PhDr. Hanuš Nykl, PhD. přednášel o umění ikony / sobota 13.12.2014

Poslední setkání Slánské akademie volného času v letošním roce, které se konalo v sobotu 13. února 2014 v salónku bývalého hotelu Grand, bylo věnováno umění ikon. O těch nám přijel pohovořit náš stálý přednášející PhDr. Hanuš Nykl, Ph.D. (Slovanský ústav AV ČR), který se tomuto tématu okrajově věnoval již v několika svých předchozích vystoupeních. Ostatně, má k němu blízko, protože mimo svoji vědeckou činnost působí také jako diákon pravoslavné církve v Litoměřicích; o ikonách také mluvil v Českém rozhlase.

Úvodem zmínil úlohu obrazu v křesťanství, které jako jediné z tří monoteistických náboženství dovoluje ztvárnění posvátných výjevů. Prvé přikázání Desatera ve Starém Zákoně sice zakazuje zobrazení Boha a jím stvořeného světa, ale křesťané vykládají toto ustanovení tak, že se zákaz vztahuje pouze na přímé zhmotnění představy Stvořitele, avšak ne na zobrazení Krista jako Boha vtěleného v lidské podobě (Bohočlověka).  I tak se užití obrazů ve výzdobě kostelů časem setkalo také kritikou. V Byzantské říši tak v 8. století došlo k prvému obrazoborectví (ikonoklasmu), jehož cílem bylo odstranění všech obrazů (řecky ikon), které zobrazovali Ježíše Krista, Pannu Marii či světce. Na obranu náboženských obrazů se však postavila část duchovenstva, především řeholního, označovaná jako ikonodulové. Výraznou osobností mezi nimi byl Jan Damašský, který formuloval tezi, že úcta projevovaná obrazům nepatří jim, ale těm, které zobrazují, a tak přibližují člověka k Bohu. Ta byla poté přijatá na ekumenickém koncilu, označovaném jako Druhý Nikajský, který stvrdil úlohu obrazů v náboženském životě. Přestože závěry koncilu potvrdil i papež, zůstalo zachováno uctívání ikon pouze ve východních církvích.

Poté obrátil přednášející svou pozornost na ikonografii ikon. Nejprve se zaměřil na skupinu zobrazující Krista, které rozdělujeme do několika hlavních typů, z nichž zmínil tyto – Kristus Sotér (Spasitel), který se vyznačuje těmito atributy – polopostava, křížová svatozář, nápis v řečtině nebo církevní slovanštině, dvojí oděv – spodní hnědočervené barvy (země), horní barvy modré (nebe) – v jedné ruce drží svitek nebo Evangelium;  Mandylion (rukou nestvořený obraz) – zobrazení Kristovy tváře spojené s legendou o edesském králi Abgarovi, či o sv. Veronice; Kristus Pantokrator (Vševládce) – Kristus Posledního soudu, polopostava, přísná tvář, žehná a drží Evangelium; Kristus Pantokrator na trůně – celá postava, přičemž nejsou dodrženy správné anatomické proporce, sedící na trůně, obrácená perspektiva; Kristus s andělskými silami – dle Ezechielova vidění, trůn obklopen serafíny a cherubíny, v rozích symboly Evangelistů; Kristus Emannuel …Dále se věnoval ikonografii Bohorodičky, v této souvislosti připomněl dva základní typy – Eleúsu (soucit, něžnost) – kam náleží např. Bohorodička Donská, Vladimirská a Počajevská; Hodégétrii (Průvodkyně či Vůdkyně na cestách) – ukazující správnou cestu, kam patří např. Bohorodička Kazaňská či Gruzínská. Další velkou skupinu tvoří ikony zobrazující světce, ty lze rozdělit do několika skupin (Svatí biskupové, ctihodní, mučedníci, apoštolům rovní). Zajímavá a nezvyklá byla také ikona věnována „novosvětcům“ – mučedníkům zavražděných pro svou víru v době komunistické totality na území tehdejšího Sovětského svazu, které vévodí carská rodina Mikuláše II.

Následoval výklad věnovaný výrobě takové ikony. Ikonou se může rozumět freska, mozaika nebo obraz na dřevěné desce či na jiném materiálu, který však nesmí být snadno rozbitný jako např. sklo. Nám byla představena na fotografiích z dílny ikonopisce výroba té nejrozšířenější podoby ikony, a to ta na dřevě. Mělo by se použít nejlépe cypřišového dřeva, které je odolné proti škůdcům. Na něj se nanese bílý podklad (levkas), na který se nakreslí to, co má být vyobrazeno. Poté nastoupí lakování a zlacení. Vrcholem je pak vlastní malba figury či nějakého výjevu. Aby se však jednalo o ikonu v jejím posvátném významu, musí být na obraze nápisy a musí být posvěcena.

Závěrem se Dr. Hanuš Nykl zmínil o tom, že po krizi, která nastala v 18. a 19. století, kdy byla snaha přizpůsobit podobu ikon západnímu evropskému umění (perspektiva, stíny), se na konci 20. století znovu navrátilo malířství ikon (ikonopisectví) ke svým kořenům a zažívá dnes svoji renesanci.  Poté přednášející zodpověděl dotazy z pléna a nám nezbylo než poděkovat za zajímavou přednášku a těšit se na další setkání s ním.

