sobota 20. dubna 2013

sobota 20. dubna / Za dílem Josipa Plečnika

V sobotu 20.dubna 2013 jsme se opět po čase setkali v Praze s PhDr. Helenou Čižinskou (Národní památkový ústav - Praha), která nás tentokrát provedla kostelem Nejsvětějšího Srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad. Za deštivého počasí jsme se časně ráno sešli v poměrně hojném počtu před západním průčelím tohoto svatostánku. Tady také započala naše průvodkyně svůj obsáhlý výklad.
Dověděli jsme se tak, že krátce poté, co byl na konci 19. století na tehdejších Královských Vinohradech postaven kostel sv. Ludmily, začalo se rozhodovat o vybudovaní dalšího chrámu, který by sloužil stále rostoucí obci. Nepříznivé okolnosti však způsobily, že přestože již r. 1908 došlo k zakoupení vhodného pozemku pro tuto stavbu, tak se s jeho výstavbou započalo až v r. 1928. Nebylo to ke škodě věci, protože po různých peripetií byl jeho realizací pověřen významný slovinský architekt Josip Plečnik, jehož jméno má většina z nás spojeno s přestavbou Pražského hradu za presidenta T. G. Masaryka. Ten pro značné pracovní vytížení později přizval ke spolupráci Otta Rothmayera, svého žáka z Uměleckoprůmyslové školy. Chrám byl dokončen v r. 1932, kdy byl vysvěcen pražským arcibiskupem Karlem Kašparem, avšak menší úpravy zde probíhaly až do nedávných let. Exteriéru stavby, který, jak zdůraznila průvodkyně, připomíná Kristův plášť, vévodí široká kostelní věž s dominantním prvkem kruhového okna – ciferníku. Věž vrcholí jablkem s křížem, dalšími insigniemi Krista Krále. Nad portály západního průčelí se nachází sochařská výzdoba (sochy Dobrý pastýř, Panna Marie s Ježíškem a Orantka) od Bedřicha Stefana.
Jedním z těchto tří portálů jsme vstoupili do chrámu, abychom byli seznámeni s výzdobou interiéru. Ten vychází z tradice starokřesťanských bazilik a inspiraci nacházel Plečnik v Římě. Vznikl tak jednolodní prostor s kazetovým stropem. Pozornost zde připoutá především sochařská výzdoba hlavního oltáře, jenž je dílem Plečnikova spolupracovníka Damiána Plešnika. Nad bílým oltářem z mramoru a zlacenými tepanými dvířky jakoby by se vznášela socha Krista doprovázena českými zemskými patrony (sv. Janem Nepomuckým, sv. Anežkou, sv. Vojtěchem, sv. Václavem, sv. Ludmilou a sv. Prokopem). Boční oltáře Panny Marie a sv. Josefa byly vytvořeny dle návrhu Otta Rothmayera. Okna s křesťanskými motivy jsou poté dílem Karla Svolinského. Exkurze poté pokračovala návštěvou krypty, pří jejíž výzdobě byly využity kameny ze III. nádvoří Pražského hradu, sakristie, v níž se nachází krásné lavabo (umyvadlo) z tmavého mramoru, a dále přes předsíň druhého patra až do věžní chodby, kde se nám otevřel nezvyklý pohled na unikátní rampu, která obíhající kolem stěn věže až nahoru tvoří spojnici k místnosti vlastní zvonice.
Na závěr než nezbývá poděkovat dr. Čižinské za seznámení s tímto úchvatným dílem Josipa Plečnika, které je od r. 2010 národní kulturní památkou a jenž by zasloužilo se dostat do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, a snad se těšit na další putování po pražských památkách. (Pavel Zděnovec)
Několik snímků z putování zde


pondělí 8. dubna 2013

Sobota 6. dubna / Dr. Vladimír Vavřínek, Cyril a Metoděj – počátky slovanské vzdělanosti


