neděle 15. prosince 2013

S Hanušem Nyklem o ruské literatuře (8.část) – 14.12.2013

Závěrečnou tečkou podzimního semestru VIII. ročníku Slánské akademie se stala přednáška PhDr. Hanuše Nykla Ph.D. (Slovanský ústav AV ČR) z cyklu věnovanému ruské kultuře, která se uskutečnila v sobotu 14.12.2013 v salónku bývalého hotelu Grand. Tentokrát byla věnovaná spisovatelům Ivanu Sergejeviči Turgeněvovi a Nikolaji Semjonoviči Leskovovi; na závěr také pravoslavné ikoně Narození Přesvaté Bohorodičky.
Nejprve však připadl PhDr. Vladimíru Přibylovi nelehký úkol sdělit posluchačům smutnou zprávu, že nás nedávno nenadále a navždy opustil jeden ze spolupracovníků akademie P. Jan Nepomuk Jiřiště, děkan litoměřické biskupské kapituly a farář v Bělé pod Bezdězem. Mnozí z nás jistě vzpomínají na jeho přednášku o křesťanské ikonografii, která proběhla v rámci prvého ročníku, nebo na některou z exkurzí, na které nám dělal zasvěceného průvodce.
Poté se ujal slova Hanuš Nykl a začal vyprávět o dvou ruských autorech, kteří pocházeli ze stejné (orlovské) gubernie. Současně však svými postoji vytvářejí určitý protiklad, Ivan Turgeněv patřil ke skupině těch, kteří usilovali o největší přimknutí Ruska k západní Evropě a její kultuře (tzv. západnici), naopak Nikolaj Leskov byl jedním z představitelů těch, jež chtěli uskutečnit obrodu své země návratem ke kořenům její národní svébytnosti (tzv. slavjanofilové).
Prvý na řadu v rámci přednášky přišel Ivan Sergejevič Turgeněv (*1818 Spasskoje u Orla, †1883 Bougival u Paříže). Přestože pocházel z bohaté šlechtické rodiny, jeho dětství nebylo příliš šťastné, jako syn bývalého důstojníka, jenž doma vládl pevnou rukou, vyrůstal v drsných rodinných poměrech. Studoval filosofii na univerzitách v Moskvě a Petrohradě, načež následovala studia v Německu na Humboldtově univerzitě v Berlíně. Po svém návratu do Ruska však nenalezl v oboru uplatnění a proto se vydal na cestu literáta. V Petrohradě se seznámil s jeho celoživotní láskou, slavnou zpěvačkou Pauline Viardtovou. Roku 1852 přes zákaz carské cenzury vydal článek o Gogolovi, a proto byl zatčen a vykázán do vyhnanství na své rodné sídlo Spasskoje. Na přímluvu následníka trůnu, pozdějšího cara Alexandra II., mu byl tento trest v roce 1854 zrušen a on se odebral do Paříže. Většinu života poté strávil v cizině, především ve Francii, a do své vlasti se vracel pouze nakrátko v době lovů do Orla. Stal se prvním ruským literátem 19. století, jehož dílo se proslavilo na Západě. Přestože počátky jeho tvorby jsou spojeny s básnickými díly, do povědomí čtenářstva se zapsal především jako prozaik s romantickým pohledem na ruský venkov, jeho prostý lid a okolní přírodu, avšak také jako kritik nevolnictví. Z povídek a novel lze připomenout především ty nejslavnějších, k nimž bezesporu patří Lovcovy zápisky (soubor povídek o lovu a lovcích, které jsou současně kritikou nevolnictví) nebo Jarní vody. Bohatá byla také jeho románová tvorba, kterou tvoří tyto tituly Rudin (tzv. zbytečný člověk), Šlechtické hnízdo (sídlo šlechtice jako centrum kultury a vzdělání, teorie malých činů – změna drobnou prací), Dým (ruská emigrace), V předvečer (národně osvobozenecký boj v Bulharsku), Novina (galerie ruských revolucionářů, národníků) a Otcové a děti (generační problémy).
Poté následoval portrét mladšího z těchto dvou autorů Nikolaje Semjonoviče Leskova (*1831,Gorochovo, †1895 Petrohrad). Ten pocházel z nebohaté úřednické rodiny, vyrostl u bohatého strýce a studoval orlovské gymnázium, které však pro smrt otcovu a zkázu rodinného jmění v důsledku velkých požárů nedokončil. Musel se proto již od mládí protloukat životem, jak se dalo. Nejprve působil jako úředník, dodatečně si doplnil vzdělání a poté se stal obchodním zástupcem, jenž procestoval Rusko i Evropu. Pobýval také v Čechách, kde navštívil vedle již tehdy u zahraničních hostů oblíbených Mariánských Lázní také i Prahu. Od roku 1872 působil na ministerstvu osvěty, byl však pro své kritické názory na tehdejší poměry shledán jako nespolehlivý a tak byl propuštěn. Poté se již věnoval pouze své spisovatelské činnosti. Avšak i v literárních kruzích si udělal, podobně jako Dostojevský, mnoho nepřátel svým negativním postojem k revolučním a nihilistickým náladám převládajícím tehdy v „pokrokově smýšlející“ části společnosti. Náměty své prozaické tvorby čerpal z různých i méně obvyklých prostředí. Zachytil tak ve svých dílech život ruské vesnice a její výjimečné obyvatele (Kalvárie), pronásledovanou sektu starověrců (Zapečetěný anděl), příslušníky provinční i petrohradské společnosti, mezi nimi ruské Němce, (Ostrované, Duchovenstvo sborového zpěvu, Soumrak knížecího rodu, Železná vůle) a také revolucionáře a nihilisty (Není kam). Jako tvůrce ruských skazových vyprávění se pokusil přiblížit k lidové tradici (např. Očarovaný poutník). Jeho patrně nejznámějším dílem se však stalo drama Lady Macbeth Mcenského újezdu, jež se stalo námětem pro libreto stejnojmenné opery Dmitrije Šostakoviče.
Po přestávce se naše pozornost obrátila k výtvarnému umění. Přednášející opět představil další typ ruské pravoslavné ikony tentokrát s námětem Narození Přesvaté Bohorodičky.
Na závěr se patří dr. Hanuši Nyklovi poděkovat za zajímavou přednášku, popřát mu, aby jeho chystaná kniha vyšla co nejdříve, a těšit se, že zase někdy znovu mezi nás zavítá. Všem pak se sluší popřát krásně prožité vánoční svátky, mnoho štěstí a zdraví do nového roku a doufat, že se všichni opět v pořádku sejdeme na jaře v dalším semestru Slánské akademie. (Pavel Zděnovec)
Další snímky zde

