nás provedl dvěma nedaleko od sebe stojícími kostely na Starém Městě pražském.
Nejprve jsme navštívili chrám sv. Martina ve zdi, ve kterém dnes působí Českobratrská církev evangelická. Přivítala nás v něm jeho správkyně Marta Vršková, která nás spolu s panem architektem seznámila s jeho historií.
Původní románská jednolodní svatyně byla vystavěna v 2. polovině 12. stol. jako farní kostel osady, která se podle něho začala nazývat Újezdem sv. Martina. Po založení Starého Města pražského a vybudování jeho městského opevnění se její část včetně chrámu stala součástí nového urbanistického celku a kostel přiléhal k hradební zdi. Tak vzniklo jeho pojmenování. Za vlády císaře Karla IV. se přistoupilo k jeho gotické přestavbě, na které se možná podílela parléřovská huť. Polygonální presbytář nahradilo nové čtvercové presbyterium se síťovou klenbou. R. 1414 se v chrámu pod vlivem učení Husova stoupence, univerzitního mistra Jakoubka ze Stříbra, začalo jako na jednom z prvních míst v Praze podávat podobojí. V pozdní gotice byl rozšířen o dvě postranní lodě, z nichž tu jižní nechal vybudovat na své náklady rod Holců z Květnice. Jako významným donátorům jim bylo povoleno si na jimi vystavěnou oratoř zřídit pavlač z jejich domu „u Plateisů“. Po Bílé hoře přešel kostel do rukou katolíků. V baroku při velkém požárů v r. 1678 přišel o střechu a jako doklad tehdejší opravy je dodnes zachován trámový strop v kapli sv. Eigila. Za panování císaře Josefa II. byl kostel v r. 1784 zrušen a poté je pražským magistrátem odprodán do světských rukou. Byl přestavěn na obytný dům a v této podobě ho můžeme spatřit na Langweilově modelu Prahy. Opětovný zájem o památky dávné minulosti přispěl ke snaze navrátit objekt do původní podoby. Pražští zastupitelé v r. 1904 zakoupili nazpět kostel do vlastnictví města a jeho renovace v letech 1905–1906 byla svěřena do rukou architekta Kamila Hilberta.
Ten zachoval všechny původní prvky stavebního vývoje a my tak můžeme obdivovat v jeho interiéru detaily a obnažené zdivo z různých slohových období. Na klenbě presbytáře se nacházejí dva erby, jeden patří Holcům z Květnice a druhý jejich příbuzným Benešům z Vlkanova. Heraldicky zajímavé jsou i náhrobníky u zdi jedné z lodí. Zaujme i barokní dřevěný malovaný strop, na kterém je bohatá ornamentální výzdoba.
Poté jsme ještě venku obešli kostel dokola, přičemž nás upozornil náš průvodce na významné prvky výzdoby exteriéru chrámu. Zajímavý je barokní portál z 18. století, na kterém je vyobrazen sv. Martin podobně jako na obraze Karla Škréty (dnes Národní galerie v Praze), který kdysi býval na hlavním oltáři. Od r. 1909 na kostele umístěná deska připomíná, že na hřbitově přiléhajícímu k němu v minulosti byli pohřbeni členové barokní sochařské rodiny Brokoffů.
Následně jsme přešli ke druhé památce, která byla na programu exkurze. Kostel sv. Bartoloměje dnes náleží ke klášteru šedých sester. Jedna z jeho členek se nás před ním ujala a provedla nás jeho interiérem. Ještě před tím však nás náš průvodce seznámil s jeho složitou a smutnou minulostí.
Tato část Starého Města měla ve středověku nechvalnou pověst jako místo, kde se provozovala prostituce, a zde nacházející se veřejný dům se zval Benátky. Reformní kazatel Milíč z Kroměříže se rozhodl z něho vybudovat útulek pro obrácené padlé ženy, který nazval Jeruzalém. O hodně později se zdejší domy staly majetkem jezuitů, kteří se zde rozhodli vybudovat svůj konvikt. Jeho součásti se později stal také chrám sv. Bartoloměje, který v letech 1726–1731 vznikl přestavbou původního objektu podle návrhu K. I. Dietzenhofera. Po zrušení řádu naštěstí zůstal zachován pro svůj původní účel a r. 1853 byl spolu s částí konviktu koupen a věnován kongregaci Šedých sester III. řádu sv. Františka z Assisi, které zde měly až do okupace svůj klášter. Po osvobození jim byl nakrátko vrácen, avšak s nástupem komunistů k moci o něj znovu přišly. Z kostela se stalo skladiště a chátral. Po sametové revoluci jim byl nejprve navrácen klášter a od r. 1995 jim také opět náleží i chrám, který poté prošel náročnou opravou.
Interiér zdobí především nástropní fresky barokního malíře V. V. Reinera, které jsou však značně poškozené. Zajímavé jsou také čtyři pozlacené štukové reliéfy neznámého autora. Z vybavení kostela zaujme především novobarokní kazatelna z r. 1934.
Po prohlídce svatostánku jsme ještě navštívili jeho kryptu, ve které jsou uchovány některé originály soch z výzdoby jeho exteriéru, a následně také z někteří z nás ještě vystoupali na kruchtu. Venku poté na nás zbývalo ještě jedno malé překvapení v podobě bohatě zdobené fasády kostela, která je před očima turistů ukryta ve dvoře bývalého jezuitského konviktu. Sochy apoštolů a Krista, jež jsou její součástí, pocházejí z dílny významného barokního sochaře J. M. Jäckla.
Poté nás již čekalo pouze rozloučení s naším novým pražským průvodcem, kterému jsme vřele poděkovali za poutavý výklad. Doufáme, že se s ním v příštím roce opět setkáme.
Na závěr nezbývá než všem popřát krásně prožité léto a těšit se na pokračování letošního ročníku akademie po prázdninách.
(Pavel Zděnovec)