Tento rok si připomínáme 1150. výročí příchodu sv. Cyrila a sv. Metoděje na Velkou Moravu. Tomuto výročí bylo věnováno naše setkání v sobotu 6. 4. 2013 (den výročí úmrtí sv. Metoděje), kdy mezi nás zavítal náš přední byzantolog PhDr. Vladimír Vavřínek, CSc., Dr.h.c, emeritní ředitel Slovanského ústavu AV ČR, aby nám přiblížil osudy těchto slovanských věrozvěstů.
V prvé polovině své přednášky se zaměřil na vlastní byzantskou misii na Moravě. Na počátku 60. let 9. století n. l. vyslal velkomoravský kníže Rastislav poselstvo nejprve k papeži do Říma a poté k byzantskému císaři do Konstantinopole, aby pro svou zemi zajistil samostatnou církevní organizaci nezávislou na Východofranské říši, aby tak zamezil jejímu vměšování do vnitřních záležitostí velkomoravského státu. Jeho žádosti vyhověl císař Michal III., který rozhodl vyslat na Velkou Moravu misii. Do jejího čela byli postaveni dva bratři ze Soluně, v jejímž okolí tehdy žilo slovanské obyvatelstvo. Toho využil mladší z nich Konstantin (Cyril) k tomu, aby podle jejich jazyka vytvořil písmo (hlaholici), s jehož pomocí přeložil do této řeči (později zvané staroslověnština) i část bohoslužebných knih. Početná misie, která na Moravu přišla na podzim r. 863, neměla za úkol obracet obyvatelstvo na křesťanskou víru, to již učinili kněží z Frank a Itálie, ale vybudovat duchovní správu vytvořenou z vlastních zdrojů země. Proto došlo k vytvoření slovanské liturgie, která však z politických důvodů zachovala latinský rituál a ne původně zamýšlený byzantský, a Konstantin přeložil všechna čtyři evangelia, jež opatřil svým úvodem zvaným Proglas. Po čtyřech letech působení, kdy vychovali své nástupce z řad místního obyvatelstva, rozhodli se Byzantinci, že jejich poslání splněno a rozhodli se k návratu do vlasti. Při své cestě domů, se ještě zastavili u knížete Kocela u Blatenského jezera v Pannonii, kde pokračovali ve svém díle a poté putovali do Benátek. Tam došlo ke střetu s duchovenstvem, kterému vadilo, že vykonávali bohoslužby v jiném jazyce než latinském, řeckém nebo židovském. Z toho důvodu byli povoláni do Říma, aby se zodpovídali před papežem. V té době se však na papežský stolec nastoupil Hadrián II., který nakonec souhlasil se zavedením liturgie ve slovanském jazyce a vysvětil jejich žáky. Situace v Byzantské říši neumožnila věrozvěstům návrat do vlasti, a tak Konstantin vstoupil v Římě do kláštera, kde zakrátko zemřel. Jeho bratr Metoděj se poté na žádost Kocela, již jako římský legát a arcibiskup, vrátil do Pannonie a poté pokračoval zpátky na Velkou Moravu. Na cestě však byl zajat a uvězněn bavorskými biskupy. Na svobodu se dostal až r. 873 po papežském zásahu. Na Moravě se pak ujal svého úřadu a doba do jeho smrti je považována za období rozkvětu staroslověnského písemnictví. Avšak také doba sporů s novým velkomoravským knížetem Svatoplukem a jím protěžovaným nitranským biskupem Wichingem, které nakonec vedla k nové Metodějově cestě do Říma, kde se znovu obhájil před novým papežem. Po arcibiskupově smrti r. 885 jsou však jeho žáci z Moravy vyhnáni a musejí hledat své uplatnění v cizině.
Tomu byla věnována druhá polovina přednášky. Vyhnanci našli útočiště především v Bulharsku. Zdejší kníže Boris I., chtěl využít v boji s opozicí zdejší slovanské obyvatelstvo, a tak přivítal příchod Metodějových žáku; ti mu pomohli zavést v zemi liturgii v jejich jazyce. Jeho syn, car Simeon I., pak pokračoval v otcově díle a zasloužil se o rozkvět staroslověnské kultury, jež umožnila dokončit poslovanštění Bulharů. Z Bulharska se pak slovanská liturgie a písemnictví šířilo do Ruska. Odkaz Konstantina a Metoděje je tak zůstal zachován po další staletí.
Na závěr nás pan doktor Vavřínek seznámil s nedávno zahájenou výstavou o životě Cyrila a Metoděje, která se koná v Brně a na podzim by měla být přestěhována do Anežského kláštera v Praze. Doporučil zájemcům dvě knihy – F. Dvorníka, Byzantská misie u Slovanů (Praha 1970) a dále publikaci Josefa Vašici, Literární památky epochy velkomoravské (Praha 1966, 1996). Vladimír Vavřínek je autorem nové knihy – Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem, která by měla vyjít v červnu tohoto roku v pražském nakladatelství Vyšehrad, máme se na co těšit.
Po tomto zajímavém vyprávění nám nezbývalo než poděkovat za tuto milou návštěvu a těšit se, že se v budoucnu bude ještě opakovat. Setkání s naším předním byzantologem inicioval Ing. Efthimios Papadopulos, jemu paří také naše poděkování. 

Pro zájemce doporučujeme na iRadiu (regionální stanice Českého rozhlasu Brno) několik zvukových nahrávek s archeologem doc. Luďkem Galuškou, který je společně s Dr. Vladimírem Vavřínkem autorem zmíněné brněnské výstavy. Snímky Pavla Vychodila z návštěvy Dr. Vladimíra Vavřínka ve Slaném zde (Pavel Zděnovec)