neděle 8. prosince 2013

Vzpomínky na minulost I. – sobota 7.12.2013

Nepřízeň počasí způsobila, že původně ohlášená přednáška Doc. PhDr. Františka Gabriela, Ph.D., Hrady severních Čech, se nemohla uskutečnit. Dozvěděli jsme se však, že bychom o ní neměli přijít a je plánovaná pro jarní semestr, uvidíme. Přesto však setkání Slánské akademie 7. prosince 2014 v salónku bývalého hotelu Grand proběhlo ke spokojenosti všech přítomných. Úlohy přednášejícího se pohotově ujal zakladatel akademie a dlouholetý vedoucí odboru kultury MěÚ Slaný PhDr. Vladimír Přibyl. Nejprve však proběhlo opožděné předání diplomu Luboši Horovi z Kladna. Poté Vladimír Přibyl upozornil na dvě výstavy v Národní galerii v Praze, které mají určitý vztah k programu akademie, nebo ke Slanému. První z nich je výstavní projekt CM 863 (Svatý Cyril a Metoděj. Dějiny - tradice - úcta), který se koná v Anežském klášteře do 2. 2. 2014. V této souvislosti připomenul přednášku dr. Vladimíra Vavřínka o cyrilometodějské misii na Velkou Moravu. Upozornil nás, že na výstavě, vedle archeologických nálezů z velkomoravské doby, projevů úcty k těmto světcům od středověku až nedávné minulosti, nalezneme také současná díla moderního umění: Šindlerovy výtvarné návrhy inspirované hlaholicí, netradiční Hřebíčkova plastika Cyrila a Metoděje a Theimerovy dveře baziliky San Clemente v Římě z r. 2000.

Druhým připomenutím byla retrospektivní výstava celoživotního díla Ludvíka Kuby nazvaná Ludvík Kuba – poslední impresionista, která probíhá do 6. 4. 2014 v Salmovském paláci na Hradčanech. Vladimír Přibyl přiblížil vztah tohoto folkloristy, spisovatele a malíře ke Slanému, k jeho zdejším přátelům a připomněl také akce konané v letošním roce v našem městě k stoletému výročí jeho narození, na nichž se spolu s naší kolegyní Olgou Černušákovou podílel.
Následovalo představení dvou publikací vydaných odborem kultury MěÚ Slaný. Jedná se jednak o sborník příspěvků ze Slánských rozhovorů z minulého roku – Klášter premonstrátek v Doksanech a Slánsko, který je možné zakoupit ve slánském Infocentru. Druhou je drobný tisk z edice Památky Slaného a Slánska, jež je tentokrát věnována nedávno opravené soše Panny Marie Karlovské z Velvar.