Jelikož však se toto setkání konalo v čase adventním, patřilo závěrečné slovo našemu milému hostu z Kladna, arcibiskupskému vikáři a rozdělovskému faráři P. Jaroslavu Kučerovi, který všem popřál krásné a posvěcené vánoční svátky. K tomuto přání se také připojujeme a můžeme prohlásit, že zimní semestr 9. ročníku Slánské akademie zdárně skončil. Doufáme však, že se všichni ve zdraví v novém roce opět na jaře setkáme.(Pavel Zděnovec)

 Další fotografie zde.

PhDr. Michaela Selmi Wallisová, Ph.D., Archeologický výzkum židovského hřbitova na Novém Městě pražském / sobota 6. prosince

Ten, kdo přišel 6. prosince 2014 v 9 hodin do bývalého hotelu Grand ve Slaném, mohl vyslechnout další přednášku Slánské akademie volného času. Tentokrát nám přišla vyprávět o své práci archeoložka PhDr. Michaela Selmi Wallisová, Ph.D. (Česká společnost archeologická), která vedla výzkum středověkého židovského pohřebiště na Novém Městě v Praze. Ta své vystoupení věnovala památce zesnulého archeologa. 

   PhDr. Václava Mouchy, jenž se výrazně zasloužil o poznání pravěké minulosti Slánska. Patrně druhý centrální židovský hřbitov na území pozdější Prahy vznikl na počátku 13. století za hradbami Starého Města pražského. Stalo se tak na opačné straně než existovalo židovské ghetto, aby tak byla zachována v judaismu závazná zásada oddělení místa mrtvých od obydlí živých. Hřbitov označovaný jako „židovská zahrada“ se přibližně nacházel v prostoru, který dnes ohraničují ulice Spálená, Purkyňova, Jungmannova a Lazarská. Jako pohřebiště fungoval poměrně krátko, již v 15. století se na něm přestalo pohřbívat a r. 1478 byl z rozhodnutí Vladislav II. Jagellonského zrušen. Jeho funkci převzal dnešní Starý židovský hřbitov v Praze-Josefově, avšak zůstává záhadou, proč se v té době začalo pohřbívat přímo v židovském ghettu, což není dosud doloženo odjinud.

   Archeologický výzkum židovského hřbitova je v dnešní době výjimečnou záležitostí, protože židovské zásady požadují neporušitelnost hrobů na věčné časy. Proto výzkum Dr. Wallisové, který se prováděl ve Vladislavově ulici na konci 90. let 20. století, musel být po protestech ze strany židovských obcí v r. 2000 ukončen. Záchranné práce, které souvisely se záměrem České pojišťovny vybudovat v těchto místech podzemní garáže, však přinesly mnohé zajímavé poznatky.

   Průzkum, který započal v r. 1997, se prováděl v lokalitě, jež byla poznamenaná výraznou  stavební činností a nepříznivým podložím. Přesto se podařilo nalézt úlomky náhrobních kamenů a kosterní pozůstatky v různém stádiu rozkladu. Antropologický výzkum PhDr. Vítězslava Kuželky z Národního muzea poté mohl zčásti určit věk a pohlaví zemřelých. Pohřbívání se zde řídilo židovskými tradicemi. Zemřelí se ukládali jednotlivě do oddělených hrobů, jenž byly ohraničeny břidlicovými deskami nebo použitými mlýnskými kameny. Museli být položeni hlavou směrem k Jeruzalému. Orientace hrobů však pravděpodobně závisela na tom, v které roční době se pohřeb uskutečnil. Tělo nebožtíka bylo pohřbeno v dřevěné rakvi, což nebylo u nežidovského městského obyvatelstva té doby běžné. Na výrobu se nejčastěji použilo borovicové dřevo a počet použitých hřebíků byl oproti jiným krajinám minimální. Zvykem bylo zemřelého pohřbít tak, jak přišel na svět, tedy oblečeného pouze do prostého pohřebního rubáše, bez drahých látek, cenností a milodarů, aby nešlo poznat jeho sociální status. Proto bývá v této (aškenázské) oblasti minimum nálezů hrobové výbavy, přesto se zde vykopaly dvě bronzové spony k upevnění nohavic a značně zkorodovaná bronzová čelenka, kterou se nepodařilo zachránit. Zajímavostí bylo, že u některých koster se našly malé opracované břidlicové destičky vložené do úst a očních důlků. U nohou poté byly křemencové kameny, které se tam daly pravděpodobně také při pohřbu.

   Po náhlém ukončení prací v r. 2000 bylo rozhodnuto hroby, z nichž nebyly vyjmuty ostatky, zakrýt betonovým sarkofágem a podzemní prostory „židovské zahrady“ se staly kulturní památkou. Šance na další zkoumání tohoto židovského pohřebiště je tak na řadu dalších let znemožněna a zůstává otázkou, zda bude možné v budoucnu výzkum v takovém rozsahu, jako byl ten Dr. Wallisové, opět ještě někdy provést.

   Závěr přednášky patřil tradičně dotazům posluchačů a nám nezbývá než PhDr. Michaele Selmi Wallisové, Ph.D., která se podílela také na archeologických výzkumech ve Slaném, popřát v její práci mnoho úspěchů a zajímavých objevů. Těšíme se také, že se také s ní znovu setkáme a dozvíme se něco i o dalších jejích záchranných průzkumech archeologicky zajímavých lokalit. (Pavel Zděnovec)