Poté se již přednášející věnoval vlastnímu tématu tohoto setkání a tím bylo ukázat stav církevního památkového fondu na Slánsku a Kladensku – Vzpomínky na minulost. Nejdříve představil vizualizaci galerie, která by snad v budoucnu mohla vzniknout přestavbou špýcharu v Palackého ulici ve Slaném (arch. Michal Sborwitz - na obrázku dole) – podle přednášejícího je však dnes její realizace – díky nezájmu všech – již pouhým snem, byť projekt na galerii je zpracován ve stupni pro stavební řízení, a to včetně vitrín a výběru exponátů. Své místo zde mělo nalézt i sakrální umění, které se dnes, a to zejména z důvodu krádeží v kostelech, nachází v depozitáři skryto zrakům návštěvníků památek.
Poté již začal představovat jednotlivé svatostánky v regionu. Na promítaných fotografií jsme mohli spatřit, jak byly kostely zařízeny na počátku 90. let – vzpomínka na minulost – a jaký je jejich současný stav. Ten je dán jednak tím, že vybavení jejich interiérů bylo rozkradeno nebo muselo být před nájezdy lapků uschováno. Naskytl se nám tak mnohdy bezútěšný pohled na naše kulturní dědictví. Před přestávkou jsme tak imaginárně prošli tyto chrámy: kostel sv. Štepána ve Pcherách (zajímavý obraz Panny Marie Družecké), kostel sv. Lukáše ve Svárově (zde zaujal příběh shořelého oltáře) a kostel sv. Petra a Pavla v Unhošti. Po ní následovaly kostel sv. Bartoloměje v Hostouni, kostel sv. Jana Křtitele v Dubí, kostel sv. Mikuláše ve Vrapicích (vynikající barokní zařízení, nyní v depozitu) a zámecká kaple Nejsvětější Trojice v Kolči (celkově havarijní stav).
Tou byl tento trochu smutný výčet památek (snad v naději) ukončen; příležitostně bychom uvítali pokračování tohoto „putování“ někdy v budoucnu. Na závěr je třeba poděkovat Vladimíru Přibylovi, jak se pohotově zhostil této nenadálé situace, a popřát jemu i jeho kolegům mnoho úspěchů v záchraně našeho kulturního dědictví. (Pavel Zděnovec)


neděle 1. prosince 2013

Pražský Vyšehrad z pohledu archeologů – sobota 30. 11.2013

Tématem dalšího setkání Slánské akademie, které se uskutečnilo v sobotu 30. listopadu 2013 v salónku bývalého hotelu Grand, se stal bájemi opředený Vyšehrad. Přijeli k nám o něm přednášet archeologové PhDr. Bořivoj Nechvátal, CSc. a Mgr. Ladislav Varadzin, Ph.D. z Archeologického ústavu Akademie věd České republiky. Nejprve se však ujal slova PhDr. Vladimír Přibyl, který vzpomenul na nedávno zesnulého starostu města RNDr. Iva Rubíka (†25.11.2013), který mimo jiné také byl jedním z těch, kdo stáli u zrodu naší akademie a po celou dobu jejího dosavadního trvání jí vyjadřoval svou podporu. Poté nás již Dr. Bořivoj Nechvátal (na snímku vpravo), autor několika knih s vyšehradskou tématikou, stručně seznámil s celou historií Vyšehradu od nejstaršího pravěkého osídlení až do počátku 20. století.
   
Historie dnešního hradního areálu se podle archeologického výzkumu mimo jiné právě i našeho přednášejícího začala psát někdy v 10. století, i když již Kosmova kronika jeho počátky klade do pohanského dávnověku. Přemyslovské hradiště zde vzniklo patrně proto, aby chránilo přístup do pražské kotliny z jihu. Vedla tudy i kupecká stezka a s ní souvisí také prameny a mincovními nálezy doložená mincovna na Vyšehradě fungující na přelomu 10. a 11. století. Snad také již od počátku sloužil také jako duchovní centrum, čemuž by nasvědčovaly zbytky církevní stavby nalezené mimo jiné i pod základy baziliky sv. Vavřince. Vrcholné období pro Vyšehrad nastává od druhé poloviny 11. století až do 40. let 12. století, kdy je dočasně trvalým sídlem českých panovníků. Došlo k tomu tak, že se Vratislav II. dostal do sporu s pražským biskupem Jaromírem, a proto opouští Pražský hrad. Na Vyšehradě poté zakládá kolegiátní kapitulu (sbor kněží), jenž je vyňata z pravomoci biskupa a podřízena přímo papeži. Stavební činnost započatá zde Vratislavem pokračovala především za Soběslava I. (1125-1140), který však na sklonku života přesídlil zpět na Pražský hrad. Vyšehrad poté sloužil hlavně jako sídlo kapituly, jejíž proboštové jako kancléři zastávali významné místo na panovnickém dvoře. Za probošta Jana Volka, levobočka Václava II., se na nějaký čas uchýlila na Vyšehrad i královna Eliška Přemyslovna, matka Karla IV. Ten, aby navázal na tradice svých přemyslovských předků, rozhodl obnovit vyšehradský hrad, který za jeho předchůdců zchátral. Vybudoval nové opevnění Vyšehradu a vystavěl novou královskou rezidenci. Stavební činnost ukončily až husitské války. V roce 1420 husité oblehli vyšehradskou posádku a po vítězství nad Zikmundovým vojskem v bitvě pod Vyšehradem se hradu zmocnili a poničili, aby se nemohl znovu stát hrozbou pro vzbouřená pražská města. V předbělohorské době hradní objekty nadále chátrají, avšak současně zde vzniká městečko, které je příčinou sporu mezi královskou komorou a kapitulou o to, kdo nad ním bude vykonávat vrchnostenské právo. Další proměnou prochází Vyšehrad po třicetileté válce, kdy je rozhodnuto o jeho přestavbě na barokní pevnost. Vojenským objektem zůstává pak až do roku 1911, avšak již dávno předtím začal plnit novou funkci, která mu zůstala až dodnes. V období národního obrození se stal památníkem dávné české minulosti, jenž se stává námětem mnoha umělců. Mimo jiné i zásluhou vlastenecky smýšlejících kapitulních proboštů zde vzniká národní hřbitov - Slavín. Dochází také k novogotické přestavbě chrámu sv. Petra a Pavla, na níž se podílela řada českých umělců. 

Druhá část přednášky, kdy se ujal slova náš druhý host Mgr. Ladislav Varadzin, Ph.D., se
především věnovala raně středověkému Vyšehradu. Nejprve byly zmíněny archeologické výzkumy, které se zde provádějí již od 30. let minulého století. Poté byla pozornost zaměřena na objekty, které se alespoň zčásti zachovaly nebo byly při výzkumech odhaleny. Jedinou úplně zachovalou románskou památkou je rotunda sv. Martina, i ta se však nevyhnula historizujícím zásahům v 19. století. Mnohokrát v minulosti přestavěnou stavbou je bazilika sv. Petra a Pavla, která slouží po staletí jako kapitulní chrám. Jeho raně středověkou podobu známe pouze díky archeologickým vykopávkám. Byla to stavba podobná Spytihněvovu kostelu sv. Víta na Pražském hradě. K dalším objevům učiněným archeology patří románský most přes příkop, který odděloval panovníkův dvůr (curia regis) od církevního okrsku. Byl součástí ceremoniální cesty mezi palácem a chrámem. Náhodný nález dlaždice přivedl badatele na stopu další církevní stavby, kterou byla bazilika sv. Vavřince. Ta patří v rámci románských staveb k typu, jenž byl nazván podle kláštera v Hirsau, který náležel k reformnímu clunyjskému hnutí. O proti předchozím bazilikám se odlišovala mimo jiné tím, že neměla krypty. Zajímavá byla také její podlaha, kterou tvořili reliéfně zdobené dlaždice se čtyřmi motivy (lev, sfinga, gryf a císař Nero). Částečně na místě právě tohoto kostela stála předtím již zmíněná starší církevní stavba snad již z 10. století. Byla to asi centrála ve tvaru stejnoramenného kříže se třemi apsidami. Její přesnou podobu by měl upřesnit nový výzkum, jenž se má konat v příštím roce. 

Závěr byl poté věnován dotazům posluchačů. Nám nezbývá než poděkovat vyšehradským archeologům za zajímavou přednášku a doufat, že nás někdy v budoucnu seznámí s výsledky svých nových výzkumů vyšehradského areálu. (Pavel Zděnovec).

Další snímky ze setkání zde